Článek
Hanke se narodil v Německém císařství na začátku 20. století, konkrétně 24. srpna 1903. I když po vzoru svého bratra chtěl vstoupit do armády a bojovat v 1. světové válce, kvůli (nebo spíše díky) jeho mladému věku narukovat nemohl, což mu zřejmě zachránilo život. Jeho bratr se totiž z války domů už nikdy nevrátil. Hanke mezitím vystudoval střední mlynářskou školu a vystřídal několik zaměstnání - pracoval např. v železničních dílnách, mlýnech, a nakonec se stal učitelem na řemeslnické škole v Berlíně. Kariéra „obyčejného“ učitele ale mladého a ambiciózního Hankeho ani zdaleka nenaplňovala, a tak začátkem roku 1928 vstoupil do sílící nacistické NSDAP, a o pár let později také do SS.
Tento krok byl v Hankeho životě zlomový, a také riskantní. Zpočátku Hanke pouze pomáhal se šířením nacistických myšlenek a propagováním NSDAP. Protože měl ale charisma a řečnické nadání, dařilo se mu postupně stoupat stranickou hierarchií, až se stal jedním z místních stranických vedoucích v Berlíně. Když ale vyšlo jeho spojení s nacistickou stranou více veřejně najevo, byl propuštěn ze svého zaměstnání. Jako státní učitel totiž musel být apolitický. Zdánlivě svízelná situace se ale záhy obrátila v jeho prospěch. Strana mu totiž nabídla plně placené místo asistenta nechvalně proslulého budoucího ministra propagandy Josepha Goebbelse. Mezi oběma muži sice později vypukne vážný konflikt, nicméně ze začátku byl jejich vztah velmi dobrý a Hanke se díky tomu mohl nadále věnovat pouze politice a navíc získal množství cenných kontaktů. Jedním z nich byl i doposud neznámý architekt Albert Speer, kterému Hanke dohazoval různé zakázky (např. na vyprojektování nového sídla NSDAP v berlínské vládní čtvrti) a stali se z nich blízcí přátelé. A těch nebylo v nacisty již za chvíli ovládaném Německu nikdy dost.
Díky výřečnosti a naprosté loajalitě si Hankeho již v roce 1932 všiml i Adolf Hitler, který si ho rovněž oblíbil. V témže roce byl navíc Hanke za NSDAP zvolen poslancem do Říšského sněmu. Jen o rok později pak nacisté definitivně uchopili moc nad celým Německem a Hanke se stal na nově zřízeném ministerstvu propagandy pravou rukou a de facto zástupcem ministra Goebbelse. Jeho kariéra se vyvíjela slibně a zdálo se, že v jeho postupu mezi nacistické špičky nemůže nic bránit. Jak už to ale bývá, opak byl pravdou. A roli v tom hrála žena. A to žena ne jen tak ledajaká. Šlo totiž o samotnou Magdu Goebbelsovou.
V rodině říšského ministra propagandy to totiž už nějakou dobu nefungovalo a bylo veřejným tajemstvím, že Goebbels není své ženě věrný a má řadu milenek. Když si pak v roce 1937 začal Goebbels se známou českou herečkou Lídou Baarovou, bylo to na jeho manželku už příliš. Celou záležitost osobně probrala s Hitlerem, který ministrovi nařídil aféru neprodleně ukončit. Pár Goebbelsových byl totiž nacistickou propagandou vykreslován jako vzorový a Hitler nehodlal dopustit jeho rozpadnutí. A právě uprostřed těchto vypjatých vztahů se ocitl Hanke, který byl na jedné straně dobrým přítelem Magdy Goebbelsové, a na druhé straně pravou rukou jejího manžela. Ten si ho ještě k tomu vybral jako jakéhosi „mediátora“ vzájemné roztržky. Měl se u Magdy za Goebbelse přimluvit a vynasnažit se celou situaci urovnat. Namísto toho se však Hanke do půvabné manželky svého šéfa údajně zamiloval.
I když byl nadále Hanke vůči svému šéfovi navenek loajální, pomalu se sbližoval s jeho ženou, kterou postupem času začal také informovat, a dokonce jí i obstarávat důkazy o manželově nevěře. Celá aféra nakonec podle několika zdrojů vyvrcholila tak, že měla Magda s Hankem milostný poměr, čímž se svému manželovi „pomstila“. I přesto se mezi manželi nakonec podařilo nastolit klid, tedy alespoň oficiálně a po opětovné intervenci Adolfa Hitlera. Na veřejnosti se Magda s Goebbelsem opět začali objevovat bok po boku a Lída Baarová byla s konečnou platností uklizena zpět do Čech.
