Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Ráno mi nabídne prchavé výhledy na zasněžené vrcholky hor vysoko nad námi. Pouhý den poté, co jsem chodil na jejich úrovni, vypadají vzdálené a mimo dosah.
Dnešní cesta mě vede skrze džungli, což je úplně jiný příběh. V horách si cesta vybere směr a tím pokračuje, vyrovnaná a nezdolná. V džungli se stezky chovají jako obzvlášť vrtošivé dámy. Nikdy nepostojí, konstantně míří pěti směry: nahoru, dolů, vlevo, vpravo, padající. Na 100 metrech nabírám 50 metrů převýšení.
Za celý den potkám tři skupiny. Snad desátou anglickou expedici - Mera je jich plná, poklona anglickému reklamnímu oddělení. Sherpu, co mu ještě nemohlo být dvanáct, nesoucího 30 kilo - jen zírám. A půl tuctu jaků, pod jejichž kopyty se třese půda. Strmá cesta jim nesvědčí.
Odpoledne se přelévá v mracích, jak obrázky z jiného světa. Pode mnou i nade mnou je nekonečná stráň mizící v mracích. Džunglí rezonuje ptačí zpěv, po stromech skáčou opice a pod nimi běhají kamzíci. Z mlhy se vynořují prázdné domy jako němí svědkové a zase se v ní rozpouští, když okolo nich projdu. Jsem ztracen v Miyazakiho světě, jako před pár lety na Yakushimě. Maně si přeji, abych nebyl na tůře po hotýlcích, ale abych měl stan a svobodu splynout s okolím.
Najdu přes 4 tisíce výškových metrů, nejvíc, co jsem prošel za kterýkoli jeden den celého treku. Zabere mi to 9 hodin, šlapu až do půl sedmé. A to je problém, protože v tomto cizinci zapomenutém údolí nikdo neočekává pozdní navštěvníky. Kde jsem zůstával včera, už nejspíš spí.
Nakonec se z domu vynoří paní domácí, aby mě obsloužila. Tak se stydím, že ani nevyjednávám o ceně pokoje, spokojený s čímkoli. K večeři se ptám o něco rychlého, jednoduchého. Paní se usměje a navrhne Dal Baht.
Výzvu.
V pravé Nepálské kultuře, když před člověka postaví toto jídlo, tak JÍ. Tak týdenní porci na jedno posezení. Cokoli menšího je urážkou kuchařských dovedností hostitelky.
Zjišťuji, že to není rychlé jídlo k přípravě. Jeho vaření zabere dobrou hodinu. Plnou hodinu, během které se stydím, že paní držím večer od rodiny.
Pořád tu není wifi, a tak čas vyplňuji knížkou. V Khare jsem našel Coelhovi Valkýrie. Volně ti tu přeložím mou nejoblíbenější pasáž:
Jednoho dne (…) jsem viděla svou nejlepší přítelkyni brečet. (…) Prozradila mi, že se do mě zamiloval její přítel. (…) Aniž bych si uvědomovala proč, začala jsem nabírat váhu. (…) Abych přestala být přitažlivou. Protože - podvědomě - jsem uvěřila, že má krása je prokletím, které způsobilo utrpení mé nejlepší kamarádce.
Coelho tvrdí, že každý z nás si z dětství nese podobnou brzdu, kterou jsme si sami naordinovali. Bránící nám v rozjezdu…
První porci si ještě dávám. Rýže je na mě trochu moc slaná a býlí jsem neměl nikdy moc rád, ale jsem vděčný a spořádaně dlabu. Po prvním půl kile rýže přichází druhé a bez ptaní i třetí půl kilenko. Z domova jsem naučen za žádných okolností nenechávat zbytky, a nechci urazit paní majitelku po hodině vaření, a tak jím, jím a jím.
Poprvé za celé hory mi je fyzicky nevolno, pendluji mezi touhou zvracet, pokusy omdlít a přáním na místě zemřít. Pokud se kdy rozhodneš dosáhnout osvícení, pro své vlastní dobro nechoď do Nepálu nebo Indie. Protože první, čeho tu dosáhneš, bude corpus magnus a stolice o konzistenci pálených cihel. Kéž by to byl vtip.
Za sebe přísahám, že pochod dokončím na oříšcích a pizze. Teď se svíjím v posteli, zatímco v mých centrálních oblastech a nebi nad námi řádí pekelné bouře. Malé ahoj světa pod třemi tisíci metry.
