Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Strach, nervozita a nadmořská výška mě nenechají spát. Mělký spánek je naplněný bláznivým mixem snů a bolesti hlavy. 4:20 AM mě přichází zachránit a já s úlevou vstávám.
Chaotické balení, rychlá snídaně - horký mangový džus je můj nový favorit - a široká zívání. Nervozita opadá a zůstává jen melodie. Přišel čas ji rozeznít.
Hotýlek opouštíme v 5:15 ráno a před námi je trmácivých 12 kilometrů, více jak kilometr stoupání a na druhé straně 700 metrů zpátky z kopce. Je to nejdelší ze Tří Průsmyků, a zároveň pro nás nejtěžší. Máme spoustu světla, jasnou oblohu a vzduch je relativně teplý.
Údolí keříků pomalu ustupuje měsíční krajině kamenů a plošin s jezery skrytými v jejich lůně. Když se k jedné vyšplhám, tak se mi ukáže další, ještě vyšší. Hory se koupou ve sluníčku a sníh na jejich vrcholcích rozjasňuje celý svět.
I na mě se dostane, když mě sluneční paprsky okolo sedmé pošimrají na tváři. Teplo a placatost plošin mi umožňuje snadno postupovat dál a čas rychle utíká. Vzdálenost ne už tak. Okolo osmé jsem pod posledním strmým stoupáním, v 5.000 metrech. Zvonivé dunění v mojí hlavně se vrátí s plnou silou. Potřebuji další dvě hodiny a několik spánkových pauziček, než se vyškrábu až nahoru.
Průsmyku Renjo La dosáhnu krátce po desáté ráno, za necelých 5 hodin. To není zlé, ale byl to porod. Příště se mi snad podaří se na horskou melodii naladit o trochu lépe.
Tenhle průsmyk je známý svými výhledy na Everest, Lhotse a Makalu a já vidím pár obrysů. První mraky už začínají svůj každodenní tanec s vrcholy a i zbytky výhledů brzy zmizí. Výhledy jsou to tak dramatické, že si jdu radši dáchnout. Zbytek týmu není daleko za mnou a v průsmyku strávíme téměř dvě hodiny. Většinu té doby prospím, ale i tak se rumbuk v mojí hlavě ne a ne uklidnit.
Sestup dolů začínáme pod tlustou vrstvou mraků. Cesta je poměrně jednoduchá a do Gokya dorážíme během dvou hodin. Zatímco obcházíme jezero, tak do údolí dorazí sněhová bouře. Zbytek dne je bílý.
Gokyo je další vesnicí, která vyhrála turistickou loterii. Poutníci částo kombinují základní tábor Everestu, 1 vysoký průsmyk a právě Gokyo, pro okolní jezera. A Gokyo Ri pro nejlepší výhledy na Everest. Hotýlky tu jsou spíše pořádné hotely, do kterých se snadno vleze přes 50 lidí. Organizované skupiny znamenají dlouhé čekací doby a vyšší ceny. Vracíme se zpět na hlavní stezku horami.
Všichni jsme více či méně utahaní, průsmyk si na nás vybral svou daň. Ubytovali jsme rozumně ve dvě odpoledne, ale přijde mi to jako minuty a je čas na večeři a jít spát. Zítra se znovu budíme brzy, rozeznít další tón na Gokyo Ri. Vrchol nad vsí, téměř tak vysoký, jako dnes zdolaný průsmyk Renjo La.
