Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky (téměř) každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Jako většina průzkumníků se vyhýbám soukromé dopravě. Autobusy, vlaky a sdílené džípy jsou mým denním chlebem. Důsledky jsou jasné: dobře protřepané kosti a Náhodné destinace. Perfektní koktejl pro přivítání nových zážitků.
Předem informován, první autobus chytám brzy z rána, akorát když vyjíždí ze stanice. Sveze mě z Nainitalu dolů do údolí. Tam jsem nasměrován na jiný autobus zhruba jedoucí mým směrem. Další bude dost možná až zítra, a tak naskakuji. Google tvrdí, že Munsyari, můj cíl, je 250 kilometrů a 4.5 hodiny cesty daleko.
V Indii nejsi nikdy jediný zákazník. Nejspíš o prodavačovu pozornost bojuješ s dalšími třemi či čtyřmi lidmi. Pokud má cizince rád, vezme tě prodavač jako první. Pokud se mu nechce trápit s angličtinou, vezme tě na konec. Pokud jsi mu buřt, tak musíš křičet s ostatními.
Pauza v autobuse. Zvažují své možnosti; všichni vystoupili, tak tu snad chvíli budem. Vyskočím si pořídit jídlo. První zádrhel: prodavač vysílá kluka koupit vajíčka. Když se kluk vrátí, tak přijdou další lidi. Jejich objednávky se prodavač ujme nejdřív… Za odjíždějícím autobusem běžím, zatímco jídlo je hotové z poloviny. derp
Byl jsem bez jídla a ztratil své místo v koutě u okna. Místo toho jsem získal nového souseda, který uměl anglicky. Nabídnul mi oříšky, a to se neodmítá. Jako většina Indů akorát začíná byznys. NGO. Jsem otupělý, ale i tak si povídáme o jeho nápadech („Sháním kapitál.“) a práci na volné noze. Zbytek času prospím.
Do cíle autobus dorazí uprostřed odpoledne. Bageshwar je pro mě napolovic cesty, a už je moc pozdě, než aby cokoli jelo tak daleko. Nikdo tak úplně neví, co je nejlepší cesta dál. Jsou mi navrhována různá města jako přestupní destinace.
Pak přijde Sahil. Mladej kluk co studuje na přijímačky do námořní akademie. Jel stejným autobusem jako já a pozoroval mé vyptávání se. Nabídne mi přespání, než budu zítra pokračovat. Co už. Vlastně to je poprvé, co mě v Indii někdo pozval k sobě domů!
Jedem dalším busem do jeho vsi v kopcích a výhledy jsou moc krásné. Vysoké hory jsou v mraku a po kopcích okolo nás se honí bouřky. Ale všechno je zelené, čerstvé a přes kopečky je vidět do dálky.
Z jeho domova vidím pouze pokoj pro hosty. Tam sedíme a povídáme si, tam sám jím večeři. Je to poprvé, co jsem kdekoli viděl pokoj pro hosty reálně využívaný. Všichni jsou tu milí, dokonce i pes na mě po chvíli přestal štěkat.
Noc je tichá, slyšet jsou jen cvrčci a buben se zpěvem z chrámu v údolí, rozléhající se po kopcích. Nebe se vyčasilo a my hledíme na hvězdy. Znovu se snažím vysvětlit, že cestování není všelék, jak tomu Sahil a mnozí další věří. Ale předpokládám, že to je jedna z moudrostí, které člověk musí najít na Cestě.
PS.: Přísahám, že spím na desce z kamene!
