Čtyři manželky krále, jejichž osudy jsou pro nás z části tajemstvím, a provokují ke spekulacím

Česká a římskoněmecká královna a moravská markraběnka. První manželka krále Karla IV. Byla dcerou hraběte Karla z Valois a jeho třetí ženy Mahaut ze Chatillonu, nevlastní sestra francouzského krále Filipa IV.

Markéta se narodila v roce 1316, pravděpodobně v sídle své matky v hrabství Saint Pol. Vyrůstala a vychovávána však byla na francouzském královském dvoře krále Karla IV. Sličného, kde na ní měla největší vliv královna Marie, mladší sestra českého krále Jana Lucemburského. Již v raném dětství se Markétě říkalo Blanche (Blanka) pro její světlé vlasy a pod tímto jménem je vlastně daleko známější než pod jménem Markéta, kterým byla pokřtěna.

V sedmi letech je Blanka provdána za českého prince Václava, který přijal na francouzském dvoře jméno svého kmotra Karel. Změna jmen byla v té době naprosto běžným jevem. Svatba vzhledem k věku snoubenců byla pouze symbolická a brzy po ní jsou dětští manželé od sebe odloučeni, i když oba dalších sedm let zůstávají v blízkosti královského dvora v Paříži.

V roce 1330 přesidlují manželé do Lucemburska, ale Blanka i tam zůstává od svého manžela odloučena a pod dohledem trevírského arcibiskupa. Aby bylo manželství naplněno, musel mladý Karel svou ženu unést na hrad Durbuy, kde spolu začnou sexuálně žít a oba se do sebe bláznivě zamilují. Jenže věčně pobledlá, a ne moc zdravá Blanka si tohoto štěstí dlouho neužívá. Milovaný Karel musí odjet do Itálie hájit lucemburské zájmy. V době Karlovy nepřítomnosti žije Blanka střídavě v Lucemburku nebo Henegavsku na svých věnných statcích. Teprve po třech letech odloučení se Blanka vydává do Čech za svým manželem, který se navrátil z italského tažení. Do Prahy dorazila 16. června 1334 a byla vřele přivítána, jako by šlo o královnu. Přestože se Blanka začala učit česky až po příjezdu do Prahy, brzy se s českým prostředím sžila a stala se velmi oblíbenou. V době soupeření otce a syna o styl vlády, Blanku obyvatelé království považovali za svou královnu a druhou ženu Jana Lucemburského Beatrix za cizinku. Obě ženy žily nějaký čas společně na Pražském hradě a dělaly si navzájem společnost, ale brzy začala Beatrix na Blanku žárlit pro její všeobecnou oblibu a Blanka musela do vyhnanství do Brna a zůstat pouhou moravskou markraběnkou.

Blanka prý byla průsvitné pleti, jemných mravů a dobrého srdce. Ale také to byla hysterka, která na svém manželovi doslova visela a jakoukoliv jeho nepřítomnost těžce snášela. Manžel se jí věnoval se střídavou intenzitou, musí přece zplodit následníka. Často tak bral na cesty Blanku s sebou jednak proto, aby se vyhnul jejím výčitkám, a také proto, aby zplodil syna. První dcera byla Blance ještě odpuštěna. Když už i druhý potomek byla dcera, začalo to být s Blankou nahnuté. Ke své smůle po těžkém porodu už nemohla mít další děti. A Karel potřeboval dědice. Labilní Blanka si připadá zbytečná a opomíjená, upadala tak do častých depresí, ze kterých ji nakrátko vytrhla korunovace na českou královnu 2. září 1347. Ale už další den ji vrátil do smutné reality. Ubohou Blanku děsí staré historky o zapuzených královnách, které nedokázaly porodit syny.

