Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
První přichází hrom, líně se valící přes horu. V závěsu se přiřítí vítr, plnými hrstmi sypající sníh na můj stan. V hlavě mi hrají zítřejší zprávy: Cizinec ztracen ve sněhové bouři na Meře. Děti, netruchlete, chodí jich k nám pořád dost.
Gyalje (můj průvodce) nakoukne do mého stanu ve dvě ráno a oznámí mi, že ve sněhu se žádná sranda nekoná a do zítřejší černé kroniky přispívat nebudeme. Budeme čekat. V půl páté jsem unaven z ne-spaní a vůbec, vzdušné přestavení se už před nějakou dobou posunulo o vrcholek dál. Přemůžu se a vyrazím se postavit světu.
Vyrážíme o půl šesté - proč vždycky ranní přípravy trvají tak dlouho? Je už světlo a po chvilce fotím východ slunce nad horami. Mera je zahalená v bezbřehé bílé. A Gyalje a já jsme jediná stvoření hledající si cestičku skrze onu krásu bez hranic.
Oněch posledních 700 metrů do 6 467 m.n.m. většinou zabere čtyři až šest hodin. My se na vrchol vyšplháme za dvě a půl hodiny - požehnání sólo cesty. Je to úžasná procházka skrze bílé pláně, kde jediné hrany zanechávají naše rychle mizící otisky nohou. Vítr nás zaníceně štípe do tváří, ale to mi už je upřímně jedno.
Z téhle výšky jsou Himaláje malé. Uprostřed: po celé té době nevýrazná Ama Dablam, o to masivnější Peak 41 a hravé Baruntse. Za nimi Everest, chráněný roztaženým pláštěm Lhotského masivu, připomínajícím kouzelníka nachystaného nechat zmizet svou asistentku. V dáli vlevo na severu elegantní výběžek Cho Oyu. Vpravo pak rozložitý trojúhelník Makalu. A za ním, stejně jako za námi… mraky a nížiny. Celé Khumbu, region, který jsme s kamarády prolezli, vyložené přede mnou.
V dáli, na pravém obzoru, se do prachu dne halí Kangchenjunga a její smečka vršků. Výhledy do leva, směrem na Luklu, jsou ukryty za protáhlým hřebenem Kusum Kanguru, Meřiným bratříčkem. Mezi tím vším je bezpočet menších vrcholů.
Nemohl jsem si přát jasnější, veselejší tón k zakončení naší sonáty; je perfektní. Zůstává jediné - návrat zpátky. Započneme náš sestup. Do výškového tábora nám to trvá něco přes hodinu. Vyzvedneme tam kuchaře a míříme dále dolů.
Po cestě potkáváme pár kluků, jak nahoru na ramenou nesou horská kola. Za nimi dva kameramani na lyžích, po nich další členové štábu… a jeden postarší, známý český režisér. Mera na Kole, na ČT (a prý i Netflixu) v roce 2024. Přísahám, že jako Češi jsme národ malý, ale o to podnikavější, odvážnější a ve všem máme prsty.
Každopádně, docházíme do Khare ve 4 900 metrech. Měla by to být má poslední noc nad 4 000 metry - v průměru jsem za poslední tři týdny byl v 4 500 metrech, s denními výlety nad 5 000. Úlet…
Nejvyšší čas vydat se dolů, neb Puriho kašel ve mně našel živnou půdu. Jakkoli moc mu to zazlívám, je to jen další nepálský průvodcovský standard. Téměř všichni jsou nemocní, včetně Gyanjeho, mého průvodce na Meře. I tak myslím, že je první průvodce, kterého bych doporučil. Tak se mi snad povedlo se s místním průvodcovským molochem usmířit.
V příštím týdnu mi zbývá 100 kilometrů skrze džungli a menší kopce do 3 000 metrů. Finální loučení se s tímhle nabitým, úžasným, dech beroucím, výhledy napěchovaným měsícem, který mi (a snad i tobě) znovu dokázal, že „nemožné“ je pouze stav naší mysli.
