Článek
Jmenuji se Vojta a jezdím světem za poznáním. Postřehy a zážitky téměř každý den sdílím v krátkém deníku, na který jsi právě narazil/a. Letos projíždím od západu na východ (a možná zpátky) Himaláje. Mapu a další detaily najdeš na https://beacons.ai/hermitvoita.
Nosiči vyráží o sedmé, chvilku po tom, co jsem se vzbudil. Sluníčko si již našlo do údolí cestu, ale můj stan je zevnitř komplet zmrzlý. Tak ho nechávám s Pavlem vysušit. Marek a Matěj, horolezecká dvojice, spali dole v Chukhungu a dorazí za dvě hodinky. Já vyrážím vzhůru, v úctě z úkolu přede mnou. Je osmá ráno.
Výstup je tak náročný, jak vypadal, stezka plná sněhu a strmých úseků. Ten typ, pro který jsme se na vrcholcích vázali na lana. Tady s sebou mám svoje nesmeky. Každý krok vyžaduje rozvahu, přípravu, přesměrování dávky energie, akci samotnou, a následnou stabilizaci na svahu. V druhé půli přijde čas zapojit i lana. Jedno do každé ruky, natočit, přitáhnout se, umístit nohu, najít balanc, uklidnit dech. Naštěstí mám praxi z lezeckých stěn.
Cestu zkrášlují drobné jazyky sněhových lavin, jejichž robustnější bráškové si nad námi ve sluníčku vytahují sáňky. Pozdní sníh přepisuje stezku každý den. Vrcholu průsmyku v 5.845 metrech dosahuji po čtyřech hodinách, poctivě vyčerpán. Mraky si tou dobou už nárokují špičky hor, a tak jsem rád, že aspoň vidím hluboko pod sebe do údolí, kterým budu muset za odpoledne proběhnout.
Dávám si půl hodiny na odpočinek a focení, aniž by se na mě expediční tým stihl dotáhnout. Vyrazím tedy dolů. Strmá část sestupu mi zabere hodinu a půl měření každého kroku, než dorazím do prázdného základního tábora na druhé straně. Další půl hodiny na oběd. Výprava pořád nikde a můj čas neúprosně běží. Zanechám tedy ve sněhu vyvedené velké „díky“ a pochoduji dál.
K chajdě to je ještě 9 kilometrů údolím, převážně přes zasněžené kameny, s cestou občas přede mnou, občas ve hvězdách. Nad údolím sedí masivní mrak a po drobtech vysévá sníh. Vedle mě je další jezero, pak rozervaný ledovec a nakonec zurčivá říčka. Jdu ve více jak 5.000 metrech, ale hory okolo mě jednoduše dosahují 6.500 a tak jsem i nadále trpaslíkem v říši obrů. Za celé odpoledne nepotkám další lidskou duši. Je to solidní tříhodinová procházka, než po páté dospěji k cíli.
Seti Pokhari je jedna z těch horských chajd postavených bez přílišných ambic. Kamenné stěny se střechou z trámů přetažených plachtami. Vedle snůška stanů. Majitel, kterému jsem absolutní buřt. A… nosiči Markovo expedice.
Jejich „průvodce“ mi hrdě vysvětluje, že neví, kudy se jde do základního tábora pod Baruntse, a tak radši sešel sem dolů, schovat se před nepřízní počasí. Pro mě poslední hřebík do rakve mých snah ospravedlnit najímání průvodců v nepálských horách.
Rychlý interní propočet: expedici zůstaly dva stany a dostatek spacáků, a věřím, že u sebe mají i dost jídla. Budou v pohodě. Byť nikoli zásluhou tohohle starýho dědka.
Vymámím z majitele chajdy večeři a peřiny a dnešek odpískám. Jeden z nejdelších dnů cesty, s rozháranou melodií přeskakující z jednoho extrému do druhého. Intenzivní vstup do závěrečné sloky.
