Albrecht a Alžběta: Příběh lásky, moci a prvního habsburského císaře

Vévoda rakouský a štýrský, římský král, nejstarší syn hraběte a později římskoněmeckého krále Rudolfa I. Habsburského a jeho první manželky Gertrudy z Hohenbergu.

O Albrechtově mládí není nic známo. V rozporu s tehdejšími zvyklostmi se mu zřejmě dostalo pečlivého vzdělání, protože uměl číst a psát, což u šlechtických synů bylo nezvyklé, patrně ovládal i základy latiny.

Pokud uvěříme níže uvedenému zobrazení, tak lze konstatovat, že Albrecht byl svému otci velmi podobný. Jen otcova chladná vážnost v tváři se změnila v přívětivější pohled. Albrecht nebyl tak ab-normálně vysoký a vyzáblý jako jeho otec. Byl statné svalnaté postavy trénovaného válečníka své doby. Ovšem některými svými vlastnostmi otce nezapřel. Byl lstivý, bezohledný, krutý a také hamižný, neustále sledující svůj hlavní cíl, jímž bylo rozšíření habsburských držav.

Kronikáři byl charakterizován jako vážný a pyšný panovník se státnickým nadáním a smyslem pro podstatné a možné. Štýrská kronika velebí jeho čtyři vlastnosti: zbožnost, velkomyslnost, smířlivost a mravnost. Na rozdíl od německy psaných kronik nemá naše Zbraslavská kronika pro Albrechta jediného dobrého slova. Albrechtovi musíme ale přiznat jeho snahu o ochranu opovrhovaných a pronásledovaných židů. Také pověsti o jeho krutostech ve švýcarských kantonech (pověst o Vilémovi Tellovi) patří do legend vytvořených až v 16. století.

Podle středověkých letopisců měl Albrecht prý velký smysl pro spravedlnost. Je však nutno dodat, že to platilo pouze v případě, kdy nebyly ohroženy jeho zájmy. Typickým příkladem je skutečnost, že Albrecht nikdy neodškodnil svého bratra Rudolfa tak, jak mu to nařizoval nástupnický řád. Odškodnění odpíral i jeho synovi Janovi.

Ustanovením domácího řádu se Albrecht se svými potomky stal jediným vládcem v rakouských zemích. Narazil při tom na odpor místní šlechty, která musela navracet zastavený majetek a která se zároveň nesmířila se švábskými rádci, jenž s sebou do Rakous Albrecht přivedl. Kromě toho žilo v zemi ještě mnoho někdejších přívrženců českého krále Přemysla Otakara II. S tím vším by mohl souviset pokus o Albrechtovo otrávení v roce 1295. Ono vůbec není jisté, zda šlo o otravu. Albrecht zničehožnic náhle těžce onemocněl a lékaři při své nevědomosti určili za příčinu nemoci jed. Podle toho také stanovili způsob léčby. Pověsili ho za nohy hlavou dolů, aby se jed dostal z těla ven. Albrecht otravu i léčbu přežil, jen bulva jednoho oka nevydržela nával krve a praskla, čímž přišel Albrecht o jedno oko. Lékaři byli tak zaskočeni touto situací, že jej prohlásili za mrtvého, aniž si ověřili jeho skutečný zdravotní stav. Nepodložená zpráva o smrti vévody dala podnět k novému rozhoření vzpoury. Povstání se Albrechtovi podařilo potlačit až v roce 1297. O které oko Albrecht přišel, nevím, na žádném dobovém zobrazení není zachycen jako jednooký.

Jeho tažení do Čech v roce 1304 souviselo se snahou získat uherskou korunu. Říšské vojsko oblehlo na podzim Kutnou Horu, aby se zmocnilo tamního stříbra a odřízlo českého krále od zdrojů bohatství. Obránci většinou z řad havířů použili stříbrnou strusku, která obsahovala sloučeniny olova, barya a dalších kovů k otravě vody v potoce, ze kterého používala vodu Albrechtova armáda. Je docela možné, že to bylo nechtěné a struska unikla do vody samovolně. V každém případě jde o první dochovaný chemický útok v českém království. Bojovníci zdecimováni otravou nebyli schopni boje a začali ustupovat. Na ustupující armádu poslal své vojsko český král Václav II. a spořádaný ústup se změnil v útěk zasněženou Vysočinou. K otravě a k českému vojsku se přidala i nepřízeň počasí, vlivem čehož se do Rakouska vrátily pouze žalostné zbytky Albrechtova vojska.