Své královské koruny si Blanka moc neužila. Za necelý rok, 1. srpna 1348, ve svých komnatách na Pražském hradě náhle zemřela. Bylo jí pouhých 32 let. Starší dějepisci se domnívali, že zemřela na mor, ovšem problém je v tom, že mor v té době v Praze nebyl a nikdo další v Praze na mor nezemřel. Není pravděpodobné, že tak vysoce nakažlivou chorobou, by se nikdo kromě Blanky nenakazil. Důvod Blančiny smrti musíme hledat jinde. Současný historik Jaroslav Čechura míní, že zemřela na tuberkulózu, což by bylo pravděpodobnější. Blanka postonávala celý život a její bledničková pleť napovídala o chatrném zdraví a tuberkulóza nebyla výjimečnou nemocí, která podstatně zkracovala tehdejším lidem život.

Další možností je, že si vzala život sama. Již jsem psal, že trpěla depresemi ze své zbytečnosti. Manžel Karel jí stále více zanedbával a vyhýbal se jí, bylo jen otázkou času, kdy se jí elegantně zbaví, jak mu radil jeho otec. Ocitá se tak v neřešitelné situaci, vytouženého syna manželovi už dát nemůže, hanbu ze svého zapuzení by nepřežila. A tak jedné noci možná Blanka spolkne jed.

Karel oficiálně smrti své mladé ženy velmi litoval. Původně politicky vykalkulovaný sňatek se postupně proměnil v naplněné manželství. Na druhou stranu Karlovi odlehlo, že nemusel řešit rozluku svého manželství a jako velmi žádaná partie se mohl záhy poohlédnout po jiné mladé krasavici, která by mu mohla porodit následníka.

Blanka byla pochována v bazilice sv. Víta, jejíž přestavba na gotickou katedrálu právě začínala.

Česká a římskoněmecká královna, druhá manželka Karla IV. Byla dcerou rýnského falckraběte Rudolfa II. z rodu Wittelsbachů a jeho první manželky Anny Korutanské. Jejím strýcem byl bývalý český král Jindřich Korutanský.

Anna se narodila 26. září 1329 pravděpodobně ve falckraběcím sídle. O jejím dětství nevíme nic, pro kronikáře začíná být zajímavá až v souvislosti se svým sňatkem s římským králem Karlem IV.

Cesta Anny a Karla do společného manželství není nikterak jednoduchá. Kolotoč kolem sňatku se začal roztáčet ještě dříve, než zemřela Blanka z Valois. Karel potřeboval co nejvíce kurfiřtských hlasů pro svou volbu císařem a mezi kurfiřty patřil i rýnský falckrabě, který měl krásnou mladou dceru, která by jistě porodila dědice, jak myslel Karel IV. Ovšem Annin otec je dlouholetým Karlovým protivníkem v říši, ještě v únoru 1349, krátce před svatbou své dcery s českým a římským králem, stojí na straně římského protikrále Guntera ze Schwarzburgu. Manželství s Annou Falckou je od Karla IV. vynikajícím diplomatickým tahem, kterým se mu podařilo rozvrátit řady svých protivníků v říši a zároveň si zavázat celý rod Wittelsbachů. Kvůli svatbě jim vymohl od papeže všeobecný dispenc, jelikož celý rod byl již 3 roky v papežské klatbě.

Svatba 33letého Karla s půvabnou 20letou Annou se konala 4. března 1349 ve městě Bacharachu na Rýně, a ještě téhož dne bylo jejich manželství naplněno. 26. července 1349 byla Anna v Cáchách korunována římskou královnou a 1. listopadu 1349 ve Svatovítském chrámu královnou českou. Vše muselo probíhat v rychlém sledu, neboť Anna už byla těhotná a Karel IV. přesvědčený o narození syna-následníka chtěl, aby se narodil už korunované královně. A skutečně, v polovině ledna 1350 Anna porodila syna, který dostal jméno Václav. Král Karel IV. byl na vrcholu blaha.

Rodinné štěstí se však brzy hroutí. Začne to tím, že Karel v říjnu 1350 onemocní podivnou chorobou, která ho na dlouhé měsíce upoutá na lůžko. Nikdo dodnes o podstatě Karlovy nemoci neví nic určitého. Moderní historici sází na ochrnutí po pádu z koně při turnaji. Proč se ale o tom nikde nepíše? Podkladem jsou pouze Karlovy kosterní pozůstatky. Dřívější historici se přiklánějí k teorii jedu. Florenťan Mateo Vilani označuje za viníka otravy Annu Falckou. Ale proč by chtěla zrovna ona zabít člověka, který jí dává všechno?

