Článek
Kamarád Mohit mě varoval, že když se snažil dostat na veřejnou modlitbu v Chrámu minulý týden, zůstal zaseknutý ve frontě před branami. Tomu jsem se chtěl vyhnout.
O šesté ráno jsem tak už mašíroval známé tři kilometry hostel - Chrám. Temné ulice byly poeticky prázdné, obalené ranním tichem. Až okolo Chrámu začalo přibývat lidu. Před branami už bylo rušno a panovala povznesená nálada plná očekávání a nadšení.
Středy jsou zasvěcené zachování tibetské kultury a dnešní modlitba pocházela od všech Tibeťanů, jako přání dlouhého života Jeho Svatosti.
Ochranka u brány zpřísnila pravidla. Dovnitř nesmí žádná elektronika. Můj plán pronést baterii telefonů a kamer vzal rychle za své. Spolu s dalšími jsem byl vyslán zpět do ulic, najít ochotný krámek, který by se nám o věci postaral. To naštěstí nebyl žádný problém.
Jsem uvnitř před sedmou ranní. Nádvoří, chrámy, balkony i cesty jsou plné lidí již obsadivších většinu volných míst. K mému potěšení ale jedno místečko přehlédli: klíčovou pozici na balkoně, z které je vidět jak nádvoří, tak přímo do hlavního Chrámu, kde bude Dalajláma sedět. Rychle ho zabírám.
Mezi mnou a Chrámem je dva metry vysoká pyramida jídla. Je tu naskládaných několik tun ovoce, pitíček a sušenek a sladkostí všech možných druhů.
Na chvíli usínám, zatímco vzduch plní dunivé mužské hlasy recitující první modlitby.
Probouzím se chvíli před osmou. Prostory jsou téměř plné; měl jsem štěstí. Uprostřed nádvoří je průchod od Dalajlámovy rezidence k výtahu, a poté do Chrámu. Po okrajích stojí hodnostáři a Tibeťané v tradičních, barevných šatech.
Přímo pode mnou je malý prostor pro novináře. Jediný běloch je týpek fotograf, kterého jsem před několika dny zahlédl a vyfotil na ulici. Pro koho asi pracuje?
Rozezní se tibetské trubky, stejně jako malé píšťaly a chorál hlasů vzlétne pod střechu, když Jeho Svatost Dalajláma vyjde ze svého domu. Lidé tančí, klaní se, modlí se. Atmosféra vděku a nadšení se mi zavrtá pod kůži, zatímco sleduji starého, usmívajícího se pána, kterého při chůzi podporuje několik mnichů. Projít davem do Chrámu mu trvá téměř půl hodiny.
Cesta se uzavře a zaplní lidmi ihned po Dalajlámově průchodu. Začne modlitba samotná. Je simultánně překládána do několika jazyků, ale bez telefonu nemám jak se k překladu dostat.
Před Dalajlámou prochází tanečníci, hudebníci a další tradičně ošacení lidé. Modlitba je plná barev a já z ní prakticky nic nechápu. Ale panuje tu mírumilovná nálada a já vše sleduji naživo. A to stačí.
Další mnichové začnou procházet davem. Nejdřív rozdávají čaj a rýži. Poté modlící se mniši dostanou finanční podporu. Do třetice přijde na řadu Pyramida jídla. Víš, jak si lidé nabírají věci zdarma? Do jedné kapsy, do druhé, do pytle… co se stane, když neexistuje limit, kolik si toho může člověk vzít? Nikdo neodchází hladový; a většina si odnáší dostatečné zásoby cukru a ovoce na několik dní.
Unisono uspokojené tělesné i duchovní potřeby.
Pak Chrámem prochází stovka Tibeťanů s dary zlatých sošek Buddhy, jídla, manter a vlajek.
Po dvou hodinách modlitba pomalu končí. Dalajláma ji uzavře krátkou řečí. Lidé nadšeně tleskají a Jeho Svatost se vrací do své rezidence. Dav se začíná rozcházet. Celý prostor bude čistě uklizený za méně než dvě hodiny.
Jdu si pro své věci. V krámě nic nechtějí, ale i tak jim pár drobných nechám. Zachránili mi den. Pak si dojdu koupit knížku, protože mi to přijde logické. Nakonec jsem si vybral ‚Knihu Radosti‘.
Dharamshalu pohltí déšť a já se nechám pohltit novou knížkou. Rezonuje mnou plejáda dojmů a emocí, které chci vstřebat a uložit blízko svému srdci.
