Túra Himalájemi uprostřed monzunu

Pokud má trekuchtivý cestovatel pouze dva až tři týdny v roce na svou vysněnou pouť po vrcholcích světa, období dešťů si pro svou cestu moudře nevybere. Já se ale pod horami tak říkajíc ‚zasekl‘ - pro natočení, v předchozím článku zmiňovaného humanitárního projektu, jsem si musel o dva týdny prodloužit visa (míň to nejde) a zůstalo mi akorát dost dní k vyběhnutí třetího nejpopulárnějšího treku v Nepálu, údolí Langtang.

Trek začíná necelý den cesty autobusem na sever od Kathmandu a s několika dny k dobru může člověk zpátky do hlavního města dojít skrze kopce. K treku letem světem stačí pět dní, byť osm je poklidnějších a na pěškobus návrat se počítá dalších pět nebo šest. Jeho popularita se odráží ve výbavě hotýlků; wifi, elektřina a horká sprcha jsou tu standardem.

Ani tady není (minimálně letos) potřeba průvodce, navzdory urputné snaze všech cestovních agentur přesvědčit návštěvníky o opaku. Nahoru vede jedna cesta a tou samou se jde dolů. Zastavit se dá co hodinu a nejvýše se spí ve 3.800 metrech, což je stále relativně nízko. Pokud člověk nežije dlouhodobě u moře, tak se mu plíce plynule adaptují.

Pro doplnění rychlá matematika; autobus jedním směrem 1.000 NPR, ubytko zdarma (vrátíme se), výživné 2.000 NPR za den, konzervační poplatek 3.000 NPR. Celkem jsem za osm dní prošel 21.000 NPR - ca 3.500 Kč. Online nabídky místních CK začínají na 11.000 CZK, české jsem bez letenek namátkou našel od 25.000 CZK.

Možnost nakráčet do hotýlku a požadovat ubytování zadarmo je jedním z nejzvlášťnějších aspektů chození na túry Nepálem. Od oka se jedná o vysoce kontroverzní praktiku, která však vychází od místních. A vnímavému pochůzkáři ji stačí přednést jednou, aby si na ni velmi rychle navykl. Vstupní věta do hotýlku se posléze přes noc transformuje z „kolik za pokoj?“ na „pokoj v ceně večeře?“ A jelikož je každý dům hotýlkem a při žádání složného jde cizinec s nosem nahoru o penzion dále, nemají majitelé mimo podzimní sezonu, kdy je plno všude, na výběr. V pěti jsme na jaře měli spaní zadarmo i v nejfrekventovanějších vsích přímo pod Everestem.

Kontroverzi stranou, zpátky na čistý horský vzduch; a že je dešti řádně profiltrován od prachu a dalších nečistot. Pohyb v horách během monzunu je vždy sázkou do loterie, rizika se však dají rozumně minimalizovat. Když prší hodně, zůstat zalezlý. Mimo déšť mít oči otevřené a konstantně sledovat svah. Místní po horách chodí a autobusy jezdí, není to nemožné. Každé ráno v každé oblasti se optat, jak na tom cesty jsou. Ceny a pravidla jsou často uzpůsobovány vzhledu tázaného, nicméně v otázkách schůdnosti cest se lže jen s vidinou najmutí průvodce - nikoli k usmrcení solo trekkera. A umírají jak cizinci, tak místní, tak zahraniční výpravy s místními průvodci. Pohromy si nevybírají.

Za svých osm risqué dní jsem potkal jenom jeden zřícený most. Naštěstí v místě, kde se koně se zásobami zvládnou přebrodit a pěší s dostatkem opatrnosti a kuráže nadále používají nakloněnou rovinu. Před podzimní sezonou ho, předpokládám, budou místní velmi rychle spravovat.

A co mi bylo za podstoupení propočítaného rizika odměnou?

Klid na cestě, 9/10; místa jsem měl dostatek, což na treku, kde se jde nahoru a dolů tou samou, za deště po kotníky rozbahněnou a od koní zahovněnou cestou, není málo. I přesto jsem nebyl sám. Každý den jsem potkal alespoň hrst dalších turistů, byť převážně místních či z Indie.

Výhledy… u těch jsem narazil. Přes polovinu dní drobně pršelo a mraky se rozestoupily, až když jsem naskočil do autobusu nazpátek. Vrcholy jsem si poctivě prošel v mlze a viděl leda tak nekonečná stáda jaků.

Pohostinnost místních, pokud pomineme onu vynucenou slevu, na kterou v sezoně není čas a vůle. Úsměvy a osobní péče nad rámec vztahu hoteliér - ubytovaný. Mimo sezonu je zkrátka více prostoru k lidskosti, a to není vůbec málo.

V mém veřejně přístupném deníku, dny 15. - 22. 7., lze nalézt podrobný popis treku i s hromadou fotek.