Článek
Počasí jen tak tak zadržuje další vlny deště, zatímco se kodrcám dolů z kopce dalším džípem. 10 kilometrů kolem řeky mě dělí od Uttarakhandu a silnice tam končící. Je to pěkná procházka, můj první letošní mini-trek s plnou polní.
Akorát jsem dorazil na křižovatku, když dohnal mě sportovně založený poutník. „Kam jdeš? Do Dhauly? To je touhle cestou!“ Vyrazil pět hodin nazpátek z vesnice ještě vzdálenější, než je Kwar. Míří do Rohru; průsmyk Chanshal zavřeli kvůli extrémnímu sněžení. Přemýšlím, jestli expedice stihla projet nazpátek. Novali jde tou delší cestou; s trochou štěstí to ještě dneska stihne. Jen o 100 kilometrů navíc…
Zastavíme na oběd v malé chajdě u cesty. Chlapi kouří houbičky pálené o rožhavený kus kovu a inhalované bambusovou tyčkou. Dostáváme Maggi - místní šifra pro čínskou polívku. Prodavač se mě pořád vyptává. „Kolik stál tvůj telefon? Ty naušnice vypadají draze. Kolik stojí ta kamera?“ Vůbec mi nevadilo, když jsme vyrazili dál.
---Tohle je velmi chudá oblast. Bez silnice, bez signálu, bez ovoce (na prodej)!
Novali vysvětluje, jak se věci mají, když procházíme okolo stařenky lámající v kopci dřevo na zátop.
---Je jí 85 a pracuje za jídlo. Když nepracuje, nejí! To není dobré.
Znovu jsem pozván jít v létě do hor. Začínám o všech těch pozvánkách za poslední tři měsíce ztrácet přehled. Cesta zpátky by mohla být zajímavou výzvou.
Když dorazíme do Dhauly, začne zhusta pršet. Jeden džíp akorát odjíždí, ale když mě spatří, tak chce cizineckou cenu. Novali se naštve a řidiče sepsuje. Jedeme za místní cenu. Ještě jednou měníme auta, a jedeme až do Mori. Novalimu se poštěstí najít auto až do Rohru a já zůstávám, abych druhý den nasedl na autobus do Dehradunu.
Ráno pořád hustě prší. Monzun dorazil o tři měsíce dřív. Pukám radostí.
Většinu dne trávím v autobusu, který se mnou hází nahoru a dolů, ze strany na stranu. Povede se mi dočíst moji první knihu; tu o Islámské Revoluci v Pákistánu. Nevím, jestli ji tu někdo bude chtít. Snad ji udám v mém oblíbeném hostelu v Nepále.
Kopce plné mlhy a mraků se ukazují a zase mizí, zatímco autobus sviští serpentinami. Barvy blednou a nám dělá společnost jen neustávající troubení. Hory ještě naposledy pláčou pro uplynulou zimu.
V Dehradunu vyrážím hledat výhledy na kopce. Jen co jsem je opustil, slezly z nich i mraky. Místo toho mě osloví chlap. Z ostra se táže, jestli mám manželku a plynule přechází k vysvětlení, že ho baví sex. Odcházím a se štěstím - a pro jednou i povolením od hotelové manažerky - nacházím své foto místo.
Později, zatímco čekám na jídlo u stánku, ke mě přijde další chlap. Čapne mě za krk a do obličeje mi strčí foťák. „Egg selfie, pane“ brblá, zatímco mě přiškrcuje. Jak já miluju města.
Ochutnávka „Jaké to je být pruděnou ženou“ odškrtnutá ze seznamu zážitků.
Jsem zvědavý, co přinese zítřek.
