Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Dneska ti prozradím poslední a největší z lži Nepálských průvodců. Nevylezl jsem ani Lobuche East, ani Meru South, za které jsem zaplatil. Vylezl jsem jejich falešné vrcholy, protože místním průvodcům se nechtělo (nechce) chodit celou cestu. A tak lidi vodí na téměř vrcholy. To ti tu samozřejmě nikdo neřekne. Příští týden, až si budu vyzvedávat své certifikáty, slibuju, že o tom nepadne ani zmínka.
Dneska začínám sestup dolů. Plán je jít, kam až mě nohy za den donesou. Setřepávám ze sebe nadmořské metry. Včera 1 500, dneska 1 500, zítra dalších 1.500. Pokud mi to nezničí kolena…
Údolí se pomalu mění. Po několika hodinách potkávám první skutečné stromy. Jsem ohromen: prakticky jsem zapomněl, že enti existují! Stylově mě vítají foukáním mi vln mraků a zapomenutých kapek deště do obličeje. Čím níže sestoupím, tím chladněji je. Jen příroda umí porušovat přírodní zákony.
Khote je malá ves, kde stavím na oběd. Nevědomky projdu kontrolní stanoviště národního parku. Cestou dolů se nic nekontroluje, a tak mé dokumenty navždy zůstanou panenské. I přesto jsem zkontrolován, ba přímo ohmatán. Holčička vysoká mi stěží po pas zná jediné slovo anglicky: čokoláda. Chytí mě a začne otevírat všechny kapsy, na které dosáhne. Její otec pozoruje, jestli jí něco dám. Nyní snad roztomilé (spíš ne), v pubertě ho z ní ale nejspíš trefí a posléze i všechny okolo. Ufff.
Jdu lesem, přes kořeny, světem plným čerstvých vůní a živých zvířat, a přijdu si jako ve snu. Pak přijde déšť a sen se rozplyne. Tohle údolí je stále poměrně odlehlé a mezi jednotlivými usedlostmi jsou to dobré dvě hodiny. A tak se schovávám v prvním hotýlku, ke kterému dojdu. Je chvíli po čtvrté a ušel jsem okolo 16 kilometrů.
Je to ten nejprostší hotýlek za celý trek. V pokoji není světlo, ale zato škvíry v oknech a stěnách, skrze které vidím ponožky mých sousedů. Prý jim je zle a čekají na helikoptéru. Tvrdí jejich průvodce…
V hotýlku jinak nikdo není. Prosím o jasmínový čaj, dostávám mátový. Říkám si o večeři na sedmou, je donesena v 5:30. Po šesté mi už je navrhováno, abych si ‚šel odpočinout‘. Můj hotýlek, má pravidla. Majitel v tom má jasno.
