Zikmund Lucemburský: Ambiciózní římský král a císař, nešťastný český král a liška ryšavá v jednom

Český a uherský král, římský císař. Byl synem císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Je možné, že tento Lucemburk je nejzajímavější osobností celého pozdního středověku ve střední Evropě.

Zikmundův život byl plný paradoxů. Narodil se 14. února na den sv. Valentýna, patrona všech milenců, a jakoby tím byl poznamenán na celý život. Jeho milostná dobrodružství jsou slavnější než politická vítězství. Ženy jej milovaly. Výjimkou byly jen jeho vlastní manželky, ke kterým ani on neměl silný citový vztah. Zikmund vedl řadu válek a svedl mnoho bitev, ve všech prohrál, a přesto dosáhl všeho, čeho dosáhnout chtěl.

Přestože je Zikmund popisován jako šarmantní muž a schopný diplomat, nenašel kladný vztah ani k jednomu členu lucemburské dynastie. Neměl přátele, jen věrné služebníky. Byl dominantní osobností nesnášející vedle sebe žádné konkurenty. Byl emocionální, jeho výbuchy nekontrolovatelného vzteku se často míjely účinkem a brzdily Zikmunda v politickém vzestupu. Přes to všechno, díky dlouhému politickému životu, dosáhl nejvyšších cílů.

Pro Zikmunda moc neznamenala demonstraci síly, ale možnost své protivníky obelstít a pak je beztrestně zradit. Střídání spojenců, porušování daného slova, ale i neuvěřitelná krutost provází Zikmunda po jeho dlouhé cestě k úspěchu. Machiavelli by podle něj mohl psát svého Vladaře.

Zikmund byl velmi vzdělaný muž. Již od dětství plynně ovládal češtinu, němčinu a francouzštinu, a to slovem i písmem. Později k jeho jazykové výbavě ještě přibyla maďarština a slovenština (jazyk Horních Uher). Velice pravděpodobně ovládal i latinu.

Měl své učitele a vychovatele, kteří jej od útlého věku učili základům diplomacie a vykládali smysl činů jeho otce. Byl tak na samostatnou vládu lépe připravován než jeho bratr Václav IV.

Zikmund byl v jedenácti letech definitivně odtržen od rodinného prostředí a mateřské péče. V Trnavě po zásnubách s Marií Uherskou byl předán k další výchově uherskému královskému páru. Po nějakou dobu však ještě zůstal v Trnavě, aby se naučil maďarsky. Zde se setkal s dívkou, dcerou správce trnavského hradu, do které se pubertálně zamiloval. Byla to jediná žena v životě Zikmunda, ke které pociťoval milostný cit. A vydrželo mu to dlouho. Když ji znovu potkal už jako uherský král, nezůstalo toto setkání bez následků. U jiných žen nad jejich osudem nepřemýšlel a nechal je, ať se o sebe starají samy. Ale svou pubertální lásku narychlo provdal s velkým věnem za jednoho ze svých věrných družiníků a poslal je spravovat východní část svého uherského království.

Zikmund bude pro Čechy vždy proradná liška ryšavá. Češi mu nikdy nezapomenou podíl na upálení Jana Husa a organizování následných křížových výprav proti zemi, ve které byl zvolen králem. Jeho současníci jej však viděli v mnohem pestřejších barvách. Italský diplomat, humanista a historiograf Eneas Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II., ve své zprávě o Zikmundovi píše: „Bylť Zikmund postavy výtečné, měl oči jasné, čelo prostranné, líce jemně se rdící, bradu dlouhou a hojnou. Duchem velikých chtěl všelicos, ale nestále liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství vícera se dopouštěl, kvapný v hněvu, více sliboval, než plnil a klamal častokrát.“

Zikmund působil na své současníky jako obratný rytíř a rozený vládce. Byl pohotový a řečnicky nadaný státník obdařený rozhledem a prozíravostí. Dokázal sloučit rytířství a zbožnost s nezřízeným požitkářským životem a marnotratnictvím. Po celý život byl velmi zadlužený, což mu bylo víceméně lhostejné. O neustálém nedostatku financí svědčí i Zikmundova snaha o vyplacení věna po smrti jeho tety Markéty Pomořanské, rakouské vévodkyně (manželky Arnošta Habsburského), které mělo připadnout dědicům. Ovšem Markéta zemřela bezdětná, tak se jako dědic hlásil synovec Zikmund.

Zmiňme několik politických i osobních událostí, které provázely Zikmundův život.

Zikmund je v podezření, že si objednal v roce 1387 vraždu své tchyně Alžběty Bosenské, která byla vězněna rebelujícími barony v Novigradu i s dcerou Marií, uherskou královnou. Přímo dokázat to nelze, ovšem zachránit se podařilo pouze Marii, její matka byla ve vězení uškrcena. Záchrannou výpravu vedl Zikmundův věrný rytíř Stibor, který by neudělal nic bez vědomí svého krále. V žádné pověřovací listině se nepíše, aby se Stibor snažil vysvobodit kromě královny Marie i její matku. Zapomněl na ni nebo to byl úmysl?

