Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Noc je plná kašle; i já přispívám do kakofonie. Laskavost milého průvodce z Lobuche, Khumbu kašel si našel cestu i do mých plic. Ležím v jedné lince s průvodci a nosiči, pár z nichž vesele chrápe. Pěkný cirkus.
Ráno onen „průvodce“ vyšle „své“ nosiče na cestu, kterou sám nezná a v poklidu dál pořvává v chatrčce. Má jeden z těch uřvaných, otravných hlasů domáhajících se pozornosti. Uvažuji, jaké životní stezky ho dovedly do tohohle okamžiku.
Pověst průvodcům zachraňují Pema a Lapa, průvodce a nosič starající se o Jamese, postaršího Australana. Zdá se, že spolu dobře vycházejí a jsou mu reálně nápomocní.
Třeba mu dokázali zajistit majitele týhle chajdy. Před přechodem jsem se po WhatsAppu ujišťoval, že v tomhle údolí jsou lidi. Bylo mi řečeno ano, ale nebyla to celá pravda. Byli tu jako součást úklidu údolí, který včera skončil. Místní majitel zůstal extra den právě pro Australana. Já jsem veden jako „extra turista“ a dostává se mi pouze nezájmu, byť se majitel pamatuje mi naúčtovat šest stovek za talíř těstovin; trojnásobek ceny z pod Everestu a víc jak 20× násobek ceny v KTM.
Vyrážím dál širokým údolím naplněným kamennými sesuvy. Další kolo „hrajeme si na kamzíka“. Místy se cesta srovná, když lícuje centrální řeku. Je to divoká, neudržovaná stezka skrze primální divočinu v extrémní nadmořské výšce.
Po třech hodinách dojdu ke Kongme Dingma. Další chajda, kde jsem původně chtěl spát. Ale nikdo tu není, což mě těší. Ceny v tomhle údolí jsou dost mimo mísu. Krátce se zastavím naobědvat, načež vyrazím vstříct poslednímu z Vysokých Průsmyků, Mera La, usazenému v rozumných 5.400 metrech.
Obratně se ke mně přidruží svatá horská trojice; sníh, vítr a mrak. Je mi to jedno. Dnešní melodie je rozverná, vyzývavá. Ale mám dobrou výbavu, klidný dech a nezlomné odhodlání. Tři hodiny pochodu v bezčasé, mimoprostorové bělobě, mě dovedou na vrchol Průsmyku. Chvilkami se mi daří krást výhledy na Meru. Je to rozložitý, masivní vrchol bez ostrých hran. Pokryt sněhovými poli, zamrzlými jezery a elegantními přechody z jednoho terénu do druhého. Jsem rád, že jdu dřív, než cesta znovu zmizí pod sněhem.
Vsi Khare na druhé straně dosáhnu okolo půl páté. Je usazená ve svahu, s osmi hotýlky největší ves co jsem viděl za pár týdnů. Večer mraky povolí a mně se otevřou výhledy na Meru vysoko nad námi. Vlnitá bílá pole ubíhající do nebes.
Spojuji se s místním průvodcem, který pro jednou vypadá důvěryhodně. Zítra s ním půjdu do téměř 6 500 metrů výšky hory Mera.
