Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Vem si to psisko, jestli to zvládneš. Už mě doprovází dva dny!
Japonka, hrdinně čelící nejistým výrokům Nepálců samotná. Pes se jí snažil nabídnout jako někdo důvěryhodný. A já jí ho vzal.
Byla jsem na tůře u Gosaikundy a u vchodu se mě ptali, kde mám průvodce. Řekla jsem jim, že jdu sama, jinak mi můžou vrátit vstupné do parku a s celým tím nesmyslem jít do háje. Nakonec se usnesli, že je přechodné období, a že můžu jít sama.
Očividně ví, co chce. I když očekávat v horách čisté záchody mi přišlo poněkud přehnané.
V kancelářích v KTM chtějí povinné průvodce, protože to vydělává. Hotýlky průvodce nechtějí, protože pak nikdo nepřijde.
Sdělila mi, že jsem první Evropan, kterého na treku potkala. Její Angličtina byla perfektní; nejlepší co jsem kdy u kohokoli z Japonska slyšel. Rozhovor zakončila hlubokomyslným: „Myslím, že bude pršet!“ a pochodovala dál.
Za Junbesi se cesta dělí. Nepřímo se jde přes průsmyk Lamjura La v 3 530 metrech, údolím k průsmyku Deurali a na Jiri. Odbočka slibuje nebeský Pikey (peekey) vrch, prodávaný jako nová nepřeskočitelná zastávka pro trekaře i GHTery (Velká Himalájská Stezka) bez rozdílu.
Všude jsou kamenné stezičky - pasti na trekové hole. Zastrčíš - zlomíš - šmitec. Stovky hodin dřiny a přesto při každé příležitosti jdu vedle, protože to je pohodlnější a vstřícnější na kolena. Ale schody jsou známkou pokroku, a tak se kamení dál.
Co se hledá hůř, jsou hotýlky. Mapy slibovaly na křižovatce tři. První představují, druhý zmizel v hlubinách času a třetí se do nich povážlivě nasouvá. K prvním Peekey hotýlkům jsou to tři hodiny přes krpál, dál k průsmyku to hodinky dvě a hotýlky možná, nebo dvě hoďky vracení se z kopce. Jsou tři odpoledne a brzo bude pršet, až se bude zpívat. Co mám dělat?
Odevzdám se bohům a zaklepu na dveře mizejícího hotýlku. Je to maličká prostora, které vládne Nirvana máma. Je jí tak 80, chybí jí polovina zubů a na sobě má ono ikonické triko. Tři slova: spaní, jídlo, čaj. Rozumíme si.
Ve čtyři přijdou její dvě kamarádky a k čaji dostanou sušenky, které si kolemjdoucí zapomněli koupit. Jsme v malinké setnici s dvěma lavičkami a kamny, na kterých bábi vaří. Přijde se na nás podívat slepice a na talíř dostane zobání.
Zbytek odpoledne ji sleduji při přípravě dal bahtu. Menu není, jen mámina vůle vařit. Čočka není v sezóně, a tak k rýži dostávám pálivou vodu a pálivé býlí. Jsem zpátky ve škole, trestán. Chybí mi rajčata, mrkev a další veselá, barevná (chutná) zelenina.
Nicméně jsem v domku minimálně sto let starém, bez stopy renovace, s milou bábi a střechou a peřinami, zatímco další bouřka přeorává zem. Tak co už. Navíc se skamarádím s krávou. Ukázalo se, že jim chutná sůl úplně stejně jako psům.
