Článek
Bandera se narodil 1. ledna 1909 na území Haliče, která tehdy byla součástí Rakouska-Uherska. Samostatná Ukrajina jako stát v té době totiž ani neexistovala. Její území, tak jak ho známe dnes, bylo prakticky rozděleno mezi Rakousko-Uhersko a Ruské impérium. To samé platilo také pro území dnešního Polska, z jehož dnešního území patřila podstatná část také k Německému císařství. Oba národy - Ukrajinci i Poláci - tak byly nuceny dlouhá léta snášet nadvládu cizích mocností, s čímž šlo ruku v ruce také špatné zacházení a snaha o co největší integraci těchto území, a to jak administrativně, tak i kulturně. V obou částech dnešní Ukrajiny proto probíhalo poněmčování (Rakousko-Uherská část), nebo naopak rusifikace (Ruská část). V ruské části bylo například zakázáno i publikovat knihy v ukrajinštině. Obě mocnosti se zkrátka systematicky snažily potlačit ukrajinskou identitu i kulturu a přepsat je ve prospěch svých vlastních národních zájmů.
S nástupem 19. a 20. století a všudypřítomnou urbanizací a modernizací ale nastaly ve společnosti změny. Podobně jako v českých zemích se i na Ukrajině začal rozvíjet nacionalismus. S tím jak stoupala úroveň vzdělání a gramotnosti si začali Ukrajinci uvědomovat své špatné postavení a byli čím dál více odhodlaní o svoje právo na národní sebeurčení bojovat. A právě do této doby se narodil i Bandera.
Jeho otcem byl řeckokatolický kněz a velký ukrajinský patriot Andriy Bandera. Už od mládí tak Stepan vyrůstal v prostředí, které bylo silně pro ukrajinské. Ukrajinské nacionalistické snahy sice dusily obě mocnosti, ale s vypuknutím první světové války se situace zásadně změnila.
Rakousko-Uhersko i Ruské impérium se rozpadly a v západní části Ukrajiny dokonce vznikla Západoukrajinská lidová republika. Ukrajinci měli útlaku dost a byli více než ochotni za svou vlastní zemi bojovat. Jenže okolnosti jim nebyly nakloněny. Na tomto území totiž žila i početná menšina Poláků, kteří rovněž dostali svůj nový stát. Armáda nově vzniklé Polské republiky tak téměř okamžitě na Ukrajince zaútočila a během tzv. Polsko-Ukrajinské války (1918-1919) drtivě zvítězila. Ukrajina tak byla opět „rozkrojena“. Část připadla Polsku, část Sovětskému Svazu, Rumunsku a Zakarpatská Rus jako autonomní region Československu. Právě v tento moment vznikla mezi Ukrajinci obrovská zášť vůči Polákům, kteří (ač na tom byli před válkou podobně) na Ukrajince nahlíželi jako na „podřadnější“. Jinými slovy, na Ukrajině se pouze změnil vládce, ale podmínky pro obyčejné Ukrajince zůstaly stejné, ne-li horší.
Polské jednotky na ulicích Kyjeva v roce 1920.
Mladý Stepan, který tedy následující roky vyrůstal v „Polsku“, byl vývojem událostí znechucen. Po vzoru jeho otce byl ukrajinským patriotem a představoval si vlastní ukrajinský stát. Mimoto se nemohl smířit také s otřesným přístupem vládnoucích Poláků k Ukrajincům, kteří si s nimi dělali v podstatě co chtěli. Po absolvování střední školy v roce 1927 se proto zapojil do tajných ukrajinských organizací, které usilovali o vyhnání Poláků a vytvoření vlastního státu.
Bandera prošel celou řadou těchto organizací, než se v roce 1929 konečně připojil k Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), ve které začal rychle stoupat. Už v roce 1930 se stal vedoucím oddělení pro distribuci propagandy ve východní Haliči a o rok později ředitelem propagandy pro celý OUN. Bandera od počátku nevěřil v diplomatické řešení a v rámci OUN byl silným zastáncem násilného řešení. Podle něj mohla jen síla a otevřené povstání donutit Poláky ukrajinské území opustit. A právě zde začínají Banderovy kontroverze.
Bandera se totiž záhy stal vůdcem celé OUN a na jeho příkaz zahájili ostatní členové teroristickou kampaň. Takřka na denním pořádku byly atentáty na místní polské představitele veřejné moci, probíhaly bombové útoky na polské úřady. Časté byly také pečlivě plánované útoky na polské četnické stanice. A samozřejmě, že „Banderovci“ zajatce nebrali. Sám Bandera byl kvůli podezřením hned několikrát zatčen a vězněn, ale pokaždé byl propuštěn. Poláci si navíc nenechali nic líbit a na násilí odpovídali dalšími represemi vůči ukrajinskému obyvatelstvu a tresty smrti. Z tohoto koloběhu se takřka nedalo vystoupit. Každá strana jen stupňovala násilí.
Celá situace došlo až tak daleko, že byl Bandera v roce 1934 opětovně zatčen a odsouzen k trestu smrti za údajně připravovaný atentát na polského ministra vnitra. Tento trest mu byl později zmírněn na doživotní žalář.
