Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Snídaně, jako všechna jídla, je čerstvě připravovaná. Moučné placky se buď přímo udělají nad ohněm v roti, nebo jako knedlíky naplní namletou cibulí a zelím a znovu vyválí. To je paratha. K tomu je kečup, chutney nebo vajíčka.
Poněvadž se všechno dělá ručně, jí se na místním čase. Jednou jsem snídal v půl deváté, ale většinou jsme čekali o hodinku dýl. Ta velká skupina jedla až v deset. Super čas na dovolené, ne už tak pro chození do hor.
Bylo další jasné ráno a jelikož jsem se rozhodl zůstat extra noc, tak jsem mohl vyrazit do lůna Pancha Chulis, kde teď končí ledovec. Je rozsáhlý, plný ostrých hran, a mizí v mracích. I malé laviny otřásají zemí. Horské kozy obratně skáčou po svazích bez ohledu na nadmořskou výšku a chlad. Dole, okolo mě, se tající sníh míchá s padajícím kamením. V lůnu hor i ten nejmenší kámen zní jako zemětřesení. Vzdálenosti lžou. Co se zdá být blizoučko, jsou jedna či dvě hodiny přelézání kamenů a morén.
Oběd je v Indii nejvíce šizené jídlo, které občas přeskakují úplně. V horách se servíruje rýže a dal, po třetí odpoledne.
Odpoledne znovu začne lehce sněžit, ale stačí to na shození místní wifiny. (Proto dvoudenní odmlka. Doženeme se při přechodu do Nepálu.) V údolí jsou rádiové věže! Mají k tomu dva důvody: hlavním je strategická vojenská pozice. Druhým je fakt, že Dantu je žijícím skanzenem. Uttarakhandská vláda zde postavila solární panely, pomohla opravit domy a další věci. V zájmu zachování místní kultury a podpory turismu. Silnice sem byla postavena před méně než pěti lety ze stejných pohnutek.
Do údolí se každé jaro vrací zhruba 1 500 místních. Většina se jich tu posléze stará o návštěvníky. Turismus je hlavním zdrojem obživy a nejspíš i jediná šance zastavit úpadek celé oblasti, který začal po zabrání Tibetu Čínou a odříznutím tradičních obchodních cest.
Bhubesh je můj hostitel, který pokaždé vaří a stará se, abych měl dostatek čaje a horké vody. Ostatní, jako Jitendra, jediná anglicky hovořící osoba v týmu, přichází a odchází. Co je spojuje je jejich nezištná pohostinnost. Nejdříve z navařeného nechají dosyta najíst hosty, sami jí, až co zbude. Bez narážek, bez podlézání, bez opovrhování rozmazlenými hosty. Všichni vypadají spokojeně a rádi pomůžou s čím je zrovna potřeba.
Večeře je nejbohatším jídlem a její příprava zabere několik hodin. Placky se zeleninovým mixem, v kterém jsou krom cibule a zelí i rajčata, papriky, brambory a lilek. Občas pár kousků kuřete na přilepšenou. A na dojezení rýže a čočka, dokud nepadnu. Večeří se většinou okolo deváté večer.
Večer je nebe výjimečně čisté a jasné, s jen několika nocemi do úplňku. Mírumilovné ticho je narušené jaky vracejícími se do chlívku připojeného k mému domečku. Nejdřív jsem myslel, že přišlo zemětřesení. Potom jsem věřil, že konečně uvidím sněžného levharta. Tihle jaci mají kliku; většina zvířat stále čeká hluboko dole v údolí na jarní šestidenní úmornou cestu nazpátek do hloubi hor.
