Horolezení po indicku

Je tři třicet odpoledne a my sedíme v 5 500 metrech na vrcholu hory Nindam. Pět chlapů bez vody, zajímajících se pouze o osmitisícovky ukrajující si pro sebe skývy z modrého nebe o několik set kilometrů dál, ve světě, jehož návštěva je životním snem mých kamarádů, a který je tím jedním místem na zemi, kam se nikdy nepodívají.

Ladakh je na velehorské poměry placka. Leh, hlavní město a startovní bod pro veškeré aktivity, leží ve 3 500 metrech a většina hor v okolí se vleze do 6 000 metrů. Pětitisícové průsmyky, do kterých se s takovou slávou funí v Nepálu, se tu přechází mimochodem, při návštěvě příbuzných na koláček. Výjimkou je pouze severní hranice s Tibetem, kde země odděluje hřeben usazený mezi sedmi a osmi tisíci.

Když mi kamarádi navrhli třídenní expedici do 5 500 metrů, zasmál jsem se. Vždyť do větších výšek tu chodím na denní výlety. Ale balíček zahrnující dopravu, povolení k výstupu, průvodce a několik nocí v terénu se neodmítá, a tak jsem se v sobotu ráno sáčkoval do Tata Safari, auta speciálně navrženého pro zdolávání výšek a bídných cest.

Nindam je rozložitá hora, ležící na hranici Himalájí a jejich severního bratříčka Karakoramu, čtyři hodiny autem z Lehu směrem na západ. Výstup počíná ve světem zapomenuté vsi Heniskot, ukryté před ruchem hlavní silnice linií skalisek, usazené v nenáročných 3 900 metrech. Dorážíme tam ve tři odpoledne.

Než přesuneme věci z kufru do batohů, poobědváme, vyzvedneme místního dědu, co nás bude provázet, a zformujeme pochodu schopný útvar, jsou čtyři. Nikomu to nevadí, nikdo nespěchá, naopak. Zastávky a dohadování se o všem možném jsou týmovou stálicí na každém kroku.

Moji tři místní kamarádi jsou odrazem moderní Indie. První Siddhart je datový analytik pro Univerzitu v Arizoně, kde i vystudoval. Druhý Siddhart zastupuje mezinárodní firmy vstupující na Ladažský trh. Arjun, pro kterého je Nindam prvním vrcholem, se živí obchodováním s akciemi. V Ladakhu se schovávají před vedry jižní části státu.

Záměrem je přespat v základním kempu ve 4 600 metrech, do kterého je to sedm kilometrů a místním tempem tři hodiny chůze. Pochod ukecaným šnečím tempem utne o půl osmé ospalé sluníčko, odmítající nám dále sloužit namísto baterek. Do kempu nám chybí dobrých sto výškových, ale s bagáží se za tmy po horách nikomu trajdat nechce a tak se plácáme na první louku posetou jačím trusem, který, mimochodem, hoří - pálili jsme na něm veškerý odpad.

Za tmy zjišťujeme, že kamarádovu stanu zpuchřela a přetrhala se lanka v tyčích a po nezbytné porci výměny názorů dóm vyztužujeme lany napnutými do všech směrů.
Vaříme vodu na rýži s kari, ‚trekové‘ jídlo vážící téměř půl kila, zato ale s velmi přijatelnou cenovkou pod padesát korun. Spát jdeme chvíli před jedenáctou; zjišťuji, že zapůjčenému spacáku nefunguje zip, ale naštěstí je teplo.

Z odchodu o půl šesté je odchod o sedmé, protože ráno se ještě dobíjí baterky do foťáku a vaří další voda.

Já s tempem nemám větší problémy. Z počátku se držím se skupinou, nakonec ale všem včetně průvodce uteču a na vrcholu v úžasu stojím chvíli před polednem.
Ostatní, bez dechu, za mnou dorazí o půl třetí; plných sedm a půl hodiny od opuštění stanů. Do tmy zbývá pět hodin.

Dozvídám se, že náš průvodce všem pár hodin dozadu dopil vodu, které kluci neměli dost ani pro sebe. Nabízím část ze svého litru; jsem jedním z těch lidí, co na ráno na velblouda vypijí jezero a přes den pít téměř nepotřebují. Šetří to váhu.

Vidím, o kolik je moje kondička napřed, a tak mě postupující odpoledne nechává chladným. Ostatním dojde energie hodiny přede mnou a očekávám tak, že mají plán, jak z hory v pořádku sejít. Náš vesničan nám ho záhy prozradí: máme seběhnout středem největšího, nejprudšího a nejkamenitějšího pole, neúprosně padajícího šest set vertikálních metrů.

O půl čtvrté nevydržím a vyrážím opět napřed. Moji tři kamarádi se bezstarostně kochají výhledy, děda spí. Sjíždím nohama napřed sutí, zvedajíc okolo sebe oblaka prachu, na hřebeni kamenné laviny. Adrenalin. Odnáším si pouze jeden zubatý šlinc napříč holení.

V kempu jsem za necelé dvě hodiny, doplňuji vodu a čekám. Za další dvě hodiny padne tma a já pořád čekám. Na svazích je mrtvolné ticho. Prohrabuji stany, lovím z nich baterky, jídlo, vodu a vyrážím na svou premiérovou vysokohorskou záchranou výpravu.

Prvního Inda potkávám po dvaceti minutách chůze vzhůru, trvajícího na tom, že půjde až do vsi, kde na nás čeká večeře. Je hladový, protože polovinu cesty šel s průjmem a druhou pro jistotu na prázdný žaludek. Průvodce sedí ve tmě, bez vody či jídla, o pět minut výše. Nabízím mu aspoň sušenky k snědku. Poslední dvojice sedí o dalších patnáct minut výše; podsaditý kamarád a prvolezec, oba na pokraji sil. Dávám jim vodu s elektrolyty a za další hodinu scházíme do kempu. Je po deváté večer.

Spát jdeme bez jídla, nikdo nemá moc hlad. Večeře chtivý kamarád odvedl průvodce do vsi, a vzal s sebou rozpadlý stan. Pro mě je to skvělá výmluva ke spánku pod hvězdami ve 4 500 metrech. Jasně září, a nebeský dóm je rozdělen napůl Mléčnou Dráhou. Je to má nejhezčí noc za celý rok v Himalájích.

Dolů vyrážíme až o desáté, a sestup nám opět trvá téměř tři hodiny. Obědváme ve vsi a odpoledne trávíme v autě cestou nazpátek. Pod silou zážitku se tři kamarádi usmířují, zanechávaje veškeré spory na svazích Nindamu a nazpět do civilizace si odnášející kopu zážitků, dvojnásobnou kopu fotek a plány slézt Everest.

Podrobné zápisky a tunu fotek najdeš v sekci Deník na socialhermit.cz/cs.