Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Než se rozezní můj budík ve 4:44, jsem vzbuzen vichrem. Snaží se vzít Nepál a zmigrovat ho do Indie. Ale hory jsou tvrdohlavé a stejně tak já. Peekey vrch je plně zaměstnán ranní bitvou s mračnem, a tak špičku jen vychytrale obcházím.
Po hodině chůze je slunce dostatečně vysoko a konečně zatočí s oblačnou žábou na Peekeym. Můžu vzhůru a je mi dopřána hodinka výhledů. Hledím na další mraky kradoucí mír z nižších vrcholů, zatímco se přes ně o překot převalují. Everest se blyští ve sluníčku, zatímco uvážlivě shromažďuje vlastní mlhavou enturáž. Makalu stojí oproti němu jakožto tichý dohlížitel. V dáli nalevo se pne osamělý vrch s obřím desku připomínajícím hrbem těsně pod vrcholem. Snad Gauri Sankar? Běloskvoucí kráska. Pod ní utíkají Himaláje na západ…
Rychlé vyjednávání v základním táboře mi zajistí ranní hostinu v podobě placek, džemu a omelety. V hotýlku se překonali! Vydařené ráno. Než dojím, tak už je kopec opět pod plnou kontrolou chamtivého mraku a my jsme znovu odkázáni brodit se mlíkem. Brodím se pryč.
Několik kilometrů po hřebeni mě dovede k sešupu dne. Už jsem sklouznul o tisíc metrů, teď mě čeká dalších patnáct set. Strávím tím dvě a půl hodiny, na jejichž konci se moje kolena odvalí podepsat petici proti nelidskému zacházení.
Dno údolí je opět zarostlé džunglí. A sedí tam vodní elektrárna. Autobusy k ní svážejí lidi. Když se v místních restauracích zeptám na jídlo, dostane se mi zapáleného: „Ne!“ Můžeš dostat dal baht ve dvanáct nebo pět třicet. Mezitím jenom křupky. Tak si jedny koupím a jdu dál.
Jsem v 1 500 metrech a poslední průsmyk cesty leží ve 2 700. Už jsou zase tři odpoledne. Ale počasí drží a tak vyrážím. Za hodinu vystoupám 500 metrů - konečně jsem dosáhnul své plné provozní rychlosti. Předposlední den na cestě. Co už.
Údolí zde jsou jiná než v horách. Jsou uzavřená, strmá jako V. Druhá strana je blizoučko, můžu tam pozorovat domky a políčka. Seběhnout dolů a zpátky nahoru během několika hodin působí nereálně. Místní tomu říkají cesta do práce nebo sousedská návštěva.
Zpátky ve výšce přicházím do další vesnice. Děti vybíhají z domů, řadí se u cesty jako cínoví vojáčci, tisknou ruce k sobě a spouští. „Namaste!“ plynule přecházející v: „Máš sladké, peníze,čokoládu?“ Prosím, nekrm roztomilé pouliční děti.
Dalších třicet minut a znovu se napojuji na ofiko trasu Tří průsmyků. Pořádná odbočka. Popohnán prázdnými pohledy na dno údolí jsem znovu urazil 25 kilometrů s téměř 4 tisíci metry převýšení. Na dračku. Za další půl hodiny, o páté, už jsem ubytován v nejbližším hotýlku.
Mají tam sprchu. Zázrak. Na většině míst, pokud něco je, tak jeden malý plynový bojler. Ohřívá průtokovou vodu až na 50°C. To stačí i mně. Už jen stačí, abych nejdřív zamlžil okna bez záclon. Pro dnešek jsem si zírajících a pokřikujících dětí užil až až.
Ne tak úplně. Zatímco čekám na večeři, přijde za mnou dcera paní domácí. Že mám pomoc s angličtinou. Vyplnit učebnici. A tak jdu spát ujištěn, že i šest let po mém místním učitelském angažmá jsou nepálské učebnice nejhorší ve vesmíru. Ale to už je příběh na jindy…
