Článek
Íránci si svůj jaderný program velmi dobře střežili. I když byly dvě jejich nejdůležitější jaderná zařízení - Fordo a Natanz - umístěna kompletně v íránském vnitrozemí, kvůli obavám ze vzdušného útoky je stejně Íránci ponořili hluboko do skalního masivu. A to dokonce až do hloubky kolem 80 metrů. I přes tuto zdánlivou „nezničitelnost“ a fakt, že k těmto zařízením Írán již před pár lety instaloval také systémy protivzdušné obrany, se ale americkému letectvu podařilo toto srdce íránského jaderného programu zasáhnout, a podle slov prezidenta Trumpa úspěšně zničit. Kromě mistrovského naplánování celé operace USA vděčí za svůj úspěch hlavně své „relativně“ nové zbrani: speciálně designované bombě GBU-57A/B Massive Ordnance Penetrator, která jako jediná na světě dokáže probít až 60 metrů materiálu, a až posléze v podzemních prostorách explodovat. Alespoň podle oficiálních údajů amerického letectva. Vzhledem k hloubce íránské základny Fordo bude skutečná síla bomby ještě o trochu větší.
Vývoj bomby začal kolem roku 2003, a to kvůli událostem probíhajícím v sousedním Iráku. Po úspěšné invazi Iráku a pádu režimu Saddáma Husajna zjistili američtí specialisté nepříjemnou zprávu. Některé bunkry a různé podzemní komplexy, které Husajnovi vojáci používali, nebyly zcela zničeny, a to ani po rozsáhlém bombardování aliančního letectva. I když samotná invaze byla bez pochyby úspěšná a skončila v podstatě za jediný měsíc, uvědomili si Američané riziko, které spočívalo v tom, že nemají dostatečně silné zbraně na to, aby byli schopni zničit i hluboko pod zemí umístěné nepřátelské základny, sklady a podobná zařízení. A tak se začal psát příběh GBU-57.
Na vývoji pracovali přímo zaměstnanci letectva, zařazení ve vojenské výzkumné laboratoři, ale také několik známých společností, jako je např. Boeing nebo Northrop Grumman. Cíl byl jasný: vytvořit bombu silnou natolik, aby mohla být odpálena ze vzduchu a dokázala proniknout do těch nejhlubších základen potenciálních nepřátel a uvnitř explodovat. Kvůli narůstajícím a stále extrémnějším rozměrům bomby začalo být také jasné, že je bude moci shazovat jen pár letadel ve výzbroji amerického letectva - „neviditelné“ bombardéry B-2 spirit, jejich aktuálně vyvíjený náhradník B-21 Raider a „obři“ B-52.
Bombardér B-52 při testovacím shozu bomby GBU-57 v roce 2009.
Vývoj bomby trval několik let a její výsledná podoba je opravdu monstrózní. Váží neuvěřitelných 13 600 kilogramů, což z ní činí nejtěžší neatomovou bombu na světě vůbec. Jen pro představu, její americká předchůdkyně, bomba GBU-28, vážila „pouhých“ 2 300 kilogramů. Většinu z této váhy pak netvoří samotná nálož, ta váží kolem 2 500 kilogramů, ale jen tělo bomby. To je vytvořené ze speciálního druhu ocele, tzv. ocele Eglin, která byla rovněž vytvořena americkým letectvem pro vojenské účely (pojmenovaná po letecké základně Eglin v USA) a je schopna vydržet extrémní zatížení. Samozřejmostí je také pokročilý navigační systém a malá křidélka, díky kterým lze bombu v omezeném rozsahu navádět i po jejím shození. Samotná bomba pak měří přes 6 metrů.
Jestli jste ohromeni jejími rozměry, budete možná přímo šokování její silou. Díky skvělému designu a masivní konstrukci z ocele Eglin totiž GBU-57 dokáže penetrovat až 60 metrů jakéhokoli materiálu, a to se bavíme o oficiálních číslech. Princip bomby je v podstatě jednoduchý. Díky shozu z velmi vysoké výšky nabere bomba rychlost přibližně 1 mach, tedy rychlost zvuku. Tato rychlost v kombinaci s její téměř „nezničitelnou“ konstrukcí pak způsobí to, že bomba ještě před samotnou explozí penetruje do zmíněné hloubky až 60 metrů - což stačí i na ty nejhlubší základy na světě - a díky zabudovaným senzorům pozná, že pronikla pevným materiálem a pravděpodobně se již nachází v otevřené místnosti (bunkru). Teprve v tento moment se aktivuje stále zachovaný výbušný mechanismus a uvnitř hluboko ponořené pevnosti se odpálí 2 tuny výbušniny. Zničující účinek je devastující.
Prototyp GBU-57 byl poprvé otestován již v roce 2007 na podzemních tunelech v Novém Mexiku. Od té doby se finální podoba bomby neustále vylepšovala a podle posledních dostupných zpráv si jí nakonec americké letectvo objednalo pouhých 20 kusů. Až do nynějška nebyla bomba nikdy využita přímo v boji. To se však americkým útokem na íránské jaderné základny změnilo. A podle všeho to vypadá, že šlo o skutečně úspěšný útok. Američané tak disponují zbraní, proti které není v bezpečí téměř nikdo.
Zpracováno na základě:
