Královna a císařovna: Jak ženy ovlivnily vládu Zikmunda Lucemburského

Královna uherská a chorvatská, první manželka Zikmunda Lucemburského. Byla nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. z Anjou, zvaného Veliký, a jeho druhé manželky Alžběty Bosenské.

Marie se narodila v roce 1371. Byl jí pouhý rok, když ji otec zaslíbil druhorozenému synovi císaře Karla IV. Zikmundovi. Papež však musel nejprve vydat dispens pro blízké příbuzenství. Ten byl vydán v roce 1376 a tentýž rok v červnu byly obě děti v Trnavě oficiálně snoubeny.

Marie byla velice submisivní osoba neustále ovládaná svou dominantní matkou, která ji vychovávala v nenávisti k Lucemburkům. Dokud žil král Ludvík, měl on poslední slovo, ale po jeho smrti roku 1382 byla Marie loutkou v rukách své matky. V době nepřítomnosti snoubence nechala matka Marii korunovat samostatnou uherskou královnou a dokonce začala jednat s novým ženichem Ludvíkem Orleánským. Z toho však brzy sešlo. Za neplnoletou Marii zatím vládla její matka s oddaným velmožem Mikulášem Gorjatským, což se nelíbilo šlechtě, která pak nabídla uherskou korunu Karlu z Drače.

Karel však byl zakrátko zavražděn a v roce 1385 na ochranu své snoubenky vtrhl do Uher s vojskem Zikmund. Téměř násilím byla Marie v Budíně provdána za Zikmunda a následnou společnou nocí bylo manželství zkonzumováno. Tchyně Alžběta vzteky málem zemřela.

V letech 1386-87 byla Marie se svou matkou vězněna na hradě Novigrad stoupenci zavražděného Karla z Drače. Zikmund se postaral o vysvobození své manželky, Alžběta byla ve vězení v lednu 1387 uškrcena. Věděla Marie, kdo se postaral o smrt její matky? Pokud to nevěděla určitě, svého manžela měla jistě v podezření.

Od tohoto roku musela Marie žít na dvoře v Budíně po boku nemilovaného Zikmunda. Ten, třebaže byl korunovaným králem, byl pouze spoluvládcem své manželky, která měla na vládu dědické právo. Marie se však o vládu nestarala, maximálně drobnými intrikami otravovala Zikmundovi život. A tak pouhý spoluvládce de facto vládl sám. Marie se vyhýbala i intimnímu styku se Zikmundem, a když už nebylo vyhnutí, ležela prý jako prkno bez jakékoliv aktivity, což Zikmunda přivádělo k šílenství. Dlouho se královským manželům nedařilo zplodit potomka. Až v roce 1395 bylo jisté, že královna čeká dědice. Marie však z toho žádnou radost neměla. Porodit dítě nemilovanému manželovi jí vůbec nebylo po chuti. Snad proto si ve vysokém stupni těhotenství vyjela na koni na projížďku. Ve vysoké rychlosti z koně spadla (možná, že úmyslně), což vyvolalo předčasný porod, při kterém Marie 17. května 1395 i s dítětem zemřela. Pochována byla v katedrále ve Velkém Varadíně.

Česká a uherská královna, římská královna, druhá manželka krále Zikmunda Lucemburského.

Barbora se narodila někdy mezi roky 1390-95. Pocházela z málo významného rodu celjských hrabat, jejichž jméno je odvozeno od slovinského města Celje. Rod se vzmohl až ve druhé polovině 14. století, kdy hrabě Herman I. dostal od císaře Karla IV. se souhlasem Habsburků rozsáhlé území ve Slovinsku.

Barbořin otec byl důvěrným přítelem Zikmunda Lucemburského a údajně mu po prohrané bitvě u Nikopole zachránil život. Barbora byla Zikmundovi svým otcem představena roku 1408 a hned se konaly zásnuby a následně svatba.

Barbora byla minimálně o 25 let mladší než Zikmund. Leč tento výjimečný muž mladičké Barboře nesmírně imponuje. Jejich spojení bylo fatální. Zikmund má vedle sebe nejen skvělou milenku, ale také výtečnou političku. Velice mu připomínala matku Alžbětu Pomořanskou. Barbora si toho byla plně vědoma, měla výborné vzdělání, plynně mluvila latinsky, řecky, italsky německy, česky a španělsky. Kromě umění politiky měla solidní znalosti astronomie, matematiky a zejména alchymie.