Albrecht I. prováděl velmi expanzivní politiku, mezi jejíž hlavní cíle patřilo získání Durynska a Míšně a zejména pak českého království. Roku 1308 po několika porážkách odjel do Švýcarska naverbovat nové vojsko, kam ho doprovázel i synovec Jan. Při společné hostině se Jan opět pokusil u strýce uplatnit své dědické nároky na odškodnění. Opět marně. Následujícího dne se Jan spikl s několika rytíři a strýce poblíž místa zvaného Windisch při přechodu řeky Reuss zavraždil. Doslova mu rozpůlil lebku. Jan (Johann) od té doby označovaný jako Parricida (Otcovrah), pak zřejmě uprchl do Itálie, kde vstoupil do kláštera.

Albrechtovo tělo bylo převezeno nejdříve do Bruggu, poté do cisterciáckého opatství Wettin-gen. Nakonec byl v roce 1309 na příkaz nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Lucemburského pochován spolu se svým bývalým soupeřem Adolfem Nasavským v katedrále ve Špýru. Na místě vraždy založila vdova Alžběta s dcerou Anežkou klášter Königsfelden.

Po Albrechtově vraždě byla habsburská moc značně otřesena a vůbec nebylo jisté, zda jim budou v léno svěřeny jejich rakouské země, natož země české.

Rakouská a štýrská vévodkyně, římská královna, manželka římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského. Byla dcerou goricko – tyrolského hraběte Meinharda II. a jeho ženy Alžběty Bavorské z rodu Wittelsbachů.

Alžběta, německy Elisabeth von Görz-Tirol, se narodila v Mnichově během roku 1262 jako nejstarší dcera hraběcího páru Meinharda a Alžběty. Jejím mladším bratrem byl Jindřich Korutanský, manžel Přemyslovny Anny, český král v letech 1307-1310. Alžbětina matka byla vdovou po posledním římskoněmeckém králi z dynastie Štaufů, Konrádovi IV., se kterým měla syna Konradina, jenž si nárokoval titul krále sicilského a jeruzalémského. Alžběta tedy byla nevlastní sestrou tohoto mladého monarchy. Pro Habsburky takováto partie znamenala opětovné zvýšení mezinárodní prestiže, třebaže v době sňatku Alžběty s Albrechtem I. 24. listopadu 1274 byl Konradin už více než 6 let po smrti. V době sňatku bylo Alžbětě pouhých 12 let, proto zřejmě svatební noc proběhla pouze symbolicky a na skutečnou konzumaci manželství si musel 19letý Albrecht ještě několik let počkat. Manželství bylo šťastné. Albrecht si své ženy velmi vážil. Za celou dobu jeho trvání nebyl zaznamenán ani jeden mimomanželský úlet.

Přes své mládí byla Alžběta skvělou plodností a pevným zdravím pro habsburský rod učiněným pokladem. Vždyť během 34 let trvajícího manželství porodila 21 dětí, z nichž 11 se dožilo dospělosti a přiženilo se či přivdalo do významných evropských šlechtických rodů. Alžběta se tak stala první tchyní Evropy 450 let před císařovnou Marií Terezií, kterou takto s oblibou titulujeme.

Neznám přesný důvod, proč Alžběta nebyla korunována na římskou královnu v Cáchách zároveň se svým manželem v srpnu 1298, ale až o tři měsíce později 24. listopadu na dvorském sněmu říšských knížat v Norimberku. Domnívám se, že to nějak souviselo s narozením synů Albrechta a Jindřicha, kteří v uvedeném roce přišli na svět.

Po svém otci zdědila Alžběta nadání a cit pro diplomacii, které po své korunovaci často využívala při zastupování svého manžela v některých politických věcech. Zároveň to byla chytrá a podnikavá žena s obchodním talentem. Například naplánovala výstavbu závodu na úpravu těžené přírodní soli v rakouské solné komoře.

Po smrti svého manžela se roky bezúspěšně snažila spolu se svými syny najít a potrestat účastníky vražedného spiknutí. Na místě manželovy vraždy nechala spolu s dcerou Anežkou již v roce 1308 založit klášter klarisek, který pojmenovala Königsfelden (Královo pole), do něhož pak jako vdova sama vstoupila. Pobývala zde až do své smrti 28. října 1313. V klášteře byla také dočasně pochována. V roce 1770 byly její ostatky převezeny do benediktinského kláštera ve švýcarském St. Blasein a od roku 1809 je pohřbena v benediktinském klášteře St. Paul v korutanském Lavanttalu.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY