Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Probouzíme se po třech hodinách spánku. Budou muset stačit. K rychlé snídani je buď kaše, nebo toast s jedním vajíčkem, která jsou v horách vyvažována zlatem. V půl jedné vyrážíme.
Noc je i dnes jasná, a díky brzkému startu jsme brzy v čele lezeckého peletonu. Prvních několik hodin šplháme přes kamení na úbočí hory, které je plné zatáček a falešných cest.
Šplhám jako malý robůtek, jelikož už na sobě mám neohebné lezecké boty. Na Lobuche jsme byli od první minuty v hlubokém sněhu, tady si je většina lidí nasazuje až po několika hodinách. Já ale mám jen malý báglík a těžká monstra se mi v něm nechce tahat. Nickovo tempo víceméně stíhám, a tak to nevadí.
Hora místy připomíná fantaskní 3D kresbu, když se měsíční svit odráží na ostrých hranách a obřích útesech. Rychle se dotahujeme na velikány okolo nás. Obří masiv Lhotse se skrývá na druhé straně Island Peaku.
Okolo 5 800 metrů konečně potkáváme sníh, žebříky a lana. Přišel čas pro těžké boty, krampony, harnes a přitahováky: malá jezdící zařízení, která umožňují jít po laně pouze jedním směrem.
Nad námi čeká masivní ledová stěna zvíci přes 100 metrů. Finální zkouška zdatnosti. Díky rukama operovaným přitahovákům se jedná o kompletní posilko. Nickovy boty a krampony jsou na Nepálský způsob - fungují jen na oko. Náš průvodce ho ve výsledku vytahuje skrze ledové průrvy a sněhové jazyky a zachraňuje tak celý podnik. Rocková hvězda.
Špička je tentokrát velmi úzká, ani ne metr na šířku. Sněhový jazyk otevřený ze všech stran živlům. Vítr už řádí na plné obrátky. Po dvou týdnech sněžení jsme měli jeden pěkný den, kdy jsme vylezli Lobuche East. Od té doby se po horách prohání zuřivý vítr. Výpravy na Everest se musely stáhnout a vyčkávají v Kathmandu. Předpověď nám vítr přisuzuje minimálně na týden.
Zpátky do 6 165 metrů. Na jedné straně je Lhotse masiv, největší stěna světa. O kus dál se ve slunci blyští Makalu. Vyšplhali jsme se vzhůru za 6 hodin, vítězní těsně po východu slunce. Nebe je bez mraku, jen vítr úřaduje. Fotíme selfíčka i hory, jásáme radostí, Nick zavěšuje šňůru modlitebních vlaječek, třepotajících se ve větrech. Zůstaneme jestli dvacet minut, než začneme sestupovat dolů.
Spouštění se po smotcích lan je trochu riskantní, ale v ranním slunci příjemné. Za 20 minut slaníme, na co jsme cestou vzhůru potřebovali 2 hodiny přítahů. Skákání po kamenné stezce trvá stejně času jako při výstupu vzhůru. Do tábora se vracíme o jedenácté. Jsme vyčerpaní, ale šťastní.
Spánek, oběd, 90 minut chůze v zuřivém hurikánu, který na špičkách hor ve dne dosahuje 90 km/h. V Chukhungu na nás čeká Martin, užívající si klidu. Moc unavený, než abych psal, nechávám hlavu i tělo odpočívat a odpoledne se rozplynout do noci.
Hravá, vrzavá nota vládnoucích větrů uzavírá středovou kapitolu mého metodického tuctu. Před námi je vyvrcholení, o kterém si více povíme zítra.