Tento výsledek má ovšem i svého poraženého, kterým se stal Hanke. Goebbels se totiž o roli svého náměstka, kterému do té doby maximálně důvěřoval, samozřejmě dozvěděl. Kariéra na ministerstvu tak pro Hankeho logicky končí.
Odčinění v armádě
Hanke se dostal do nemilosti, a tak mu nezbylo nic jiného, než narukovat do armády. Ve výsledku se ale nejednalo o úplně zlou skutečnost. Hankeho to do armády vždy táhlo, a teď měl konečně příležitost. V září 1939 se tak jako důstojník naplno účastní napadení Polska a tím i začátku 2. světové války. V bojích se vyznamenal a hlavně získal další cenné kontakty. Po úspěšném dobytí Polska byl převelen přímo do štábu generála Erwina Rommela, se kterým se účastnil dobytí Francii.
Celou dobu byl navíc svými přáteli ve vysokých nacistických kruzích sledován a čekal, kdy mu bude umožněn návrat mezi ně. To nakonec netrvalo nijak dlouho. Po dvou letech tvrdých bojů nikdo ze straníků nepochyboval o Hankeho loajalitě a schopnostech, čímž se mu opět otevřela cesta na vrchol.
Co bylo, bylo…
V roce 1941 Hanke odchází z armády doslova zpátky na nacistické výsluní. Hitler ho ve Vratislavi jmenuje tzv. Gauleiterem župy Dolní Slezsko, kterým zůstane až do konce celé války. V tom samém roce ho také šéf SS Heinrich Himmler za zásluhy v boji jmenuje do hodnosti generála SS. Hanke je na vrcholu svých sil.
Jako faktický šéf Dolního Slezska se brzy „proslaví“ svou krutostí a naprosto fanatickou oddaností Hitlerovi a nacistické ideologii obecně. Zcela o tom vypovídá to, že se mu brzy začalo říkat „vratislavský kat“. Během jeho skoro čtyřletého působení ve funkci bylo na jeho přímý rozkaz popraveno přes 1000 lidí. To je téměř jedna poprava denně, a to třeba i za ty nejmenší prohřešky vůči veřejnému pořádku, šíření zahraničních zpráv či defétismus. Odpůrci režimu, ale i ti, kdo o něm jen zapochybovali, zažívali dennodenní teror a strach z potrestání. Hanke měl zkrátka otěže ve své župě pevně v rukou. A nic na tom neměnila ani neustále postupující Rudá armáda.
V roce 1944 byla Vratislav Hitlerem prohlášena za tzv. pevnostní město a Hanke se stal jeho hlavním velitelem. Jeho úkol byl zcela jasný - odrazit, nebo alespoň zadržet postupující Rudou armádu co nejdéle to půjde. Právě obrana Vratislavi Hankeho proslavila asi ze všeho nejvíc.
Fanatický obránce a pochopení reality
Hanke byl mezi nacisty známý jako naprosto loajální straník s dobrými organizačními schopnostmi. Obě tyto vlastnosti mu sice zcela oprávněně náležely, ale je nutno také uvést, že byl Hanke schopen pro svůj úspěch obětovat prakticky cokoliv. Obyvatelé Vratislavi byli nuceni podílet se na těžkých opevňovacích pracích. Stavěly se barikády a bunkry, hloubily se příkopy, a kvůli nutnosti leteckého zásobování bylo dokonce srovnáno se zemí celé centrum města, na jehož místě vzniklo provizorní letiště. Ženy a děti poté mohly město opustit, zatímco všichni bojeschopní muži byli povolání do tzv. Volkssturmu, tedy jednotek domobrany.
Rudá armáda město začátkem roku 1945 kompletně obklíčila a poté začalo peklo na zemi. Poměr sil byl prakticky neměřitelný. V zcela obklíčené Vratislavi bylo zubožených 50 000 mužů, kteří byli složeni z různých zbytků německé armády, letectva, ale z velké části také civilního obyvatelstva včetně jednotek Hitler-Jugend. Na druhé straně stálo přibližně 90 000 - 150 000 rudoarmějců, kteří měli k dispozici těžkou techniku, dělostřelectvo i bombardéry.
