Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Přijde ke mně kráva. Rohem mi urve hodinky. Odejde. Indie se loučí ---
Jedu po Schrodingerově cestě z Indie. Napůl to je, a napůl není cesta. Přijde mi, že díry jsou v ní ponechané schválně, aby odradily případné dobyvatele. Okolo je byznys v plném proudu. Nákupní horečka na poslední chvíli. Přes hranici jezdí naprosto všechno. Zvířata, pytle zeleniny, elektronika…
Na indické straně je pouze malá, tichá imigrační kancelář. Je mi nabídnuta okurka, zatímco se úředník potýká s mým téměř plným pasem. V jeho záznamech vidím, že hodinu přede mnou tu prošel Polák se stejným křestním jménem jako já, Wojciech. Dnes jsem celkově čtvrtý výletník.
„Tímhle přechodem se nedá vrátit.“ Kupředu, chrabrý skaute. Přikývnutí. Razítko! Ven.
Kilometrová procházka mezi hranicemi k Nepálu. Země nikoho je plná koz, obchodníků a všeho možného. Málem špatně zahnu a do Nepálu projdu zadním vchodem. Na poslední chvíli jsem odhalen a poslán k Nepálskému imigračnímu protějšku. Zdejší kancelář je ještě menší, zato v ní jsou tři chlapi.
Svolají týmovou poradu ohledně kvality dolarů, které jim nabízím. Většina se jim nezdá, což je hloupé. Snad schválně? Hledám v peněžence zbylé indické rupie. Drobné se nevrací; úředníci si tak přichází na 3% ‚dýška‘ na jednom z nejdražších víz na světě. Ale dostávám nablýskaný lepík na novou stránku v pase (okurku tentokrát nikoli) a jsem s úsměvem vpuštěn do země. Potkal jsem se tu s polským Vojtou. Akorát odcházel, když jsem se na hranici dostal. Nějakých 100 minut z jedné strany na druhou, o něco déle, než přechod z Pákistánu do Indie.
Nepálské banky mají odbory a jednotně účtují 100 Kč za výběr. Pokud máš šanci, přivez si na útratu Eura a tady je vyměň. Funglovky. Na druhou stranu už není třeba trávit hodiny hledáním bankomatu, který by byl ochotný komunikovat se zahraniční bankou jako dřív. Rozmach pokroku i s cenovkou…
V porovnání s Indií tu je nákup SIMky přímočarý. Přinesu pas, jednu pasovku a do pěti minut jsem online. Wham. Ceny jsou s Indií nastejno.
Mám málo času a oblasti u hranic s Indií a Tibetem spadají pod kontrolované oblasti, kam se smí jen ve skupině s průvodcem, takže je přeskočím. Snad někdy jindy, svatá horo Kailash… To ale znamená, že potřebuji autobus. Je tu jen jedna silnice, vedoucí od hranic. Překvapivě dobře udržovaná. Pět chlapů mi řekne pět cen - normálka. Ale když ke každému autobusu přiřadí i pět různých destinací, tak trochu znejistím. Nakonec jsem prakticky nahnán do jednoho z nich. Proč jen jsem v něm zůstal…
Autobus nejede, kam se snažím dostat. A těch 100 kilometrů, co jede, mu trvá dvakrát tak dlouho. Autobusy v Nepálu se od těch indických značně liší. V Indii většina používá strojek na lístky, který, ze své křemíkové povahy, všem účtuje stejně. Do Nepálu tenhle pokrok zatím nedorazil. V Nepálu je každá cesta autobusem souboj. Autobusy obsluhují jeden až dva naháněči. S naháněči z jiných autobusů soupeří o zákazníky. A jak ježibaba na perník lákají nic netušící chodce. Pojď se svézt… Cizincům účtují od oka, kolik věří, že jim projde. Drobné se zásadně nevrací. Přesně, jak si to pamatuji z doby před šesti lety. Je uklidňující vědět, že jisté zvyky nestárnou.
Není nad to, když mě autobus v noci vysadí kdesi na křižovatce. První hotel, který jsem našel, připomínal striptýzový bar, jen slečny tam chyběly. V druhém - jsem našel Nissana, malýho kluka s obstojnou angličtinou. Překvápko. Pokoj sice nemá ani klimatizaci, ani větrák, ale wifi převážně funguje. 😅
Celá jižní hranice je domovem divoké zvěře. Především tygrů, slonů a nosorožců. Kvůli nim tu nejsem, ale mám jeden nebo dva dny k dobru. Schválně, jestli cestou, dokážu najít rozumně naceněnou projížďku.
