Článek
Wilhelm Frick rozhodně patřil mezi nacistickou starou gardu. Narodil se 12. března 1877 v Bavorsku a ještě před vypuknutím 1. světové války stihl vystudovat právnickou fakultu. V podstatě celý svůj nepolitický život pak Frick sloužil jako prokurátor u mnichovské policie, díky čemuž se vyhnul také odvodům na frontu. I když byl osobně relativně dobře zajištěný, nesl německou porážku velmi těžce. Od počátku sympatizoval (tak jako většina vojenských důstojníků a členů ozbrojených složek obecně) s poválečnými pravicovými stranami, z nichž některé usilovaly o státní převrat slabé výmarské vlády a nastolení vojenské diktatury s vládou pevné ruky. Není proto divu, že když ho jeho šéf, mnichovský policejní velitel Ernst Pöhner, seznámil s prozatím relativně neznámým Adolfem Hitlerem, padli si oba muži tzv. do oka. To se v pozdějších letech ukáže ve Frickově životě jako zcela klíčové.
Frick se tak už na začátku Hitlerovy politické kariéry stal jeho podporovatelem a hlavně přítelem. Ze své pozice u policie mu např. pomáhal se získáváním povolení pro pořádání politických manifestací. Zlom v jeho životě nastal s tzv. pivním pučem v roce 1923, kdy se Hitler poprvé (a také naposledy) pokusil uchopit moc v Německu silou. Puč skončil naprostým fiaskem, nacistická NSDAP byla okamžitě rozpuštěna a Frick byl za svou účast na něm (údajně zdržoval nasazení policejních sil proti pučistům) odsouzen pro velezradu. I když byl za několik měsíců z vězení propuštěn, k policii se vrátit nemohl. Tato situace mu ale byla paradoxně ku prospěchu. Vůdci nacistické NSDAP včetně Hitlera totiž byli stále uvězněni a Frick díky své podpoře puče nabyl u pravicových voličů značnou popularitu. Díky tomu byl hned v roce 1924 zvolen poslancem za nově založenou stranu NSFB, která byla v podstatě převlečená NSDAP (ta totiž byla stále rozpuštěna). Jen o rok později pak pomáhal opětovně zakládat nacistickou NSDAP a oficiálně do ní přestoupil. Frickova politická kariéra tak mohla začít.
Díky své výřečnosti a někdy možná až příliš agresivní rétorice se mu dařilo v nacistickém žebříčku rychle vystoupat až mezi ty největší špičky. Každé volby do německého parlamentu nacistická strana sílila a Frick byl pokaždé znovuzvolen. Není bez zajímavosti, že když se v roce 1930 stali nacisté poprvé v historii členy zemské vlády (konkrétně ve spolkové zemi Durynsko) a získali možnost obsadit tamní ministerstvo vnitra, dostal tento post právě Frick, který se tak stal vůbec prvním nacistou, který dosáhl na ministerský post. Když pak v roce 1933 ovládli nacisté i celostátní volby a Adolf Hitler se stal německým kancléřem, obratem jmenoval Fricka říšským ministrem vnitra.
Z pozice ministra vnitra a jako vystudovaný a zkušený právník se Frick podílel převážně na legálním upevňování nacistické moci ve státě a její legitimaci. Byl to právě on, kdo pomáhal formulovat proslulý zmocňovací zákon, který z Hitlera udělal Vůdce, a tím prakticky neomezeného diktátora. I když měly v Německu jednotlivé dílčí země tradičně velmi rozsáhlé pravomoci, začal je Frick novými zákony postupně omezovat, až se stali jednotlivé země zcela závislými na centrální vládě v Berlíně. Frick postupně zcela zrušil jednotlivé zemské vlády i jejich parlamenty a nahradil je jednotlivými guvernéry, které mohl sám jmenovat a také odvolávat (výjimku tvořily pouze města Berlín a Hamburk, u kterých si toto právo ponechal Hitler pro sebe). Byly také rozpuštěny všechny politické strany kromě NSDAP, která byla jako jediná povolena. Bylo to také Frickovo ministerstvo vnitra, které připravilo nechvalně známé Norimberské rasové zákony, kvůli kterým skončí v průběhu dalších let statisíce lidí v koncentračních táborech.
