Článek
Příběh Josepha Merricka patří mezi ty skutečně dojemné. Lidé ho měli za odpuzující zrůdu, ale on sám byl ve skutečnosti velmi citlivým člověkem, který u nikoho nedokázal najít pochopení a soucit.
Merrick se narodil v polovině 19. století do viktoriánské Anglie a při jeho narození nic nenaznačovalo tomu, že by měl mít jakékoli zdravotní problémy. Naopak. Merrick byl úplně normální dítě a těšil se dobrému zdraví. První náznaky, že je něco v nepořádku, se začaly objevovat až když mu bylo okolo pěti let.
Jeho kůže začala tvrdnout a vznikaly na ní různé hrudky, které svou barvou i tloušťkou připomínaly sloní kůži. K tomu se přidaly otoky na rtech a dalších částech těla a následovala kostěná boule přímo na čele. Vše se zhoršovalo věkem a jak Merrick rostl, byl stále zřetelnější i rozdíl ve velikosti jeho levé a pravé paže a také velikosti jeho chodidel. Všem bylo jasné, že něco není v pořádku.
Rodina ale neměla na lékaře peníze a vše přisuzovala nehodě, která se stala Merrickově matce v době jejího těhotenství. Na jedné pouti totiž byla sražena na zem slonem, z čehož se pár dní ani nemohla psychicky vzpamatovat. Právě toto její mentální rozpoložení pak mělo způsobit, že byl Merrickův vývoj narušen.
Matka ale byla zároveň jedinou osobou, která měla Merricka skutečně ráda. Brzy po jeho jedenáctých narozeninách však zemřela, a tím pro něj začala nejsmutnější část života.
Otec se znovu oženil a svého deformovaného syna nenáviděl. Už od třinácti let se tak Merrick snažil přivydělat v továrně na cigarety a několikrát se také pokusil utéct z domu. Kolem jeho šestnácti let se však situace zhoršila natolik, že kvůli své deformaci nebyl schopen ani pořádně uchopit předměty do pravé ruky a srozumitelně komunikovat. Potuloval se proto po ulicích a nakonec se z něj stal bezdomovec.
Joseph Merrick v roce 1889.
Útočiště nakonec našel v domě pro chudé, což byly budovy, které poskytovaly přístřeší lidem, kteří byli nezaměstnaní a nemohli se postavit na vlastní nohy. Jak si asi dovedete představit, bydlet v takovém zařízení nebylo nic příjemného. Všudypřítomná byla špína, chlad a nedostatek jídla. Merrick navíc budil u lidí odpor, což bohužel ještě umocňovalo to, že z jeho boláků vycházel nepříjemný pach. Všichni se mu proto vyhýbali, bili ho a nechtěli s ním mít nic společného. A z takového prostředí chtěl Merrick co nejrychleji pryč.
Rozhodl se proto využít svůj handicap ve vlastní prospěch. Lidé se jeho vzhledu báli, ale zároveň jím byli fascinovaní. A protože se nacházíme ve viktoriánské Anglii, jsou zrovna v módě tzv. „freak shows“, tedy živé vystavování lidí s různými tělesnými vadami.
Merrick tak sám vyhledal jednoho z místních organizátorů takových „přehlídek“, který v něm ihned spatřil příležitost, jak by se mohl sám obohatit. Merrick tak skutečně začal vystupovat před veřejností a stal se velice populárním. Prodejem brožury, na kterých byla vytištěna Merrickova fotka a byl na ní uveden i jeho stručný životopis, vydělával poměrně slušné peníze, z nichž mu ale velkou část sebrali jeho „manažeři“.
Kápě, kterou se Merrick snažil zakrývat svou podobu před veřejností.
V anglii se však postupem let změnil společenský vkus a freak shows začaly být vnímané jako pohoršující a mravně závadné. Nakonec byly v Anglii zakázány zcela. Merrickovi manažeři se však svého pozlátka nechtěli vzdát, a tak zkusili Merricka ukazovat veřejnosti v kontinentální Evropě. Nicméně ani tam neměly autority pro freak shows pochopení a Merrickovi byl odmítám vstup do většiny měst. Nakonec bezbranného Merricka okradl jeho vlastní manažer o peníze a ponechal ho vlastnímu osudu.
