Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Hodina šlapání do kopce jako rozcvička po ránu mi předestře povědomé výhledy. Z průsmyku Panggom La vidím Tam Dadu, místo, kde jsme s kamarády definitivně seskočili z džípu a vyrazili za horami. Přesně čtyři týdny dozadu.
Scházím dolů do údolí, hlavní přístupové cesty k Lukle. Je to poznat. Každé druhé dětské Namaste je následováno zvoláním „jeden rupýć¿“ nebo obšírnějším „máš peníze?!“ Dospělí si odfrkují, „další světochodec?“ Jako sólo turista si přijdu spíš jako přítěž. Kdo by se obtěžoval vařit pro jednoho?
Jedna paní domácí se přeci jen smiluje a ubytuje mě. Brzy seznám, co za tím může stát: má u sebe zároveň půl tuctu mladých, slavících konec střední. Jsou v pohodě, dokonce dostanu sklenku domácí pálenky. A ráno, když odjíždí, tak vidím svůj první džíp…
Cesta dolů je prudká a i když je brzy ráno, tak se potím. Helikoptéry, na které jsem si zvykl hledět s nadhledem, jsou zpátky vysoko nade mnou. Jdu skrze bambusy, džungli a míjím staré hotýlky, ve kterých už moc lidí nezůstává. Tady si mě lidé dál prohlížejí napůl zvědavě.
Za hodinku dorazím až na dno. Závěsný most v 1 500 metrech. Skutečné místo, kde jsme udělali naše první krůčky. Vylezli z džípu na jedné straně a přeběhli do džípu na straně druhé. Uspěchaní hrdinové.
Další v pořadí: vyšplhat 1 500 metrů nahoru. Tak to tu chodí. Zastavuji na oběd v Nunthale, zpět mimo vyšlapanou stezku. Tudy všichni jezdí džípem. Mladý kluk mi udělá ty nejhorší nudle se zeleninou, co jsem kdy jedl, ale všichni tu jsou přátelští a pár z místních hotýlků by v klidu uspělo jako středně luxusní resorty. Přístup ke dřevu dělá divy.
Mrak o kus výše, džungle znovu ustupuje pokřiveným stromům porostlým mechem. Za necelé čtyři hodiny pochodu vyjdu k průsmyku Taksindu La, mostu mezi peklem a nebem. Z mlhy a mraku se vynořím do idylického, prosluněného odpoledne. Vesnice a stupy pode mnou jsou zalité sluncem.
Mrak, který mě doprovázel, zde naráží na hřeben a je větrem zvednut vysoko do vzduchu. Je to úplná záclona, vysoká několik set metrů. Dá se odsud jít třídenní odbočka k jezeru ve 4 600 metrech. Okolo něj se jak tři sudičky tyčí tři sedmitisícovky, připravené určit osud veškerým odvážlivcům. S těžkým srdcem (a nohami) nabídku odmítám.
V úchvatném odpoledni nacházím úchvatný hotýlek, ze kterého můžu celou tu krásu pozorovat. Až v noci se přiřítí načuřené počasí, hlásící se o svůj příděl. Mohutná bouřka smete vše, co na zem nepatří. A já jsem moc rád, že spím v hotýlku a nikoli ve stanu.
