Ve stínu Karla IV.: Osudy méně známých členů dynastie Lucemburků, na které se zapomnělo

Informace o Janově životě získáváme až z doby po jeho návratu z Lucemburska, které z pověření krále spravoval.

Prvním zaznamenaným počinem je Janova listina z prosince roku 1393, v níž slibuje míšeňskému markraběti v případě svého nástupu na český trůn zaplatit všechny královské dluhy. Václav IV. se v té době dlouhodobě zotavoval z těžké nemoci či otravy a o Janovi se uvažovalo jako o možném nástupci.

Janova hvězdná chvíle nastala v roce 1394, kdy po zajetí krále se velkou měrou zasadil o jeho vysvobození a celkové urovnání poměrů v království. V této době si počínal sebevědomě, jako by byl králem. Při jednání s panskou jednotou vystupoval za královskou stranu a ustoupil jejím požadavkům, které měly být potvrzeny na zemském sněmu. Sám svolal zemskou hotovost a najímal žoldnéře, na jejichž zaplacení musel zastavit klenoty z hrobu sv. Václava.

1. srpna 1394 byl král Václav propuštěn ze zajetí. Jan se ovšem vděku od svého bratra nedočkal. Když Václav zjistil, co všechno Jan královým jménem obětoval, aby se dostal z vězení, zbavil Jana všech úřadů a tím i příjmů z nich plynoucích a zrušil všechna Janova jmenování osob do vysokých úřadů. Jan byl tímto jednáním velmi zaskočen, musel totiž platit nemalé dluhy vzniklé na základě pomoci králi a výnosy jeho vévodství na to nestačily, nebyl totiž dobrým hospodářem.

Janova hvězda ještě jednou na půl roku zazářila, a to tehdy, když byl znovu povolán ke dvoru a dokonce jmenován zemským hejtmanem. Král Václav IV. totiž potřeboval prodat Janovu Novou marku, a tak jej vlastně uplatil, aby souhlasil. A jen se tak stalo, byl Jan opět zbaven všech hodností a úřadů. Václav ho prostě obětoval, když si myslel, že by se mohl domluvit s panskou jednotou na jeho úkor. Navíc král neměl v úmyslu pomáhat Janovi z dluhů, viděl v něm nebezpečného konkurenta.

Zrazený Jan pronásledovaný svými věřiteli prchá v únoru 1396 do Lužice. 29. února přijel do cisterciáckého kláštera v Neuzelle. Tam večer živý a zdravý uléhá na lůžko v jedné z cel, kde jej ráno 1. března najdou mniši mrtvého. Náhlá smrt mladého zdravého muže vyvolala hned mnoho otázek. Komu prospěla a kdo na ní měl největší zájem? Jednalo se totiž o jasnou otravu, o které nepochybovali ani tehdejší letopisci. Kdo byl strůjcem této vraždy? Že by to byli sami mniši, můžeme vyloučit. Všechny indicie ukazují na příslušníky lucemburského rodu.

Největší prospěch z Janovy smrti měl uherský král Zikmund, který se tak stal jediným dědicem české královské koruny v případě smrti Václava IV. Moravský markrabí Jošt se mohl Janovi pomstít za zmařenou rebelii panstva proti králi.

V neposlední řadě to mohl být i sám král Václav IV., kdo si chtěl vyřídit účty s nebezpečným konkurentem, jenž si v době králova věznění počínal až příliš samostatně, choval se jako král, zcela vyprázdnil královskou pokladnu a četné královské hrady dal do zástavy. Při své prchlivé povaze král klidně v afektu mohl vydat příkaz k Janově vraždě.

Strůjcem vraždy mohl být i některý z Janových věřitelů, který už přestal doufat, že se mu půjčené peníze někdy vrátí.

Tělo zemřelého Jana bylo převezeno do Prahy a uloženo do královské hrobky ve svatovítské katedrále.

Jošt byl velmi schopným i všehoschopným politikem, který toužil po moci a majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit názory, strany i přátele. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království i říše římské.

O tom, že Joštova mocichtivost neznala mezí, svědčí mimo jiné i jeho účast na obranném spojenectví. Dohodu uzavřeli pod vedením Zikmunda Lucemburského kromě Jošta i rakouský vévoda, míšeňský lantkrabě a saský falckrabě. Dohoda byla svými formulacemi namířena proti českému králi Václavu IV., což se dá interpretovat jako Joštova velezrada.

V období revolty panské jednoty proti králi si Jošt vynutil na vězněném Václavovi IV. jmenování zemským hejtmanem a připsání zemského fojtství v Alsasku. V této době Jošt disponoval královskou pečetí, a tak mohl královým jménem vydávat mnohá prohlášení. Když mělo dojít k rozhodujícímu střetu vojska panské jednoty s bojovníky Jana Zhořeleckého posílenými o vojsko z Říše, byl Jošt první, kdo nechal vězněného krále jeho osudu a odjel na Moravu. Zřejmě si byl vědom svých nedostačujících sil na boj proti Říši.

