Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky (téměř) každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
V Indii mají známou písničku o sbírání odpadu a stojí za shlédnutí. Hraje tu nahlas, když ráno popelářský džíp projíždí vsí v kopci. Každý den. Jsem si jistý, že ji lidé používají jako budíček. Třídění odpadu na biologický a suchý se zdá být indickým standardem. Celkově tu lze vypozorovat velkou snahu o zlepšení čistoty měst. Snad bude zanedlouho následovat i příroda.
Vrcholek Naina se tyčí nad městem a je populárním cílem krátkých výšlapů. Konečně se mi podařilo vyfotit linii Himalájí. V Uttarakhandu to skutečně je pouze hřeben pnoucí se z jednoho konce na druhý. Až dorazím do Nepálu, tak zmohutní, ale prozatím umožňuje úžasné výhledy ze strategických pozic jako tady na kopci.
Dolů jsem scházel skrze les na druhé straně a ocitl jsem se ve filmu Bambi. Jelínci utekli, jen co mě spatřili, ale opice zůstaly. Pozorovali jsme se dobré půl hodiny. Jaký to rozdíl oproti agresivním gangům na ulicích měst. Blíž ke mně nepřišly, ale i tak jsem je mohl jasně pozorovat, jak v klidu baští a skáčou po stromech. Bylo v tom něco uklidňujícího, až magického.
Druhou dnešní zastávkou byly místní jeskyně. Málem jsem se do nich nevešel, ale nakonec jsem to nevzdal a protlačil se na druhou stranu jen s pár oděrkami. Tam na mě začala pokřikovat skupina chlapů v brýlích a s nagelovanými vlasy. „Pojď sem! Hej, pojď sem!“ Cesta vedla jen jedním směrem, tak jsem nevyhnutelně došel až k nim. „Jdi támhle, chci selfie! Vyfotíme se!“ Podobným stylem si mě ‚vyžádala‘ další skupina pár minut předtím a už jsem toho měl dost. „50 rupií, Ok?“ Chlapi na mě zírali. Pak mi začali ukazovat obrázky všech bělochů, co se s nimi vyfotili zadarmo. Jsem rád, že mě si do kolekce nepřidali.
I v pondělí bylo ve městě rušno. Ze shora je to pěkné, malebné městečko. Jak člověk sejde dolů, tak najde převážně tu stejnou směsku krámů, jako všude jinde. Jak je možné, že nejsou všichni Indové úplně hluší? Auta a motorky vždycky přijedou přímo za mě a zatroubí, až mi zvoní v uších. Měl bych si pořídit vuvuzelu, abych si s nima mohl povídat v jejich jazyce. Jednoho krásného dne…
Byl to první den bez deště po dlouhé době. To je dobrá zpráva, protože zítra vyrážím zpátky do srdce vysokých hor. Nekonečné ježdění autobusem mi připomíná Železnou Radu od Chiny Miévilla, kde společnost bydlí ve věčně se pohybujícím vlaku. I já se budu hýbat, než mě na jedno místo přišpendlí letní monzun.
PS.: Jestli ti popelářská písnička pořád hraje v hlavě, proč ji nevytlouct jiným skvělým indickým hitem? Věřím, že to byla reklama na indickou kriketovou ligu. Příjemný poslech!
