Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
B.J., výřečný majitel hotýlku, vběhnul pěkně doprostřed ulice, aby zastavil můj autobus. Spíš minivan. Za extra dvě pětky, při celkové ceně asi 200 Kč, ušetří tenhle výlučně místenkový autobus 3 až 4 hodiny cestovního času díky ponechávání kolemjdoucích jejich osudu a svobodné vůli.
Silnice vedoucí z Jiri je dva roky stará, zaplacená ze Švýcarska. Je to jednoduše ta nejhezčí silnice v celém Nepálu. Její uhlazená krása ale bohužel trvá jen do vedlejší vesnice. Dodávka se organicky přeskládává, aby se do ní co nejpohodlněji vešli přistupující cestující a jejich batohy.
Trojice holčiček, vykázaná na zadní sedačky, po půl hodině unisono sahá po plastových sáčcích. Jeden odvážný pasažér si k nim přisedá jim držet vlasy. S ohledem na moji měsíční pauzu od horských silnic mi můj žaludek usilovně navrhuje se k nim připojit. Se značným úsilím a nemalou pýchou se mi argument daří vyhrát a snídani podržet celých sedm hodin jízdy. Přijdu pouze o vynechaný oběd, ale pro jeden další dal baht brečet nebudu.
Sedm hodin jízdy a náš řidič ani jednou nezatroubil! Hrdinský výkon. Nad Káthmandu se nyní vznáší o poznání méně kouře a prachu a celé město mi přijde o trochu tišší. S blížícími se dešti se mnoho cizinců přesouvá do jiných zemí. Dodávka cestu zakončuje na okraji města, poblíž letiště. Do centrální části tak opět dojíždím na motorce.
Jdu okolo centrálního náměstí pro vojenské přehlídky, kde kadeti sekají trávníky. Mileneckého parku, u jehož bran postávají rozpačité slečny čekající na nedochvilné kluky. Masivního pavouka šestisměrné křižovatky s rozložitým nadchodem, v němž jsou jako drahokamy zasazené obchůdky, lemované lidmi, co nemají kde být. Klidné jezírko s chrámem uprostřed, zarputile nepřístupné veřejnosti. Místa důvěrně mi známá z mého pobytu zde v roce 2017. Jsem zpátky.
Většina regionu Solukhumbu pod Everestem je obývaná ptákem, jehož píseň jsem si přeložil jako pořád dýchej. Slyšel jsem ho tak často, že popěvek v mé mysli dostal vlastní melodii. A teď, pokaždé když jsem v pohybu, hraje na pozadí mých myšlenek, jako potrhlý popoháněč.
pořád dýchej… 🎶