Frick se zkrátka „zasloužil“ o komplexní nacifikaci Německa a jeho legální přeměnu v Třetí říši. Byl bezmezně oddaný Hitlerovi, a protože patřil mezi tzv. Alte Kämpfer, tedy skupiny těch nejvěrnějších členů nacistické NSDAP, kteří se do strany přidali ještě před jejím volebním úspěchem v roce 1933, a stáli tak u jejího zrodu v jejím nejtěžším období, patřil mezi ty nejvýše postavené nacisty. Přesto začal vlivem vnitrostranických intrik jeho vliv postupně klesat.
Jeho hlavním soupeřem se stal Heinrich Himmler, říšský vůdce SS. Pod Fricka jako ministra vnitra spadala policie, zatímco Himmler šéfoval své SS. Obě složky ale na říšském území zatýkaly a vykonávaly policejní pravomoc. Kvůli tomu tak mezi oběma muži vznikaly neustále konflikty ohledně jejich pravomoci a vzájemného postavení - Frick např. kritizoval to, že Himmlerovi esesáci používají institut vazby, která má sloužit pouze ke krátkodobému zadržení, k věznění lidí v koncentračních táborech, nebo že jednoduše obcházejí jeho pravomoci. Spor neustále kulminoval, až nakonec Hitler upřednostnil Himmlera a jmenoval ho také šéfem německé policie. Formálně tak byl Himmler sice Frickovým podřízeným (jelikož veškeré policejní složky patřily pod ministerstvo vnitra), ale prakticky na něm byl zcela nezávislý a zodpovídal se pouze Hitlerovi. Frick tak na policii už neměl prakticky žádný vliv a v roce 1943 ho Himmler nahradil také na postu ministra vnitra.
I když byl Frick odstaven z toho nejužšího kruhu nacistického vedení, pojilo jej dlouholeté přátelství s Hitlerem, díky čemuž zůstal nadále ministrem bez portfeje a zároveň byl v tom samém roce jmenován říšským protektorem protektorátu Čechy a Morava.
Frick o post protektora příliš nestál, ale neměl na výběr. Funkci vnímal jako své ponížení a byl si vědom toho, že byl jen „uklizen“ jako už nepotřebný a nepohodlný straník. Nikdo po něm nic nechce, nikdo od něj v podstatě ani nic neočekává. Když se Frick ujal své nové funkce, zjistil navíc, že otěže a skutečnou moc v protektorátu drží státní tajemník K. H. Frank, který se chopil příležitosti po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a neustále upevňoval své postavení. Frickovi to vlastně ani nevadilo. I když byl Frankův nadřízený, zcela lhostejně a rezignovaně přenechává řízení protektorátu na něm. Bez protestu podepisuje veškeré příkazy a nařízení, mezi jinými samozřejmě desítky trestů smrti. Lidské osudy ho nijak nezajímaly, byl bezohledný a s jakýmkoli odporem se vypořádával silou. V tom si byli s K. H. Frankem podobní.
Na konci války nezbývalo Frickovi moc možností. Byl v podstatě bez jakéhokoli reálného vlivu, a tak se pokusil o jediné: utéct do amerického zajetí. Možná doufal, že jako říšský ministr bude pro Američany stále cenný a třeba i unikne trestu. Opak byl ale pravdou. Spojenci nezapomněli na jeho významnou a v podstatě nenahraditelnou roli v počátcích nacistické vlády, ani na jeho účast při vyvražďování miliónů nevinných lidí a plánování 2. světové války. Společně s těmi nejvyššími nacisty byl Frick postaven před norimberský soudní tribunál, kde byl uznán vinným z plánování útočné války, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Podle důkazů byl Frick také jedním z nejvýše postavených nacistů, kteří prokazatelně věděli o existenci koncentračních táborů a pomáhali je udržovat v chodu.
Wilhelm Frick po svém zadržení v norimberské cele (1945)
Byl popraven 1. října 1946 oběšením na nádvoří norimberské věznice kolem 2. hodiny ranní.
Ať žije věčné Německo!
Zpracováno na základě:
