Článek
Autobus má hodinu zpoždění. fajn, aspoň se najím; pamatuješ, jak jsem celý nadšený z cesty do hor koupil burákové máslo? Holt ho sním po cestě. Dám se do řeči s místním párem, který minulou, propršenou, noc strávil na Triundu. Až na zimu to prý bylo fajn. Líbí se mi jejich optimismus. Čekají na svůj autobus do Manali až do půlnoci.
Znovu mám štěstí a dostávám pro sebe celou zadní řadu pěti sedaček. K dokonalosti překáží jen vyčnívající páčka na sklápění sedadla, která se mi věčně zarývá do žeber.
Když se vzbudím, tak se vznáším. Částečně zásluhou autobusu rychle přejíždějícího hrboly, ale především díky burákovému máslu, které vybuchuje v mém žaludku. Ve Státech jsem ho měl i několik dní v teplotách přes 40°C. Tady očividně není tak odolné… A tak všechno co vidím z Shimly jsou záchodky na autobusáku. Moc pěkné! Stará se o ně pár mladých kluků a dělají tak s nevídanou poctivostí a péčí.
Love je mladý kluk, co si ke mně přisedl na lavičku, zatímco jsem moc nevnímal svět. Povídali jsme si, a jeho táta nám přinesl kuřecí polévku. Zrovna dneska, ze všech dní…
---Umím tři jazyky. To v Indii nestačí.
---V Indii mnoho lidí podporuje Rusko. Je to náš dobrý spojenec. V roce 1971 začal Pákistán utiskovat minority a Indie zakročila. Ale pak se vmísila Amerika s Čínou a my zůstali sami. A Rusko nám pomohlo. A lidé si to pamatují.
---Rozhodl jsem se nestát vojákem, jako můj táta a děda. Teď se slouží jen čtyři roky a do profesionální armády se dostane jen pár lidí. Většinou ti s konexemi nebo penězi na úplatky. Ale můj táta a děda procestovali celou Indii a viděli spoustu věcí.
Je mi smutno, že jsem nebyl víc při smyslech a neměl víc času si povídat. Co už…
Uprostřed dopoledne lezu do dalšího autobusu, tentokrát normálního kostitřasu. Většinu z pěti hodin cesty strávím spánkem v rohu, snažíc se udržet žaludek pod kontrolou. Ten vesele bublá, zatímco autobus je plný stojících lidí. Jedeme po hřebenech, místy téměř ve 3.000 metrech. Nebe je zatažené, ale výhledy jsou i tak moc pěkné.
Do Rohru přijíždíme brzo, ale žaludek se mi už naštěstí stihl trochu uklidnit.
.
Shánění hotelu
---Jsme plní…
---Ticho. Ne.
---1.000 INR + daň, asi 300 Kč.
---Jsme plní…
---Promiň, máme plno. Normálně si účtujeme asi 700 INR.
---800, bez internetu a horké vody.
… proč … ??? Rohru je na mapě na úplném okraji civilizace. Tak proč je všude plno? Ani mně, ani mému žaludku se nelíbí, jak se pátrání po ubytku vyvíjí.
V dalším místě smlouvám. Umluvím cenu z 2.000 INR na polovic, i když musím platit v hotovosti. Ale už toho mám plné kecky…
.
Spálenina
Víš, jak smrdí nabíjecí hlavice, když ji vypálíš základní desku? Jako pražené burákové máslo, samozřejmě.
A tak jsem strávil většinu zbytku dne chozením po krámech a hledáním, jestli by ji někdo nedokázal spravit. Kvalita, kterou používám, nejde koupit v normálních krámech. Dostalo se mi pozvánky na čaj a k ubytku (ve vší počestnosti), ale nikdo se mé kouzelné krabičce nechtěl podívat na tranzistory.
Až jsem vešel do krámu k Vickymu.
Přijal mě jako své poslání.
Spolu se svým pomocníkem strávili snad dvě hodiny spájením mé nabíječky. Byla plná vylitého oleje, spálených okruhů a smrděla. Ke konci jsem už akorát chtěl jít domů. 😅
Nakonec mi nabídnul - inu, hodně. Zaslání spravené nabíječky na moji další adresu. 50% slevu na místní nabíječku jako omluvu, že tu moji nespravil. A pozvánku na večeři a skleničku.
Se smutkem v srdci a tichým vrčením v žaludku jsem obojí odmítl. 😢
...
Rohru, má současná lokace. Zítra se budu snažit najít dopravu do malé vesničky Kwar, schované hluboko v horách. A odtama přejít pěšky do Uttarakhandu.
