Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Stále… čekám. Moc mě to netěší, protože za pár dní mám vyrážet do hor v Nepálu a času není mnoho. Ale co mi zbývá? No, můžu zkusit dojet do města, kde má Amazon depo… ještě tomu dneska dám šanci. V mezičase ti povím o zážitku, který změnil můj život.
Netancuji; potácím se a klátím, snad. Ale tak jako chůze v žabkách není horská turistika, tak to, co předvádím, není tanec. I přesto na mě míří tucet světel, zatímco se svíjím uprostřed hustého davu, který mě povzbuzuje. Je mi 25 a akorát jsem se zamiloval.
Byl to podobný dav jako pár dní předtím, když jsem se účastnil modlitebního procesí okolo Buddha Stupy, centrálního Buddhistického monumentu v Kathmandu. Okolní náměstí bylo plné modlících se mnichů. Zlatá pokladnice skrývající mnoho náboženských klenotů byla kropena vodou. Rituál trval celý den a přenášel náboženství z chrámů blíž lidem, dokazoval jim oddanost mnichů a jejich vůli pomoci společnosti. Seděl jsem mezi nimi.
Později jsem odešel k jednomu z kluků domů. Bydlí tam část jeho rodiny; asi tucet lidí ve třech malých místnostech. Nabídli mi večeři a tu jedinou postel v celém bytě. Po zhasnutí světel ke mně pod peřinu vklouzla další osoba. Byl to 80 letý děda, kterému postel patřila. Je moc starý, než aby spal na zemi jako zbytek rodiny. A tak jsme sdíleli postel. Další den mě kamarád, u kterého jsem přespal, pozval, jestli nezůstanu ještě jeden den.
Vystresovaný nocí strávenou s cizí osobou jsem odmítl a omluvil se, že mám práci v klášteře. V něm jsem z počátku toho roku 2017 zůstával jako učitel mladých mníšků. Má první velká cesta mimo Evropu, přímo do srdce největších hor na Zemi, o kterých jsem v té době nic nevěděl a nikterak extra mě nezajímaly. Byl jsem rád, že můžu zkoumat svět na vlastní pěst.
A tak oslavujeme v srdci města na jednom z velkých prostranství. Je to několikadenní oslava jednoho z mnoha lokálně uznávaných Nových Roků. Pár ze starších studentů z klášterní školy má ve městě příbuzné a pozvali mě, abych se na oslavu přidal. Tady jsem se zamiloval. Podobně jako ve filmech; jen rychlé pohledy a žádná šance se lépe poznat. To bude muset počkat na později.
Škola se skládá z několika cihlových budov a tříd z kartonu a plechových střech. Leží na samém okraji městské konglomerace, rovnou u kopců Shivapuri národního parku. Do něj jsem chodil, když jsem se nudil, hledat orly a tygry. Orli šli najít snadno.
Zamilován, opustil jsem školu, jen co přišla jarní pauza. Prodloužil jsem si víza a vydal se za svým srdcem. Strávil jsem měsíc jeho hledáním, ale bylo moc pozdě. Bez ohledu na počet setkání, jejich místo, jejich intenzitu… už mi nepatří.
Nepál, podobně jako Indie, produkuje tolik prachu a smogu, že tu nikdy není pořádně vidět. Toho večera, kdy slavíme, máme štěstí a nebe je čistší, než je obvyklé. A my se nacházíme v otevřeném prostoru, kde nám nic nebrání ve výhledu. Linie budov, mraků, kopců a vysoko nad tím vším, výš než nebesa samotná, v teplém světle zapadajícího slunce se nachází. Poprvé ve svém životě vidím Himaláje.