Merrick se však nevzdal, a i když mohl jen ztěží mluvit a nešlo mu moc rozumět, po několika týdnech se mu podařilo dostat zpět do Londýna. Po své cestě však byl už na pokraji sil a upadl do bezvědomí. Od smrti jej zachránilo to, že se kolem jeho těla rychle utvořily zvědavé davy obyvatel, což zase přilákalo pozornost policistů. Ti jeho bezvládné tělo nakonec odvlekli na stanici a dali o všem zpravit prominentního londýnského chirurga Fredericka Trevese.
Tento známý lekář, který mimochodem zachránil život i budoucímu anglickému králi Eduardovi VII., Merricka již několikrát viděl v rámci freak shows a považoval ho za retardovaného. Přikázal však, aby byl převezen do londýnské nemocnice.
Až zde začala, pokud to tak můžeme vůbec nazvat, lepší část Merrickova smutného života. K překvapení všech se totiž mezi Trevesem a Merrickem začalo budovat silné přátelství.
Merrick měl zajištěno ubytování i stravu a zápach z jeho boláků se pravidelnými koupelemi dařilo limitovat na minimum. Treves ho denně navštěvoval a každou neděli s ním trávil dokonce několik hodin. Bylo to poprvé v životě, kdy měl Merrick možnost s někým hlouběji konverzovat. Samozřejmostí bylo, že se Treves snažil zkoumat příčiny jeho stavu, ale na diagnózu se s jistotou nikdy nepřišlo. Jisté však bylo, že vzhledem ke stále se zhoršující deformaci zbývalo Merrickovi nanejvýš pár let života.
Díky péči známého doktora začala Merrickova osoba přitahovat i pozornost vyšších vrstev. Treves o něm navíc napsal i několik článků doplněných fotografiemi, což konečně vzbudilo i sympatie a lítost veřejnosti. Merrickovi tak začaly do nemocnice chodit dopisy a hlavně finanční dary, díky kterým nakonec bylo rozhodnuto, že v nemocnici bude moci zůstat do konce svého života.
V přízemí tak měl vyhrazené dvě místnosti, které byly zařízeny nábytkem vyrobeným na míru jeho potřebám. Merrick například nemohl spát v leže, protože by jej tíha jeho vlastní hlavy udusila. Spal proto v sedě s pokrčenými koleny, na kterých měl svou hlavu položenou.
Treves měl s Merrickovou špatnou srozumitelností trpělivost, díky čemuž nakonec zjistil, nejenže není Merrick mentálně postižený, ale že je vzhledem ke svému původu a vzdělání mimořádně inteligentní a hlavně citlivý.
Když pak z Merrickových vyprávění vyplynulo, že byl celý svůj život v podstatě bez kontaktu s ženským pohlavím (ženám připadal buď odporný nebo se jej bály), požádal dokonce Treves svou přítelkyni, mladou vodu Leilu Maturinovou, aby Merricka navštívila.
Tato návštěva trvala pouze chvíli, ale z jiného důvodu, než se zřejmě domníváte. Merricka totiž po chvíli přemohly emoce natolik, že zkolaboval. Podle jeho slov šlo totiž o první ženu, která se na něj usmála a podala mu ruku.
Merrick tímto setkáním nabyl nové sebevědomí a s Leilou i doktorem Trevesem byl v častém kontaktu. Často se dokonce odvážil vyjít ze svých pokojů a snažil se povídat si i s ostatními zaměstnanci nemocnice. Třikrát pro něj dokonce Treves zajistil samostatný vagón ve vlaku, díky čemuž se na několik týdnů podíval i na anglický venkov.
Když se v roce 1887 otevírala nová část londýnské nemocnice, byl při oficiálním aktu přítomný i budoucí královský pár - princ Eduard a princezna Alexandra. Právě ta poté projevila přání, aby jí byl Merrick představen. V jeho místnosti si s ním podala ruku a darovala mu svou vlastnoručně podepsanou fotografii, což v Merrickovi zanechalo obrovskou radost. Každé vánoce mu pak nechala poslat vánoční přání.
Joseph Merrick zemřel v roce 1890 ve věku 27 let na udušení. Podle doktora Trevese se zřejmě pokusil spát v leže, tak, jako ostatní lidé. Hmotnost a tvar jeho hlavy pak vedly k zablokování dýchacích cest a vykloubení krku.
Článek byl zpracován na základě:
