Článek
Všeobecné povědomí o rodu má své kořeny v učivu základní školy, které bývá ovlivněno obrozeneckým pohledem první poloviny 19. století, dle něhož byli Habsburkové šlechtickým rodem, se kterým měli Češi po celou svou historii, až na pár výjimek, vždy jenom problémy.
Proto mi nemějte za zlé snahu o oživení paměti malou exkurzí do historie habsburského rodu. Slibuji, že to nebude žádná suchopárná nalejvárna, ale v následujících řádcích se dozvíte i pár zajímavostí, které v učebnicích dějepisu určitě nebyly.
Dějiny jsou plné majestátních osobností, ovšem Habsburkové jsou majestát sám o sobě. Pozvednout se ze švýcarské tvrze až k opanování světa, tisíc let si udržet moc, dokázat feudalismus udržet do naší doby, to je mimořádný výkon.
Nejhlubší historie habsburského rodu není detailně prozkoumaná. Prameny z 11. století jsou nejednoznačné a velmi stručné. Podle rodokmenu Acta Murensia, přechovávaného v habsburském klášteře Muri, lze za otce rodu považovat Guntrama Bohatého uváděného do souvislosti s alsaským rodem Etichonů. Ve prospěch této domněnky hovoří fakt, že prvním Habsburkům patřila území v Alsasku a Breisgau. Druhým základním panstvím byla oblast kolem benediktýnského kláštera Muri v Aargau, který založil v roce 1027 habsburský hrabě Radbot se svou ženou Itou Lotrinskou. Radbotův bratr Rudolf založil v horním Alsasku ženský klášter Ottmarsheim. Na počátku novověku, především za vlády císaře Maxmiliána I., vznikly rodokmeny Habsburků, které se skutečností měly pramálo společného a prozrazovaly pouze velkou fantazii svých tvůrců. Habsburkové se v nich stali potomky římských patricijských rodů, trojských panovníků nebo krále Artuše.
Hlavním sídlem Habsburků ve Švýcarsku byl hrad Habsburg v kantonu Aargau, zvaný též Habichtsburg. Název se však neodvozuje od slova Habicht – jestřáb, ale od staroněmeckého výrazu pro Furt (brod). Jestliže zpočátku vládli pouze nad některými nepříliš úrodnými oblastmi Švýcarska, Alsaska a jižního Německa, pak v pozdním středověku k tomu získali rakouské země, ovšem ztratili některá území ve Švýcarsku. Kromě toho byli Habsburkové od roku 1438 opakovaně volenými panovníky Svaté říše římské, která zahrnovala kromě Německa rozsáhlé oblasti v Itálii, Polsku, Belgii, Holandsku, Švýcarsku, Lucembursku, Dánsku a Francii. K Říši náleželo i království české, byť se zvláštním statusem.
Na prahu novověku se Habsburkům podařilo prostřednictvím obratné sňatkové politiky rozšířit svoji říši o Burgundsko (Benelux a část Francie), Španělsko včetně jeho zámořských držav v Jižní Americe, Čechy a Uhry. V průběhu 18. a 19. století získal rakouský habsburský rod další významná teritoria v severní Itálii (Lombardii, Benátky, Toskánsko), v Polsku a na západní Ukrajině.
Na vrcholu své expanze zahrnovala habsburská monarchie dnešní Rakousko, Maďarsko, Česko, Slovensko, Polsko, Ukrajinu, Moldavsko, Rumunsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu-Hercegovinu, Slovinsko a Itálii. Druhou část habsburských držav v tzv. španělské linii tvořilo dnešní Španělsko, Holandsko, jižní Itálie a Sicílie, Lombardie, Sardinie, Mallorka, Menorca, Ibiza a Kanárské ostrovy. A součástí španělského království byl pochopitelně i celý jihoamerický kontinent s výjimkou dnešní Brazílie, která náležela Portugalsku. Ovšem v letech 1580 až 1640 bylo Španělsko v personální unii s Portugalskem, a tak Habsburkové ovládli i Brazílii. V 19. století usedl habsburský arcivévoda Ferdinand Maxmilián na mexický trůn jako mexický císař, šlo však jen o krátké dobrodružství s tragickým koncem. Sňatky Habsburků se staly tématem nesčetných publikací. Příznačným se v této souvislosti stalo latinské rče-ní: „Bella gerant alii, tu felix Austrie nube. Nam que Mars aliis, dat tibi regna Venus,“ což v překladu znamená: „Ostatní ať vedou války, ty, šťastné Rakousko, se žeň a vdávej. Neboť co ostatním dává bůh Mars, tobě poskytuje bohyně Venuše.“ Takže zatímco si druzí rozbíjeli na bojištích hlavy, Habsburkové k prosazení svých mocenskopolitických zájmů pořádali svatby.