Ve sporu mezi královskými bratry Václavem a Zikmundem byl nejdříve na straně Zikmunda, ale když se Václav vrátil z vídeňského zajetí do Čech, Jošt bystře změnil strany a jako první svého panovníka přivítal. Odměnou mu byla zástava Lucemburska a jeho následný prodej Ludvíku Orleánskému. Jakkoliv byl Jošt skvělým finančníkem, přece jen ve válkách s bratrem Prokopem a v rebelii proti králi přecenil své možnosti a v uvedené době byl finančně vyčerpán. Prostředky za prodej rodového majetku se mu velmi hodily. Jošt se s králem Václavem IV. smířil natolik, že ten mu dal rozhodující hlas při volbě římským králem, třebaže protikandidátem byl Václavův bratr Zikmund.

Jošt se z hodnosti římského krále dlouho netěšil. Byl jím pouhých 109 dní. Aniž stihl korunovaci, zemřel náhle 8. ledna 1411 na brněnském Špilberku. Ihned se vyrojily zvěsti o tom, že byl otráven. A kdo měl z jeho smrti největší prospěch? No jistě, opět Zikmund Lucemburský, který již za sedm měsíců vystřídal Jošta na římském trůnu. Moderní historikové se však přiklání k náhlé přirozené smrti. Ovšem Jošt byl na svůj věk neobyčejně čilý, cílevědomý, plný sil a životního optimismu. Takoví lidé zničehožnic stářím neumírají. Vražda je tak přece jen logická.

Jošt byl pohřben v kostele sv. Tomáše v Brně.

Někteří historikové mají za to, že níže popsané osudy jsou Janu Soběslavovi připisovány neprávem. Tím pravým, kdo je prožíval, prý byl levoboček Jana Jindřicha, pojmenovaný taktéž Jan. Kde je pravda, se už asi nedozvíme, osobně si myslím, že pravděpodobnější je varianta, že se jednalo o legitimního syna.

Brzy po narození Jana Soběslava jej císař Karel IV. určil jako pojistku v zachování dynastie pro případ, že by se nenarodil syn-nástupce. Jan Soběslav se měl zasnoubit s jednou z císařových dcer. Po narození syna Václava z těchto plánů sešlo a Janu Soběslavovi byla přichystána církevní dráha, třebaže nebyl nejmladším synem a ani k této kariéře neměl vlohy. V mládí byl spíše světským bouřlivákem, jemuž nic lidského nebylo cizí. Ovšem hlavou dynastie byl císař Karel IV. a ten rozhodl. O tom, jak velké slovo Lucemburkové měli při obsazování církevních úřadů, svědčí fakt, že Jan Soběslav byl jmenován proboštem vyšehradské kapituly již jako 16letý mladík bez jakéhokoliv církevního svěcení. Obdobná situace se opakovala při jeho dosazení na místo litomyšlského biskupa. Vysvěcen na kněze byl až po svém jmenování biskupem.

V době působení v Litomyšli se Jan Soběslav dostal do ostrého sporu s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ten si ho dokonce pozval před soud pražské konzistoře. Nic bližšího o povaze sporu nevíme. Jan však pozvání ignoroval a k soudu se nedostavil. Arcibiskup jej pro neposlušnost exkomunikoval. Ale ani z toho si Jan nic nedělal, neboť měl na své straně krále Václava IV. i oba bratry, Jošta a Prokopa. Za Jana u arcibiskupa intervenovala i císařovna-vdova Alžběta Pomořanská.

Za markraběcích válek byl Jan Soběslav prostředníkem mezi znesvářenými bratry, třebaže oba dělali vše pro to, aby Jana zbavili markraběcího titulu, ale také se snažili, aby se stal olomouckým biskupem. Snadné to však nebylo, protože papež jmenoval olomouckým biskupem Mikuláše z Rýzmburka. V květnu roku 1388 se Jan Soběslav sám nazýval litomyšlským biskupem a dožádaným biskupem olomouckým. Nevíme, zda si ho opravdu vyžádala olomoucká kapitula, která měla právo volby, nebo se tak označil jen sám v očekávání věcí příštích. Každopádně z uvedeného vyplývá, že to nebyl žádný troškař a měl v úmyslu vést obě biskupství. I přes mocnou podporu svých příbuzných nebyl papežem jako olomoucký biskup uznán. Jan Soběslav se ujal pouze správy majetku olomouckého biskupství a za krátkou dobu nadělal tolik dluhů, že trvalo řadu let, než byly zaplaceny.

Papež nechtěl ustoupit od svého kandidáta, ale současně nechtěl přijít o přízeň mocného rodu Lucemburků včele s českým a římským králem Václavem IV. A tak zapeklitou situaci vyřešil opravdu diplomaticky. Jana Soběslava odstranil z olomouckého biskupství tím, že ho povýšil a jmenoval jej patriarchou aquilejským. V tomto příjemném přímořském městě setrval Jan v úřadu patriarchy až do své smrti. Jeho majetek na Moravě spravoval bratr Jošt, který Janovi ročně do Aquileje posílal 400 kop pražských grošů

V roce 1394 se Jan zapletl do sporů místní šlechty. Byla mu přičítána účast na smrti člena jednoho z mocných rodů, což vedlo nakonec k Janově násilné smrti. 12. října byl Jan Soběslav vylákán před městskou bránu a zde byl úkladně zavražděn. V noci téhož dne byl Jan bez přítomnosti kněze pohřben do hrobky patriarchy Mikuláše, jenž byl Janovým strýcem. Janovi tak odepřeli vlastní hrob. V historických pamětech města Udine je Jan Soběslav líčen jako tyran, který si smrt a věčné zatracení zasloužil.

Někteří historici vidí Prokopa jako typického středověkého velitele žoldnéřů, nájemného bojovníka a dobrodruha, svým způsobem svobodného člověka, který miluje boj a peníze. Bojovníka tvrdého a nekompromisního, který si lidského života moc neváží.

Snad byl Prokop jen doznívajícím romantickým typem středověkého rytíře, který vyhledává dobrodružství, ale také vyznává absolutní formu rytířského slibu a čestného slova. Proto jej vždy velmi ranily královy politické zrady, účelové polopravdy a podvody.

Se svým bratrem Joštem bojoval prostě proto, že ho to bavilo a nějaký ten zisk byl jen jakýmsi bonusem navíc. Druhou válku roku 1399 vedl přesně podle pokynů krále Václava, za což se mu dostalo jmenování zemským hejtmanem.

O Prokopově čestné povaze svědčí i okolnosti jeho zajetí. V době tažení Zikmunda proti českému králi přebýval na hradě Bezděz, odkud organizoval najímání vojska na podporu Václava IV. Zikmund ani s pomocí Jošta Moravského nebyl schopen hrad dobýt silou, proto se uchýlil ke lsti. Prokopovi se zaručil glejtem o svobodném odchodu z jednání, které se konalo v Zikmundově vojenském táboře. Zikmund však své čestné slovo porušil a nechal Prokopa zajmout hned po jeho příchodu. To Prokopa překvapilo takovým způsobem, že se nezmohl ani na odpor. Aby Zikmund zakryl nečestné úmysly, předal Prokopa

bratrovi Joštovi, který ho k smrti nenáviděl. Ovšem tady se Zikmund přepočítal. Bratrova nenávist nebyla tak velká, aby nechal Prokopa zabít, pouze jej uvěznil.

Nejprve byl umístěn v Praze v kobce hned vedle krále Václava IV., pak v Krumlově a ve Vídni. Od roku 1403 zažil nejtvrdší vězení v kobce věže hradu v Prešpurku (dnešní Bratislava). Prokop byl propuštěn až po třech letech s podlomeným zdravím. Velmi jej trápila dna, typická choroba Lucemburků.

Byl to skutečně tvrdý bojovník, když uprostřed studených kamenných zdí hradní kobky dovedl veršovat a dost ironicky se dívat na svůj osud:

V cizí zemi host,

smutku mám až dost.

Z vlasti jsem vypuzen,

z Moravy vyhozen.

Jsem tu jak venkovan, nejsprostěji udolán.

Kdybych byl rytířem, harcoval bych,

kdybych byl lotrem, drancoval bych.

Nejsem rytíř ani lotr,

jsem jen praubohý žáček-kmotr.

Uhři, to jsou pánové?

Kdepak, spíše lotrové.

Satan, ten je sebere a pak všechny posere.

Po propuštění na svobodu se Prokop stáhl do ústraní, záhy je ovšem svým bratrem Joštem pověřen správou celé Moravy. A tak se stalo, že Prokop musel vojensky zasáhnout proti svému dřívějšímu spojenci panu Ročkovi z Vildenberka, který se dal na loupežnickou cestu. Během této výpravy se zdravotní stav Prokopa naprosto nečekaně zhoršil, třebaže doposud nabýval dřívějšího zdraví a síly. Kronikáři a historikové mlčí ohledně příčiny nečekané choroby. Zhoršení zdravotního stavu přešlo do smrtelné choroby. Prokop se uchýlil do kartuziánského kláštera v Brně v Králově Poli, kde 24. září umírá. Vše ukazuje na otravu neznámým jedem. Kdo mohl mít zájem na jeho smrti? Bratr Jošt i Zikmund si jistě spokojeně zamnuli ruce, že je o jednoho soupeře méně.

Místo jeho posledního odpočinku nebylo známo. Až teprve při výměně dlažby v hlavní lodi kostela Nejsvětější Trojice královopolského kláštera v roce 1975 byla uprostřed chóru Otců nalezena podzemní hrobka s poškozenou kostrou muže. Antropologové z Národního muzea v Praze tyto pozůstatky odborně posoudili a identifikovali je jako ostatky mladšího moravského markraběte Prokopa.

Ostatky byly vloženy do olověné tumby, kterou zdobí na podélných stěnách reliéfní pás s postavami apoštolů a na víku nápis: „Ostatky Prokopa Lucemburského, markraběte moravského, nalezené roku 1975 v hlavní chrámové lodi a znovu uložené v roce 1988“. Tumba byla vložena do komory v podlaze zrestaurované Andělské kaple. Hrobka je přikryta mramorovou deskou s bronzovým nápisem „Prokop Lucemburský, moravský markrabě, 1358 – 1405“.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE, HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017