Kruté boje se odehrávaly takřka každý den. Vratislav byla denně těžce odstřelována a byly na ni podnikány letecké nálety. Zásobování města bylo téměř nulové a bojovalo se o každý centimetr, často tváří v tvář na bodáky. Že je válka prohraná, muselo být jasné už každému. Město nemělo ani žádnou větší strategickou hodnotu, žádný obrat ve válce už zkrátka nemohl nastat. Přesto lidské utrpení pokračovalo dál. Hanke byl odhodlán plnit své úkoly až do posledního momentu. Město nesmí padnout za žádnou cenu. Ironií celé situace je také to, že během celého obléhání naplno fungovala vratislavská továrna na cigarety.
Obléhání města nakonec trvalo celých 82 dní, což nečekal ani samotný Hitler. Dokonce i Hankeho bývalý rival Goebbels si do svého deníku údajně poznamenal, že si Hanke za tento počin zaslouží mimořádnou chválu. Tyto pochvaly však už prakticky nic neznamenaly.
Hitler se 30. dubna 1945 zastřelil a i fanatikovi Hankeho formátu bylo jasné, že je tu definitivní konec. Za své zásluhy se mu dostalo ale ještě jedné velké „pocty“. Jeho výkon ve Vratislavi Hitlera ovlivnil natolik, že jej ve své poslední vůli jmenoval říšským vůdcem SS. Karl Hanke tak nahradil Heinricha Himmlera, kterého Hitler pro údajnou zradu zbavil všech funkcí, a stal se de facto i de iure posledním velitelem SS v historii. Ještě před kapitulací Vratislavi pak 2. května (některé zdroje tvrdí 5. května) z města odletěl malým letadlem Storch a ponechal jej svému osudu.
Delegace německých důstojníků Wehrmachtu nesoucí bílé vlajky na jednání o kapitulaci Vratislavi.
Jeho cílem bylo doletět do Prahy, kde se chtěl připojit k armádě polního maršála Schörnera - ten byl v Hitlerově závěti jmenován vrchním velitelem všech německých vojsk. Toto setkání se mu však nepodařilo, a tak se alespoň převlékl do uniformy řadového člena SS a připojil se k místní ustupující jednotce „Horst Wessel“. Zřejmě doufal, že se mu v přestrojení podaří dostat do amerického zajetí a díky svému postavení bude pro Američany natolik zajímavý, že třeba i unikne trestu. To se ale mýlil.
Čeští partyzáni a překažené plány
Do cesty totiž ustupujícím esesákům vstoupili čeští partyzáni, kteří celou jednotku odzbrojili a zajali. Existují rozpory v tom, jak různé zdroje popisují, co se stalo potom. Jisté je pouze to, že se Hanke zcela jistě snažil vyhnout své skutečné identifikaci a trestu za veškerá zvěrstva. To se mu relativně dlouhou dobu dařilo. Jako běžný esesák byl internován v českém zajateckém táboře a vyčkával, co s ním bude dál.
Zřejmě nejdůvěryhodnější je potom následující verze Hankeho příběhu: Hanke byl (stále neodhalen) zařazen do skupiny zajatců, která měla být přemístěna do jiného tábora. Část této cesty vedla podél železničních kolejí, po kterých právě projížděl vlak. V ten moment se Hanke a několik dalších věznů rozhodlo chopit příležitost do vlastních rukou. Odtrhli se od celé skupiny a pokusili se na projíždějící vlak naskočit a uprchnout. Čeští partyzáni po nich ale okamžitě začali střílet a všechny zabili. Údajně „jen“ postřeleného Hankeho pak měl jeden z partyzánu dobít pažbou své pušky. Partyzáni v ten moment ani netušili, jak cenného válečného zločince právě zlikvidovali.
Tělo posledního šéfa SS skončilo zakopané na neznámém místě v Čechách. Během obléhání Vratislavi bylo zničeno 90% celého města a zahynulo přes 6 000 jeho obránců. Na sovětské straně počet padlých dosáhl téměř 60 000. Civilní ztráty se pak pohybují kolem 80 000 mrtvých. Svého předchůdce Himmlera přežil Hanke o pouhých 16 dní.
Zpracováno na základě:
Albert Speer - Řídil jsem Třetí říši (Grada, 2010)
