Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Martinův a Nickův čas se nachýlil a jejich spanilá jízda směřuje k završení. Ráno se balí a neokázale se loučíme. Vyráží směrem z kopců dolů, plně připraveni na znovusetkání s civilizací.
Já zůstávám. Nejmenší a nejzapadlejší z Chukhungských hotýlků se zatím nepřipojil k místnímu kartelu, což je mé štěstí. Za tři stovky mi přeperou všechno oblečení: v horách to je za pakatel.
Druhá na pořadí dne: sprcha, má ó jediná v měsíci drahocenná sprcha. Je horký den a sprcha je taktéž horká, přesně jak to potřebuju, neb jsem bez ponožek a trička. Dorazím místní bombu s plynem, byť mi přijde, že za to spíš může Nick a jeho nekonečné sprchy v předchozím týdnu.
Střih do následujícího dne, doháníme současnost.
Chukhung Tse je s 5 857 metry jednou z nejvyšších hor, na které se dá vyjít. Trvá mi dva a půl hodiny vyškrábat se na Chukhung Ri, jejího nižšího bratříčka.
Odtamtud to je nekonečné hopsání po kamenech, lezení po balvanech, boření se ve štěrku, přelézání kamenných sesuvů a pádlování skrze pojízdné písky. Sranda. Cesta žádná. Občas se do mě pro zpestření opře vítr. Nahoře na Lhotse Zdi hučí jak roj startujících helikoptér.
Trvá mi další dvě hodiny se úspěšně pronavigovat skrze proměnlivý terén až pod vrchol. Tím je masivní věž odhaleného kamene, svěžích 100 metrů vysoká. Její slezení by se umístilo na nižších příčkách horolezeckých stupnic. Sám, v téměř 6 000 metrech a nastupujícím větru, s rozšklebenou propastí hned pod stěnou, si na extrémní rozcvičku netroufnu.
Lezu po úpatí dómu, až objevím rokli a v ní další kamenné jazyky. Známý terén. Neohroženě se vrhám vpřed a vzhůru. Trvá mi další hodinku, než se stavím na nejvyšším bodě dómu.
Masiv Lhotse mám na dosah ruky; zabírá polovinu světa. Je bezčasý, s vrstvami kamene jasně viditelnými na odhalené stěně, zohýbanými do tvaru hříbku. Na jeho vrcholcích vítr vyvádí jak baterie protileteckých sirén.
Kus napravo, v dálce, je usazená Makalu. Osamocená, dokonale trojúhelníková. Je zahalená do svatozáře z tancujících mraků, ladně ji obepínajících. Rozhoduji se, že bude mou náhradní posvátnou horou namísto Kailashe v Tibetu, který jsem neměl šanci spatřit.
Pod Makalu sedí Island Peak, náš dva dny starý počin. Stojím v téměř stejné výšce. Dál vpravo je prťavý Chukhung Ri, na který lezou jiní. Za ním se tyčí nezlomitelná Ama Dablam. Úplně na druhé straně a hluboko pode mnou sedí průsmyk Kungma-La. Za ním se rozkládá oblast okolo základního tábora Everestu.
Je půl jedné a vítr přišel převzít vládu nad krajem. Místo přechodu zpět po hřebeni a přes Chukhung Ri sjíždím mezi kamením rovnou dolů. Do vsi se vracím po okraji rozmáchlého ledovce Lhotse. Hučivá melodie sedí ve vzduchu, pokládajíc otázku: byli jsme svědky mostu, nebo dohry mé lezecké melodie? Je nejvyšší čas nalézt odpověď.
