Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Když cestuješ, vždycky si vyjednej cenu předem. Když jsi na dobrodružství, nikdy se na cenu neptej.
Když ti přijde, že se události nevyvíjí ve tvůj prospěch, znamená to, že nemáš dostatek informací.
Druhá skupina poutníků má džíp, ale je plný, a tak mě nemůžou svézt. Nezbývá mi, než počkat, až někdo přijede, kdo mě hodí do města. Nejdřív pod kopec (Dharchula), pak do místního hlavního města (Pithoragarh), a odtamtud na jih k hranicím (Tanakpur, Banbasa). Netrvá dlouho a ukáže se Suraj. Mladý kluk s jednou náušnicí a nákladním džípem. Jede až do Pithoragarhu a nabídne, že mě sveze. Vyjíždíme před půl devátou.
Cesta z kláštera je jednoduše nejulítlejší silnice, na které jsem letos jel. Prudký sráz, tisíc výškových metrů. A někdo do něj vykutal zatáčky. Já bych si takovou cestu ani nedokázal představit. Tady je staví, s ručními kladivy a lopatami. Zcela jiná úroveň odhodlání. Hodinu, co jsme jeli dolů, jsem točil a obdivoval kopce naproti nám, poseté vesnicemi a polemi. Mnoho z nich silnici nemá žádnou a lidé tam jídlo a vše ostatní nosí na zádech. Osli nebo koně jsou příliš drazí k pronajmutí. A i tak tam žijí v míru, spokojeně…
Za Dharchulou se v silnici začne objevovat asfalt, jak levhartí tečky. První závan civilizace. Z vrcholků kopců obdivuji Pancha Chuli masiv na indické straně a Api masiv v Nepálu. Tenhle segment je nejscéničtější cestou, na které jsem letos zatím byl. Jedeme rychle - až do okamžiku, kdy provoz zastaví práce na silnici. S třiceti minutami čekání do Pithoragarhu přijíždíme po třetí odpoledne. Ze mě a i mého batohu jsou dvě velké, prašné koule. K hranici to je dalších pět hodin. Bude muset počkat na zítra.
Během minuty je u mě tucet taxikářů, nabízejících mi odvoz po celé Indii. Jsou vytrvalí a já sním o taxikářském repelentu. Ale přijde mi, že, jako komáry, je taky zastaví jen smrt. Couvám, než se nám poštěstí zjistit, čí smrt že by to byla. Suraj mi ještě pomůže najít ubytování a já se jdu zcivilizovat.
Většinu noci poslouchám psí smečky, mezi kterými probíhá válka gangů. První Indové začnou hlaholit okolo páté ráno. Takže, osprchoval jsem se v horké vodě a dal si dávku Snapchatu (v Indii pořád válí). Můžu se nyní vrátit nazpět do hor?
Vyzbrojen ručně stvořeným křížem (vlající ×) a pějíc místní verzi vai diavolo ("nechci taxík") vymítám peníze sající smečku a naskakuji do ranního autobusu. Cesta je úmorná, ale komplet po asfaltu. Daří se mi v krátkých dávkách pracovat, a v dlouhých úsecích spát. Ještě několik životů a přivyknu si.
Okolo cesty rostou banány. Ve vzduchu lítají barevní papoušci. Bezbarvé nebe protkávají šedavé přeludy mraků. Potím se jen při koukání ven. Země je placatá. Nadmořská výška je stěží 200 metrů. Překročil jsem světy.
