Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Dnešek je předposlední den svátku Navratri. Tento devítidenní festival ve jménu bohyně Durgy, slavený na severu Indie, v sobě zahrnuje, podobně jako svátky mnoha dalších náboženství, jarní půst. I přesto mě Sahilova rodina vyprovodila pořádnou snídaní. Jízda na motorce se Sahilem a jeho strejdou, s mým téměř 15 kilovým batohem (neptej se) na zádech, bylo skvělé první cvičení břišního svalstva.
Jeden by očekával, že spořádané autobusy budou jezdit po spořádaných cestách. Třeba těch asfaltových, které navrhuje Google. Můj autobus nebyl spořádaný. Vyrazili jsme lesní stezkou po cestě, z které by se pro nevolnost omluvil tank. Držíc se čtyřmi končetinami, většinu cesty jsem strávil se zatnutým břichem a půlkami. Nikomu pomalá jízda nevadila, nikdo nespěchal. Dnes, zítra, za týden - lidé v Himalájích skutečně žijí v jiném čase. 50 kilometrů jsem urazili za dvě a půl hodiny.
Nehodlajíc riskovat další fiasko, oběd jsem smrsknul na zmrzlinu. Byl horký den a oběd stál za to.
Dorazili jsme do městečka Thal, odkud už další autobusy, spořádané nebo ne, nejezdí. Přišel čas přesednout na sdílený džíp, ale jeden najít během odpoledne není jednoduché. A už vůbec ne s Indama. Na jeden mě posadili… ale jel jenom do malé vísky o 10 kilometrů dál, ze 70. Tam mi řekli, ať čekám. Co mi zbývalo?
V džípu jsem potkal Quioma, který do Munsyari jede pozorovat a fotit ptáky. Možnost s někým mluvit anglicky a myslet po našem byla přijata s povděkem. Do nekonečna jsme mohli vtipkovat o džípech a místních obchodních praktikách. Čekání je skvělá šance pro čaj a svačinku.
A džíp skutečně přijížděl. Z Thalu, odkud jsme byly předtím vyveženi. A v horách džípy jedou, až když jsou plné. Ten náš byl nacpaný k prasknutí. Ideální příležitost… k jízdě na střeše. Přesněji zavěšený na jejím okraji, protože střešní nákladní prostor byl narvaný batožinou, včetně mého a Quiomova batohu.
Řízený místním řidičem, džíp jel rychle. Skákali jsme jak kozy. Ruce ve vzduchu, nohy ve vzduchu, kamera ve vzduchu… byla to neuvěřitelná zábava, i když jsem se musel držet jak o život. Nic nového. Ale cesta byla dobrá a výhledy nepohodlí bohatě kompenzovaly. A já si dokončil horské posilko procvičením rukou.
Do chvíle, než jsme narazili na náklaďák blokující cestu. Řekli nám, že v prudké části silnice stojí už dvě hodiny. Očividně přetížený, kola mu nedokázala zabrat… a tak jsme čekali. Za další hodinu přijel bagr. Zkusil kamion postrčit do kopce radlicí. Nepodařilo se mu to. Znovu odjel.
Poté Indové objevili Ameriku. Kamion obsahuje zpátečku! V Indii se nikdy necouvá. Když se potkají dvě vozidla, tak jedou pomalu proti sobě a věří, že se vyhnou. Zpátečka není součástí místního slovníku. Dokud není nejhůř nejhůř. Během dvou minut byla silnice průjezdná. Spolu s náma tam čekalo dobrých dvacet aut. Věřím, že jediný zvyk denně praktikovaný častěji, než lelkování, je pití čaje.
Jak je mým Himalájským zvykem, do hor jsme dojeli příšerně pozdě, pod rouškou tmy. Byli jsme vysazeni před ‚spřáteleným‘ hotelem, ale mávli jsme nad tím rukou. Unavení jak psi jsme usoudili, že cena je přijatelná. Můj pokoj má výhled na hory, Quiomův víc soukromí. Přišlo mi to jako dobrá volba. Při cestě průsmykem jsme v posledním světle dne spatřili vrcholky hor.
Od pohledu jsme se vnořili do ráje milovníků hor.