Polská strana se ale přepočítala. Namísto zklidnění situace se totiž z Bandery díky odsouzení stal v podstatě národní hrdina. Symbol bojovníka za ukrajinskou svobodu. I když byl navíc Bandera ve vězení, jeho příznivci pokračovali v násilnostech dál a neštítili se ani hromadných pogromů polských civilistů.
Ve vězení zastihla Banderu i druhá světová válka. Ještě před napadnutím Polska poskytovali německé jednotky Banderovcům tajně zbraně a další materiály, aby zemi destabilizovali zevnitř. Po polské kapitulaci pak připadla část země Němcům a část Sovětskému svazu. Bandera byl propuštěn z vězení a domníval se, že se konečně naplní jeho představy o vlastním státě Ukrajinců. Přišlo ale hořké zklamání. Němečtí představitelé nechtěli o samostatné Ukrajině ani slyšet a pouze Ukrajinec využívali jako vojáky a sabotéry uvnitř Sovětského svazu. Ukrajinci tak sice dostali do rukou určitou moc, ale nedostali vlastní stát. Měli však možnost se pomstít svým bývalým trýznitelům - Polákům. Banderovci proto na území Haliče systematicky terorizovali zdejší polskou menšinu. Pořádaly se doslova hony na polská osídlení, která byla často vypalována a jejich obyvatelé vražděni a znásilňováni. To samé se týkalo také Židů.
Bandera chtěl zkrátka vymýtit všechny ostatní národnosti žijící na „ukrajinském“ území a připravit si tak půdu pro vznik „čistě“ ukrajinského státu. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se Bandera rozhodl uchopit příležitost do vlastních rukou a na východním území dnešní Ukrajiny vyhlásil vznik nezávislé Ukrajiny. Samozřejmě opět došlo na rozsáhlé pogromy neukrajinského obyvatelstva ukrajinskými ozbrojenými jednotkami, které byly více či méně součástí německého vojska. I tentokrát se ale Banderovy představy ukázaly jako mylné. Německé velení požadovalo okamžité stažení deklarace nezávislosti, což Bandera odmítl. V důsledku toho byl v roce 1941 zatčen a převezen do Berlína.
V Berlíně byl Bandera držen jako prominentní vězeň v domácím vězení a v určitých časech se mohl dokonce volně pohybovat po městě. Protože ale dále trval na svém a požadoval vznik samostatné Ukrajiny, byl v roce 1942 převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde měl rovněž speciální režim. Oproti ostatním vězňům například nemusel pracovat a občas mohl také přijímat návštěvy.
Situace se změnila až začátkem roku 1944. Německá vojska byla již v posledním tažení a válka se pro nacisty nevyvíjela zrovna dobře. Němci tak chtěli Banderu využít k zformování nových ukrajinských jednotek, které by mohly Němcům pomoci zastavit rychle postupující Rudou armádu. Na Ukrajinu se však kvůli rychlému kolapsu fronty už nikdy nedostal a vedení OUN rozhodlo, že bude lepší, když se pokusí vyjednat ukrajinskou nezávislost na mezinárodním poli.
Bandera tak i po válce zůstal v Německu a usadil se i se svou rodinou v Mnichově. Jako ukrajinský národní hrdina měl pro západní spojence velkou cenu, a nikdy tak nedošlo k jeho potrestání za násilnosti páchané na polské a židovské menšině. On sám dál bojoval za ukrajinskou nezávislost, podporoval ukrajinské uprchlíky a spolupracoval s britskou i americkou tajnou službou, kterým předával důležité informace o dění v Sovětském svazu. Na oplátku mu byla poskytována jejich ochrana.
Zdálo se, že Bandera „klidně“ dožije v Západním Německu. Sovětští agenti s ním ale měli jiné plány. Bandera se během let 1945-1954 stal několikrát terčem atentátu, ale pokaždé se mu podařilo vyváznout. Osudným se mu stal až rok 1959.
Po návratu do svého mnichovského domova z jednání se Banderovi náhle udělalo nevolno, zkolaboval a krátce nato zemřel. Následné vyšetřování ukázalo, že byl otráven kyanidem. Po dvou letech pak německé úřady dopadly jeho vraha, jímž byl agent KGB Bohdan Stashynsky. Ten se během vyšetřování k vraždě přiznal, rozkaz k zavraždění mu údajně dal sám Nikita Chruščov.
Tak skončil život bojovníka za ukrajinskou samostatnost, který se ale k dosažení svých cílů nezdráhal použít žádných prostředků. Ukrajinští nacionalisté pod Banderovým vedením byli přímo zodpovědní za povraždění několika desítek tisíc etnických Poláků a Židů. I když měl Bandera na jejich činnost mezi roky 1942-1945 téměř nulový vliv, stále to byla jeho ideologie, která ukrajinské nacionalisty k násilí vedla. Bandera navíc tyto pogromy nikdy veřejně neodsoudil. I přes jeho kontroverze je částí ukrajinské veřejnosti stále vnímám jako národní hrdina. V roce 2010 mu byl dokonce udělen titul Hrdina Ukrajiny, který mu byl po roce zase odebrán. Na území Ukrajiny jsou po něm dodnes pojmenovány ulice a náměstí. Vztyčeno bylo také několik jeho soch.
Zpracováno na základě:
