Článek
Liston se narodil v roce 1794 do rodiny skotského reverenda (faráře). Matka mu zemřela, když mu bylo pouhých šest let, a tak byl po celou dobu svého dospívání vychováván pouze svým přísným otcem. Více informací o jeho dětství se nezachovalo, jisté však je, že už ve svých 14 letech začal studovat na Edinburské univerzitě a dva roky poté se stal studentem známého skotského lékaře Johna Barclaye. Už v roce 1814 byl jmenován nemocničním chirurgem v Královské nemocnici v Edinburghu a v roce 1816 byl dokonce přijat do Královské chirurgické koleje v Londýně.
Nenechte se tak mýlit. Liston byl ve své době považován za jednoho z nejlepších anglických chirurgů a lékařů vůbec. Byl vysoké postavy (cca 188 cm), měl pověst hádavého muže a hlavně nebojácného chirurga. Pacienty, které ostatní chirurgové Edinburské nemocnice odmítali operovat, protože jejich stav považovali za příliš vážný a nenapravitelný, operoval právě Liston. Otevřeně pak kritizoval lékaře, kterých si on sám nevážil a jejichž metody považoval za zastaralé, nebo méně účinné v porovnání s jeho. To mu samozřejmě vytvořilo mezi lékaři mnoho nepřátel.
Je důležité si uvědomit, že v době Roberta Listona bylo lékařské a zejména chirurgické umění na poněkud jiné úrovni. Neexistovala anestezie a pacienti byli operování při plném vědomí. Právě z tohoto důvodu byla za známku kvality chirurga považována hlavně rychlost, s jakou byl schopen danou operaci provést. Čím kratší operace, tím kratší dobu musel pacient zvládat nesnesitelnou bolest. Zároveň neexistovaly ani žádné krevní transfuze, takže na chirurgově rychlosti a schopnosti co nejdříve zastavit krvácení záležel i pacientův život.
A právě rychlostí, ale i precizností Liston vynikal. Nadkolenní amputaci údajně dokázal provést od prvního řežu po poslední steh za méně než 30 sekund. Mnoho z jeho operací se navíc, jak tehdy bylo zvykem, odehrávalo veřejně za přítomnosti studentů, kolegů i běžných obyvatel. Mezi laickou i odbornou veřejností se mu tak začalo říkat „The Fastest Knife in the West End“, tedy nejrychlejší nůž West Endu. On sám se pak s okázalostí sobě vlastní otáčel k přítomným studentům se slovy „Time, gentleman, time me!“ (Měřte mi čas, pánové, měřte mi čas!)
Robert Liston na fotografii circa 1845
Liston se tak poměrně rychle stal věhlasným a vyhledávaným chirurgem. A je nutno dodat, že po právu. Kromě svých precizní schopností a rychlosti se totiž zasadil i o rozvoj chirurgie jako takové. V době, kdy chirurgové běžně nosili zkrvavené zástěry z jedné operace k druhé (údajně jako důkaz svých zkušeností), trval Liston na tom, aby měl ke každému zákroku připravenou zástěru naprosto čistou. Před operací si rovněž pokaždé umýval ruce, což také nebylo mezi chirurgy běžné. Poprvé se povinné umývání rukou před operací zavedlo až ve Vídeňské nemocnici v roce 1847.
I když jsou Listonovy chirurgické zásluhy veliké, nesmrtelnost mu zajistila až jedna z jeho nepovedených amputací.
Liston měl pacientovi amputovat nohu, samozřejmě za přítomnosti studentů a veřejnosti. Jako vždy tak chtěl klást důraz hlavně na rychlost celé operace. Operační místnost však byla přeplněná lidmi a nedalo se v ní moc hýbat.
Když se tak Liston se svým nožem napřáhl, dopadl nůž na pacientovu nohu tak rychle a tvrdě, že sice pacientovi nohu okamžitě amputoval, ale jeho asistent nestihl uhnout s rukou a Liston mu usekl všechny prsty. Jenže to není vše. Listonův úder byl tak silný, že nešťastnou náhodou pořezal i diváka, který stál za ním a operaci sledoval.
V nastalém zmatku se o krvácejícího pacienta nikdo nemohl dostatečně rychle postarat, a tak vykrvácel. Listonův asistent zase do rány dostal infekci a později zemřel na gangrénu. Poslední zraněný, divák stojící za Listonem, si myslel, že byl fatálně poraněn a ze svého šoku upadl do bezvědomí. Z toho se však už neprobral a později bylo zjištěno, že ho šok skutečně usmrtil (tzv. smrt z leknutí).
Při operaci jednoho pacienta tak nakonec zemřeli tři lidé. Dodnes jde o jedinou zaznamenanou operaci s 300% úmrtností.
Pro objektivitu je třeba uvést i to, že některé historické zdroje tuto událost zpochybňují. Je tak možné, že se prakticky nikdy ani neodehrála. Mezi lékařskými profesionály a historiky se však dodnes jedná o velmi populární anekdotu, na které se už asi nic nezmění.
Zpracováno na základě
