Článek
Malebné lázeňské městečko Mondorf-les-Bains se nachází v Lucembursku a před válkou bylo vyhlášené pro své přírodní léčivé prameny. Mezi místními hotely obzvlášť vynikal luxusně zařízený hotel Palace, využívaný nejprve lucemburskou a belgickou elitou, kterou v průběhu války vystřídala elita nacistická. Díky „zapadlé“ poloze a ideálním vnitřním dispozicím si pak hotel Palace vybrala také americká armáda. Nikoli však pro zotavení a relaxaci svých vojáků, ale pro přísně utajený projekt „Ashcan“. Hotel se měl stát vězením pro ty nejvýše postavené nacisty, kteří zde měli v naprostém utajení a za přísných bezpečnostních podmínek vyčkat na Norimberský proces.
Vězněných nacistů zde bylo celkem 86. Příkladem můžeme uvést polního maršála Wilhelma Keitela - donedávna vrchního velitele německého armádního velení, velkoadmirála Dönitze - velitele německého námořnictva a Hitlerova nástupce, nebo třeba Joachima von Ribbentropa - říšského ministra zahraničních věcí. Mezi všemi vězni však jeden vynikal a i Američané jej označovaly za jejich „hlavního hosta“. Tím mužem nebyl nikdo jiný než říšský maršál Hermann Göring. Nejvýše postavený nacista, kterého se (prozatím) spojencům podařilo dostat živého.
Kdo by ale čekal, že si budou nacističtí pohlaváři užívat přepychu a komfortu, tak by se velice mýlil. Ještě před příchodem „hostů“ totiž americká armáda celý interiér hotelu Palace vyklidila. Luxusní a pohodlné lenošky, honosné skříně, pohodlné matrace a přepychové dekorace, to vše se z hotelu odvezlo. Zmizely dokonce i obrazy a jiná umělecká díla, která do té doby zdobila hotelové pokoje a chodby. I když tak fasáda hotelu působila stále luxusním dojmem, uvnitř na vězně čekalo hořké přivítání.
Fotografie hotelu Palace před válkou.
Celý hotel byl obehnán dvojitým plotem z ostnatého drátu, který dosahoval výšky přibližně 6 metrů. Každých pár metrů byla navíc postavena strážní věc s kulometným hnízdem a v noci celý areál osvětlovaly reflektory. Oblast okolo hotelu byla neprodyšně uzavřena. Na areál nebylo vidět a kromě vojenských stráží nikdo nevěděl, co tak cenného se může v hotelu ukrývat. Bezpečnostní opatření byla tak přísná, že se v amerických médiích ujal žert, že ke vstupu do hotelu je třeba „písemné povolení od Boha, na kterém ještě někdo musí ověřit jeho podpis“.
Jak jsem uvedl již výše, vybavení hotelu bylo velmi strohé. Jednotlivé pokoje byly vybavené pouze obyčejnou vojenskou postelí z kovu, na které nebyla ani matrace. Každý vězeň dostal také jednu obyčejnou vojenskou deku a k dispozici měl ještě prostý dřevěný stolek. Fontána v hotelové zahradě byla vypuštěna a všichni se museli podřídit tvrdé disciplíně a nalajnovanému programu. Jediný „host“, kterému bylo dovoleno mít matraci, byl výše zmíněný Göring, údajně kvůli jeho častým bolestem. Velením celého komplexu byl navíc pověřen americký plukovník Andrus, který nacisty nenáviděl.
Z hotelových pokojů byly odstraněny také skleněné tabule v oknech, jakož i veškeré ostré předměty jako břitvy, holítka nebo sklenice. Vězni u sebe nemohli mít dokonce ani tkaničky od bot. To vše kvůli obavám z možných sebevražd. Porážka a tvrdé podmínky z dříve prominentních nacistů udělaly v podstatě trosky. Celé dny se mohli pouze procházet po vyprázdněném hotelovém areálu, jako těla bez duše. Někteří hráli karty, jiní mlčky koukali do prázdna.
Podle amerického reportéra J. Galbraitha, který měl jako jeden z mála příležitost utajený komplex navštívit a posléze o tom napsat reportáž, byl obzvlášť zajímavý Julius Streicher - bývalý župní vedoucí a jeden z hlavních nacistických antisemitů. Ten údajně střídal relativně normální chování se záchvaty hajlování. Galbraith to nazval nemocí „profesionálního nacisty“. Streicher měl chodit s ostatními vězni ve skupince a najednou se bez varování postavit do pozoru a udělat nacistický pozdrav. Jako by se zničehonic ocitl na vojenské přehlídce v dobách své největší slávy. Tuto šarádu přitom opakoval i několikrát denně.
Camp Ashcan fungoval jen krátce, a to od května do srpna 1945. Během této doby v něm probíhaly výslechy všech vězňů a zároveň se v Norimberku připravoval proces, ve kterém se tito nacisté měli zodpovídat ze svých zločinů. Během celé doby v hotelu nedošlo ani k jedné sebevraždě či úniku. Přibližně v polovině srpna pak byli všichni vězni převezeni do Norimberku a hotel Palace se zase otevřel hostům. V provozu byl až do konce 80. let 20. století.
Zpracováno na základě:
