Osudy žen Lucemburského rodu: mezi mocí a zapomněním

Česká princezna, sňatkem braniborsko-kulmbašská markraběnka, dcera císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské.

Markéta, nejmladší dcera císaře Karla IV., se narodila v Praze 29. května 1373. Jméno dostala po otcově babičce Markétě Brabantské.

Díky otcově smyslu pro splétání důmyslných politických dohod byla ještě nenarozená Markéta zaslíbena rovněž nenarozenému synovi norimberského purkrabího Fridricha. Karel tak chtěl odčinit plánované a poté zrušené sňatky svých synů Václava a Zikmunda s příslušnicemi rodu Hohenzollernů. Sňatek dvou pubertálních dětí Markéty a Jana se uskutečnil roku 1387 v Norimberku. Poté, co se Jan stal roku 1398 spoluvládcem braniborské marky, manželé přesídlili do Plessenburgu. Z manželství vzešla pouze jedna dcera Alžběta, pozdější Würtenberská vévodkyně, která se narodila na přelomu let 1391/92.

Markéta zemřela z neznámých příčin během své návštěvy bratra Zikmunda v Budíně 4. června roku 1410. Pochována byla v Budíně.

Míšeňská markraběnka z dynastie Lucemburků. Dcera moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé ženy Markéty Opavské.

Alžběta se narodila v Brně někdy kolem roku 1355. Již jako malé děvčátko byla 1. března roku 1358 zasnoubena s nejmladším synem zesnulého míšeňského markraběte Fridricha, Vilémem Jednookým, který byl o 12 let starší. Svatba se uskutečnila až v roce 1366. Císař Karel IV. měl na sňatku velký zájem, neboť doufal, že jím ukončí neshody s rodem Wettinů. Proto v hotovosti vyplatil ženichovi Alžbětino věno ve výši 6000 kop pražských grošů, za což se dalo koupit středně velké panství.

Manželé nejprve vládli Míšeňsku společně s Fridrichem, starším bratrem Viléma. Až po jeho smrti roku 1382 se chopili samostatné vlády. Od roku 1391 vládli jménem Jošta Moravského také v Braniborsku. Jošt, neustále potřebný financí, dal své sestře v roce 1393 do zástavy za 12 tisíc florenů tři braniborská města spolu s hrady, která ovšem nikdy nevyplatil, a tak bylo Braniborsko pro české království navždy ztraceno, neboť manželství Alžběty a Viléma bylo bezdětné a vše dědili Vilémovi synovci.

Alžběta zemřela 20. listopadu roku 1400 v Braniborsku. Důvod její smrti není znám. Jako první člen markraběcí rodiny byla pochována v míšeňské katedrále, a to přímo před hlavním oltářem.

Česká, uherská a římská královna, manželka krále Albrechta Habsburského, jediná dcera krále a císaře Zikmunda Lucemburského a jeho druhé manželky Barbory Cejlské.

Alžběta se narodila 28. února 1409 pravděpodobně v Budíně, kde rodiče po svatbě pobývali. Již jako dvouleté batole byla Alžběta roku 1411 zasnoubena s Albrechtem Hasburským, kterému bylo v té době 14 let. Sňatek snoubenců se uskutečnil 8. září roku 1421 v Praze.

Alžběta po své matce nezdědila jen krásu a půvab, ale také panovačnost spojenou se lstivostí a nezdolnou energií. Byla rozenou vládkyní a svého manžela brzy po svatbě zcela ovládala. Po celou dobu trvání manželství měla Alžběta hlavní slovo. Naplno své schopnosti mohla uplatnit až po smrti svého otce, kdy se stala českou, uherskou a římskou královnou.

V Uhrách vládla zcela samostatně, protože Albrecht se tam příliš nezdržoval, uherská šlechta respektovala více Alžbětu než Albrechta, což se Albrechtovi příliš nezamlouvalo, proto vstoupil do otevřeného konfliktu s vlastní manželkou. Než však stačil něco zásadního provést, zemřel 19. června 1438 na úplavici. Za dobu trvání manželství Alžběta porodila 4 děti. Prvorozený syn Jiří se nedožil dospělosti, zemřel v roce 1435. Druhým potomkem byla dcera Anna (1432-1462), pozdější saská vévodkyně.

Jako třetí se narodila dcera Alžběta (1435-1505), pozdější manželka polského krále Kazimíra IV. Jagelonského. Byla matkou českého krále Vladislava II. Jagelonského

Posledním potomkem byl syn Ladislav (1440-1457). Protože se narodil až po smrti svého otce, dostal přídomek pohrobek - budoucí český král.

Po ovdovění vládla Alžběta zcela samostatně a snažila se hájit práva svého ještě nenarozeného syna. Neochvějně totiž věřila, že čtvrté dítě bude syn a ona že bude dále vládnout jako regentka, což se jí částečně vyplnilo 22. února 1440 narozením syna Ladislava. Ještě tentýž rok nechala ani ne ročního synka korunovat uherským králem, ale většina uherské šlechty volbu nepřijala s odůvodněním, že Uhry potřebují krále bojovníka, který by vedl vojska proti Turkům a nikoli krále děcko. Po tomto neúspěchu se Alžběta vydala do Čech a pověřila svého oddaného hejtmana Jana Jiskru z Brandýsa hájením synových zájmů v Uhrách. Bohužel ani v Čechách se Alžbětě nepodařilo ihned prosadit dědická práva svého syna. Zde vládly stavy, které neměly žádný zájem být poslušny regentce a hledaly takového krále, který by poslouchal je. Uprostřed politických bojů na všech stranách Alžběta náhle 19. prosince roku 1442 v Györu záhadně umírá. Zřejmě šlo o nemoc, ale mohla být i otrávena. Užitek z její smrti mělo mnoho oponentů.

Pochována byla v hrobce uherských králů v katedrále v Székesfehérváru (Stoličném Bělehradu). Hrobka byla zničena Turky.

Lucemburská vévodkyně, dcera Jana Zhořeleckého a jeho manželky Kateřiny Meklenburské, vnučka císaře Karla IV.

Eliška se narodila v Hořovicích v listopadu roku 1390. Je možné, že rodiče Elišky v tuto dobu nějaký čas pobývali v Hořovicích či na blízkém Žebráku.

Pro malou Elišku život nezačal nejlépe. Nejprve jí zemřel za nejasných okolností otec a s matkou musela v roce 1396 utéci do Švédska. Když v deseti letech po smrti matky osiřela úplně, byla vrácena do Čech, kde nebyla příliš vítána. Pro Lucemburky měla cenu pouze jako objekt jejich sňatkové politiky, proto hleděli ji co nejdříve provdat.

Ženich se našel až po dlouhých letech jednání v Brabantsku. 16. července roku 1409 se v Bruselu Eliška provdala za 25letého Antonína, vévodu brabantského a limburského.

Dva roky po sňatku, v roce 1411, se Eliška stává vládnoucí vévodkyní lucemburskou, neboť její strýc Zikmund nedokázal zastavené vévodství vyplatit, a tak je odkázal Elišce. Samozřejmě včetně dluhů. Eliška se z nejhorších závazků brzy dostala i za pomoci svého manžela, který vojenskou silou držel místní šlechtu v poslušnosti. Slibná vláda vévodského páru skončila v roce 1415, kdy byl vévoda Antoním v bitvě u Azincourtu zajat Angličany a následně jimi popraven.

V manželství se Elišce roku 1410 narodil syn Vilém, který však po 4 měsících zemřel, a pak v roce 1412 dcera neznámého jména a osudů.

Záhy po Eliščině ovdovění se v lucemburské dynastii objevily plány ji provdat za ovdovělého polského krále Vladislava II. Jagelonského. Ani jeden z aktérů však těmito plány nadšen nebyl. Není jasné, kdo tedy dovedl polského krále k tomu, aby poslal Elišce nabídku k sňatku. Vnímavá Eliška však vycítila nechuť krále do ženitby, a tak formulovala svou odpověď na nabídku asi tímto způsobem: „Tak brzy po manželově smrti a z úcty k jeho památce nechci nyní vstupovat do dalšího manželství.“

Ovšem netrvalo dlouho a sama Eliška našla za pomoci strýce Zikmunda vhodného manžela. Potřebovala totiž zdatného ochránce před lucemburskou šlechtou. V roce 1418 Eliška uzavřela svůj druhý sňatek s hollandským vévodou Janem III. Bavorským, čímž bylo zároveň potvrzeno spojenectví římského krále Zikmunda Lucemburského se Straubing-Hollandskou větví rodu Wittelsbachů.

Vládu ve spojeném lucembursko-hollandském vévodství však manželé začali nešťastně občanskou válkou proti Janu IV. Brabantskému, která neměla vítěze a skončila společnou správou některých území. Vyčerpala však vévodskou pokladnu takovým způsobem, že po smrti Jana III. Bavorského v roce1425 zůstala bezdětná Eliška sice vévodkyní, ale těžce zadluženou vévodkyní. A protože byla zvyklá žít bohatým životem, dluhy stále narůstaly. Pro umoření nejpalčivějších dluhů začala Eliška jednat s burgundským vévodou o prodeji části lucemburského vévodství. Jednání ukončil rezolutním nesouhlasem Zikmund Lucemburský, který počítal s vévodstvím pro svoji dceru Alžbětu. Tím však Elišce nepomohl, ta potřebovala finance, a nikoli udržení rodových tradic. Situace se postupně stala neudržitelnou, a tak Eliška po smrti císaře Zikmunda obnovila jednání s burgundským vévodou Filipem Dobrým, jehož výsledkem byla dohoda z roku 1441 o administrativní správě Lucemburska s právem zdědit celé vévodství. Ovšem už za dva roky Filip dohodu porušil vojenským obsazením Lucemburska a převzetím plné vlády nad vévodstvím. Eliška musela roku 1443 ze země odejít a od té doby o jejím životě nejsou žádné záznamy. Jedinou zmínkou je ta, že ji malíř Jan van Eyck roku 1447 zpodobnil jako sv. Barboru.

Eliška zemřela 3. srpna roku 1451 v Trevíru. Nic podrobnějšího ohledně její smrti není známo. Eliška, tato poslední legitimní příslušnice císařské větve Lucemburků, byla pochována ve františkánském kostele sv. Trojice v Trevíru, na jehož místě nyní stojí jezuitský kostel, ve kterém je k vidění Eliščin epitaf.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE, HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017