Nejlepší denní výlet pod Everestem: Gokyo Ri, 5.357 metrů

Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.

S bolestí hlavy vsakující se mi do snů mi nezbývá moc prostoru ke spánku. Nejsem v tom, každý s něčím zápasí. Průjem si vybírá svou daň mezi ostatními. Stará moudrost radí spát po 300 metrech za noc. Novodobé hrdinství navádí ke spaní o 500 metrů výše co den. My jsme vyšplhali poctivých 500 metrů, dvakrát. Následky nejsou příjemné.

Opět vyrážíme o něco později, v 5:20, ale ani tentokrát na tom nezáleží. Vrchol Gokyo Ri je jednoduchý výšlap, na který se denně vypraví desítky lidí. Jasná cesta na holé stráni plná zpětných otoček. Stoupá vzhůru do nekonečna, až se otevřou výhledy.

Mt. Everest a Lhotse přímo před námi, ze stran chráněné vrcholy Pumori a Makalu. Mezi nimi se krčí jedna Tibetská hora. Z tohohle úhlu mi Everest připomíná sopku Fuji, nejvyšší horu Japonska. Není to vtipné?

Vlevo od nás je další osmitisícový velikán, Cho Oyu. Její svahy jsou plné sněhových polí a ledových krust. Ledovec Ngozumpa vyráží z jejího lůna a s 36 kilometry je nejdelší v Nepálu. Je neskutečně špinavý, přikrytý kamením a pískem. Vytratila se z něj veškerá barva a připomíná zamrzlé bahenné vlnobití.

Za námi je sedlo usazené v 5 000 metrech, plné kamenů větších než běžný dům. Ty se skutálely z vrcholů hor okolo. O něco dále je průsmyk Renjo, kterým jsme sem přišli včera. Velikosti a poměry zde pozbývají na významu. Gokyo, nejnižší bod celé scenérie, je posazené výše, než nejvyšší vrcholy většiny kontinentů.

Po cestě vzhůru poprvé v životě nasazuji sluneční brýle. V závěsu k nočním bolestem hlavy ve mně rezonují problémy z včerejšího výstupu. Z mých dvou zbývajících, napůl fungujících smyslů, musím jeden otupit, abych se vyhnul bolesti. Není to ironické? Sluneční brýle pomáhají, podaří se mi vyjít až nahoru bez větších bolestí. Do hudby proklouzne nová tónina. Že by optimismus?

Na hotýlku jsme nazpátek o desáté a naše skupinka se znovu rozpadne. Potřebujeme další dvě hodiny na snídani a odpich k přechodu ledovce. Krajina je to unikátní, jinde v okolí k nenalezení. Procházíme středem ledových vln pokrytých štěrkem a kamením. Občas narazíme na jezírko ledu či křišťálové vody, které nám připomínají tuny vody, nad kterými přecházíme. Je to pustá, větrná krajina okolo které se ze všech stran do výše tyčí hory.

Dragnag je malá vesnička se čtyřmi hotýlky, zasazená mezi dvě stráně. Puklina mezi nimi je naší zítřejší vstupenkou ke druhému průsmyku. Máme štěstí při vyjednávání; elektřina zdarma… kterou po hodině vypnou. Aspoň jídlo je vydatné a chutné, byť to zde bývá standartem. Je tu ticho, jelikož naším směrem trek chodí jen minimum lidí. Stezku budeme zítra mít prakticky jen pro sebe. Další nota v sekvenci brzkých startů a výšlapů do nebes. Podaří se nám udržet překotné tempo, které jsme si nastavili?

PS - české počty:

Jsme všude!