V průběhu staletí došlo uvnitř rodu Habsburků k mnoha příbuzenským sňatkům, což vedlo k velkému výskytu dědičných chorob a k vytvoření pro rod typických fyziognomických rysů, jako byl předkus, velký nos nebo předsunutá brada, ospalé oči. To může vést k závěru, že se zde vytvořil habsburský rodový typ vzhledu. Na druhou stranu Habsburkové jsou spřízněni se všemi panovnickými rody Evropy, a to je tak různorodý genetický materiál, že se u nich nemohl vytvořit společný fyziognomický základ a jejich vzhled představuje širokou škálu variací uvedených rysů. Vzhledem k velkému množství předků, jenž se s každou předešlou generací zdvojnásobuje, najdeme v habsburské pečlivě vedené genealogii nemálo kuriózních předků, jejichž původ je udivující. Díky ženám pocházejících z exotických zemí se v rodokmenu Habsburků vyskytují i neevropská jména např. arménských, gruzínských nebo mongolských knížat. V nejvzdálenější minulosti najdeme i předky perského, indického a čínského původu. Některým z těchto předků jsem dlouho nemohl uvěřit a pokládal je spíše za klepy než ověřitelnou skutečnost. Například je prokázáno, že přes Isabelu Kastilskou a Ferdinanda Aragonského pochází Habsburkové mimo jiné i od zakladatele islámu Muhammada. A přes polský panovnický rod Jagellonců jsou spřízněni s obávaným Čingischánem. Bez ohledu na celibát zanechali pár stop v habsburském rodokmenu i někteří papežové. Ovšem taková různorodost předků není výsadou Habsburků nebo šlechty obecně. Kdyby kterýkoliv člověk měl tak pečlivě vedenou genealogii jako šlechtické rody, došli bychom k podobným udivujícím závěrům, neboť všichni lidé bratry jsou.
Ve svém průvodci rodokmenem se zabývám pouze hlavními panovnickými liniemi rodu. O bočních větvích se pouze zmiňuji. Obdobné je to v heslech přivdaných žen, kde se o jejich původu zmiňuji jen stručně pro nejnutnější orientaci čtenáře. Proto nikdo nemůže očekávat, že zde popíši všechny předky současných Habsburků až k Čingischánovi. I bez takovéto dlouhé exkurze do minulosti je průvodce rodokmenem Habsburků velmi obsáhlý, neboť příslušníci tohoto rodu byli velmi plodní a 10–12 dětí jednoho páru není žádnou výjimkou.
Původní znak namalovaný kolem roku 1340
Ještě bych věnoval pár slov titulům, které Habsburkové používali, aby v tom čtenář neměl zmatek. Habsburská území, ať šlo o španělskou nebo rakouskou větev, se skládala z velkého množství historických území, k nimž se vztahovaly nejrůznější tituly. To se pochopitelně odrazilo i ve výčtech titulů panovníků.
Nejvýznamnějším a nejprestižnějším titulem používaným v Evropě byl titul „císař“. Po vymření rodu Štaufů byli císaři Svaté říše římské voleni sborem sedmi kurfiřtů (arcibiskupem z Kolína na Rýnem, arcibiskupem mohučským a trevírským, plus světskými kurfiřty Saska, Braniborska (Brandenburska), Falce a českým králem. Vladař vybraný tímto sborem volitelů získal titul římskoněmeckého krále. Korunovaci na císaře Svaté říše římské provedl následně papež v Římě po vykonání tzv. římské jízdy zvoleného krále. Pouze dva Habsburkové však byli korunováni papežem. Jediné privilegium, jímž se titul císaře odlišoval od královského titulu, spočívalo v právu císaře určit svého nástupce.
Svatá říše římská existovala až do roku 1806. Od roku 1804, kdy bylo založeno rakouské císařství, se titul císař stal titulem dědičným a jeho nositel byl hlavou pouze uvedeného mocnářství. Titul císaře získal ještě jeden Habsburk, a to Maxmilián v Mexiku. Představitelé španělské větve habsburského rodu používali výhradně titul královský.
Habsburkové obou větví měli vždy jeden velmi dlouhý velký titul (existoval ještě střední a malý titul), v němž byly vyjmenovány všechny země, v nichž vládli, a další s nimi související tituly. Výčet vždy začínal titulem nejvyšším: císař (římský nebo rakouský), pak následovaly tituly královské: král český, uherský, haličský a lodomerijský, chorvatský, dalmatský, slavonský, ilyrský, specificky habsburský titul rakouský arcivévoda, dále tituly velkovévoda toskánský, krakovský, vévoda burgundský, lotrinský, Bukoviny. Pro
identitu byl důležitý knížecí titul, označení hrabě habsburský a tyrolský končilo s méně významnými tituly např. pán Vindické marky.
Pozoruhodné v tomto dlouhém výčtu bylo to, že uváděl i nárokované tituly vztahující se na území, jimž Habsburkové vůbec nikdy nevládli. Tak ještě poslední vládnoucí Habsburk císař Karel I. se nechal titulovat i jako král Jeruzaléma.
Ve svém průvodci rodokmenem neuvádím plné tituly, to bych popsal spoustu zbytečného papíru. Uvádím vždy jen ty nejvýznamnější. Pokud se jedná o číslování jednotlivých vladařů, číslo se vztahuje k titulu nejvyššímu. Například: Rudolf I. Habsburský byl jako římskoněmecký král, Rudolf I. jako habsburský hrabě, Rudolf IV. jako rakouský vévoda Rudolf I. Obdobné je to s jednotlivými Albrechty atd.
Zdroje:
Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017
Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996
Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007
Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010
Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015
Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017
Časopis HISTORY REVUE SPECIAL
Časopis AKTA HISTORY