Rod Celjských hrabat byl proslulý svým divokým a nevázaným životem, byli doslova závislí na bezbřehých radovánkách. Připomínali italské Borgie. A Barbora se nijak neodlišovala, byla k tomu ještě nekompromisně tvrdá a oplývala touhou vlastnit a vládnout. Byla kopií svého manžela v ženské podobě. Jejich společný život byl prodchnut smyslností, značnou sexuální aktivitou a nevázaností. Barbora byla emancipovaná i v tomto směru, střídala jednoho milence za druhým. Z těch nejznámějších prošel jejím ložem hrabě Fridrich Hohenzollernský, vévoda Arnošt Habsburský i obyčejný rytíř Jan z Walenrodu.. Zikmund nejen že nežárlil, ale dokonce dělal manželce dohazovače. Ostatně i jeho ložem prošlo s vědomím Barbory mnoho žen. Bylo to opravdu neobvyklé středověké manželství, o jehož pikantnostech existují záznamy dvorního kronikáře Eberharda Windekeho, který v choulostivých situacích představuje Zikmunda jako pravého muže. Z počátku si manželé nesporně užívali, neboť necelý rok po svatbě se Barboře narodila dcera Alžběta (poslední legitimní Lucemburkovna). Další děti spolu neměli. Později vzájemné vztahy manželů nevynikaly přílišnou manželskou ani panovnickou harmonií. Roku 1419 je dokonce Barbora i se svou dcerou vypovězena ode dvora. Oficiálně za nevhodné řeči. Ovšem Zikmundovi se začalo brzy stýskat a povolal ji zpět. A tak v roce 1420 mohl papežský legát Piccolomini napsat, že Zikmund a Barbora tvoří nejkrásnější manželskou dvojici své doby. Nejenže Zikmund je krásným mužem, ale ani Barbora si s ním v pohlednosti nezadá, vyniká neobyčejnou tělesnou krásou, je štíhlé postavy, má bělostnou pleť a několik pikantních pih a to nejen v obličeji. (Jak to asi ten prelát zjistil?)

Barbora byla korunována českou královnou až v únoru roku 1337, kdy jí tento titul právem už dávno náležel. Uherskou královnou byla korunována hned po svatbě roku 1408. V roce 1414 byla korunována na římskou královnu, ale římskou císařovnou se nestala. Ve třicátých letech byl zřejmě vztah Barbory a Zikmunda tak narušen, že spolu nechtěli absolvovat žádné společné ceremonie.

Po roce 1436, když byl Zikmund všeobecně uznán českým králem, se Barbora začala zajímat o české poměry, naučila se česky a s domácími předáky si v češtině čile dopisovala. Je zajímavé, že se v českém prostředí nepřidala na katolickou stranu, ale na stranu kališníků pod vedením Hynce Ptáčka z Pirkenštejna a Aleše ze Šternberka. Po Zikmundově smrti se nezajímala pouze o nastolení své vlády, ale i o nástupnickou otázku. Barbora byla v podezření, že měla podíl na smrti svého manžela. Její zeť Albrecht ji nechal dokonce zavřít do podzemí bratislavského hradu. Nevím, jakým způsobem prokázala svou nevinu, rozhodně však v žaláři dlouho nepobyla a Albrecht ji nechal propustit jako nevinnou.

Barbora vymyslela dosti rafinovaný plán. Jako vdova se chtěla provdat za třináctiletého polského krále Vladislava. Snad si vůbec nepřipouštěla, že jí bude brzy padesát. Ve svých plánech však nepočítala s tuhým odporem své dcery Alžběty, která po matce nezdědila pouze krásu, ale i panovačnost a mocichtivost, takže z plánů sešlo. Barbora tak poznala, že její mocenské ambice jsou vyčerpány a odchod do ústraní bude tím nejlepším krokem, který může udělat. Usadila se na Mělníku, věnném městě českých královen, a na veřejnosti se příliš neukazovala.

Ve svém sídle měla Barbora dostatek času, aby se oddávala nejen svým neřestem, ale i okultním vědám. Mezi ně patřila zejména alchymie. Právě v ní nabyla značných znalostí a dovedností. Očitým svědkem se stal český alchymista Jan z Lázu. Viděl, že Barbora dokáže pracovat s rtutí, arsenikem a dalšími látkami, které mohly měnit své barvy a dostávat vzhled stříbra. Těmito obratnými kousky vstoupila do dějin alchymie v Čechách jako první žena, která již uměla založit své zázračné dovednosti na podvodech a klamu, jak to bylo typické pro alchymii v budoucnosti.

Třebaže Barbora už překročila padesátku, byla stále stejně žádostivá a smyslná jako dříve. Její pobyt v Mělníku Silvius Piccolomini charakterizuje takto: „… tráví život jako sultánka v harému obklopena svými milostníky bez jakýchkoliv zábran mravních nebo křesťanských. Zcela pohrdajíc náboženstvím předepisovanou zdrženlivostí, bez ohledu na svůj posmrtný život, ve který stejně nevěřila.“ Tak divoké a nezřízené orgie to asi nebyly. Piccolomini totiž popisuje toho, koho nemá rád, podle stejné šablony a na rod hrabat z Celje byl přímo alergický.

Poměrně dlouhý a neobyčejně pestrý život královny Barbory ukončila 11. listopadu 1451 morová epidemie, která tenkrát postihla celé Čechy. Jejího pohřbu se zúčastnil i budoucí český král Jiří z Poděbrad, který byl také častým hostem královny na Mělníku.

Barbora byla pochována v katedrále sv. Víta u zdi v Martinské kapli, jež přímo sousedí s kaplí svatého Václava.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE, HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017