Prohru v nešťastné bitvě s Turky u Nikopole Zikmund nezavinil. Kdyby se francouzští rytíři drželi jeho rad a plánů, dopadlo by to jinak. Zikmund sám se z bitvy zachránil útěkem na benátské lodi, jeho ústup z bitvy krylo šest tisíc bojovníků vlašského vévody Mircei, kteří do jednoho padli.

V červenci roku 1404 v době vzájemných bojů mezi Lucemburky se Zikmund nakazil v bažinách jižní Moravy úplavicí, na kterou málem zemřel. Jeho německý lékař nasadil drastickou léčbu. Zikmunda zavěsil za nohy hlavou dolů, aby prý vytekl z těla jed, neboť panovalo i podezření na otravu. Díky své silné tělesné konstituci zvítězil nad nemocí a přežil drastickou léčbu.

Veškerou svou snahu Zikmund směřoval k uskutečnění křižácké výpravy proti Turkům. Proto se v případu Mistra Jana Husa postavil na stranu kostnického koncilu a vydal mu jej, aniž by tušil, že tímto činem významně přispěje k následnému 20letému neklidu v českých zemích.

Druhou chybou, kterou se zapsal u Čechů negativně, bylo zuřivé odmítnutí nabízeného smíru před bitvou na Vítkově. 15. května 1420 vyslali Pražané k Zikmundovi delegaci s nabídkou kapitulace. Prosili krále, aby jim povolil přijímání z kalicha. Tenkrát Zikmundovi stačilo prosící měšťany jen přísně pokárat a pak jim udělit milost a české království by bylo jeho. Zikmund se však zachoval jako blázen. Podle očitých svědků upadl v zuřivost, rozhazoval rukama jako šílenec a křičel, že kacíře vyhubí, i kdyby měl nadobro zničit celé království a znovu jej osídlit cizinci. Od této chvíle měl v Češích nepřátele na život a na smrt. Zikmund si byl dobře vědom toho, co dělá, ale neměl jinou volbu než lákavou nabídku odmítnout. Křížová výprava byla v pohybu a nedala se již zastavit. Při jednání s Pražany seděl Zikmundovi po boku papežský legát a dával pozor na jeho pravověrnost. Pokud by Zikmund vyjednával s kacíři, ihned by o tom poslal zprávu papeži do Říma. Nemůžeme se tedy divit Zikmundově nepříčetné reakci. Kdyby se Pražané rozhoupali dříve, kdo ví, jak by se dějiny vyvíjely.

Po bitvě na Vítkově se Zikmund nechal korunovat českým králem. Korunovaci uznali však jen katoličtí páni. Obřad proběhl velmi rychle a Zikmund vynechal královskou cestu na Vyšehrad, nicméně vše bylo legální a Zikmund se stal českým králem. Potom sebral královský poklad a odjel. Poklad se dostal zpět do českých rukou v listopadu téhož roku po bitvě na Vyšehradě.

Po třech neúspěšných křížových výpravách Zikmund pochopil, že silou Čechy neporazí, že je třeba vyjednávat. Bylo zapotřebí ještě dalších dvou porážek křižáků, než se o tom přesvědčil i papež. Poté následovalo jednání v Basileji a vyhlášení kompaktát. Teprve pak proběhlo všeobecné uznání Zikmunda jako českého krále. Smír však netrval dlouho, část šlechty se od Zikmunda znovu odklonila, když šlechtice Jana Roháče z Dubé nechal potupně oběsit na šibenici jako zloděje a odepřel mu šlechtickou smrt stětím. Zikmund od nových problémů chtěl prchnout do Uher, ale cestou zemřel ve Znojmě.

Potíže se zdravím měl již dlouhou dobu. Trápila ho dna a k nápravě nepomohla ani amputace prstu na noze. Ke konci života byl zesláblý a vyhublý tak, že se ani sám neudržel v sedle, a tak jej převáželi na lenošce mezi koňmi.

Spekulovalo se i o otravě, kterou zařídila jeho vlastní manželka Barbora, která byla po Zikmundově smrti na příkaz krále Albrechta internována do podzemí bratislavského hradu. Ovšem za krátkou dobu byla propuštěna jako nevinná.

9. prosince 1337 se Zikmund nechal naposledy obléci do císařského roucha, nasadil si korunu a večer zemřel. Pochován byl v katedrále ve Varadíně (dnešní Oradea v Rumunsku)

1. manželka: Marie Uherská ( 1371-1395) dcera polského a uherského krále LudvíkaI. z Anjou a jeho druhé ženy Alžběty Bosenské.

Manželství bylo bezdětné

2.manželka: Barbora Celjská (1390-1451). Byla dcerou hraběte Romana II. Celjského bána Chorvatska, Slavonie a Dalmácie

dcera: Alžběta (1408-1442) pozdější česká, uherská a římská královna, manželka Albrechta Habsburského

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE, HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017