Anna je sice krásná, ale ne příliš chytrá, dá se říci, že je přímo hloupá naivka a k tomu velice náruživá. Karel si je vědom manželčiných nedostatků a to, co mu zprvu imponovalo, jej nyní po narození syna odpuzuje. Začal Annu zanedbávat. Ne snad přímo úmyslně, ale když už měl dědice, dával přednost vládnutí před manželskými povinnostmi. Anna prý pro povzbuzení manželovy vášně namíchala Karlovi příliš silný čarodějný nápoj lásky, který jej málem zahubil. Co je na tom pravdy, se už nikdy nedozvíme. Takový fatální omyl hloupé královny byl jistě na pokyn samotného krále ze všech kronik vymazán.

Karel se uzdraví, ale své ženě se vyhýbá, seč může. A pak přijde rána. 28. prosince 1351 náhle a bez zjevné příčiny umírá ani ne dvouletý následník trůnu Václav. Malý princ byl přitom zdravý jak řípa. O 13 měsíců později ho bude následovat i jeho matka. Souvisejí nějak spolu dvě nenadálá úmrtí na královském dvoře? Pokud vstoupíme na pole spekulací, tak určitá spojitost tu je. Klíčem by mohla být Anina nekonečná hloupost.

Skrze chlapce chce umanutá Anna vytrestat svého manžela za jeho nezájem. Ve své prostinké hlavičce předpokládá, že když dítě zemře, král k ní opět přijde do lože. Možná to Karlovi došlo, nebo se mu Anna ve své naivitě přiznala sama. Svého cíle však Anna nedosáhla. Naopak, manžel se od ní odtáhne ještě více a možná se jednoho dne rozhodl s ní skoncovat úplně. Nevím, jak to bylo skutečně, možná hloupá husička s královskou korunou na hlavě opět namíchala Karlovi nápoj lásky. Karel ho pozná po vůni a v nestřeženém okamžiku vymění poháry. Anna vypije ten jeho a vzápětí se zkroutí v křeči. Karel jí jen nechá bez pomoci zemřít. I tak mohla skončit svůj krátký život Anna Falcká.

Kroniky o posledních letech života královny mlčí, jako by někdo nechal veškeré záznamy vymazat a to důkladně. Něco za tím být muselo, ale co? Kroniky uvádějí jako den smrti Anny Falcké 2. únor 1353. Můžeme tomu věřit? Jisté snad je, že byla pochována v kryptě svatovítského chrámu.

Česká královna, římská císařovna, třetí manželka Karla IV. Lucemburského. Byla jedinou dcerou svídnického knížete Jindřicha II. z dynastie slezských Piastovců a uherské princezny Kateřiny.

Anna se narodila roku 1339 na panství svého otce ve Svídnicku. Ve čtyřech letech její otec zemřel a panství se ujal jeho bratr Boleslav. Anna se svou matkou odchází do Uher na budínský dvůr svého strýce uherského krále Ludvíka I. Zde Anna žila skoro deset let. Dostalo se jí dobrého jazykového a literárního vzdělání, dokonce se naučila číst a psát, což moc obvyklé nebylo. Uherská královna Alžběta dokonce zřídila na svém dvoře jakýsi sňatkový ústav pro panovnické dcery všech úrovní. A zatímco se učily jemným francouzským mravům, kolem nich se domlouvala vysoká politika. Anna den za dnem rostla do stále větší krásy. A to doslova, jelikož historie ji označuje za jednu z nejkrásnějších žen své doby.

Když koncem 40. let 14. století se stává jasným fakt, že svídnický kníže Boleslav nebude mít přímého dědice, stává se Anna budoucí dědičkou svídnického panství. Tato skutečnost přivedla českého krále Karla IV. k myšlence, že by mohl ruku mladé dědičky získat pro svého právě narozeného syna Václava, dědice českého trůnu.

V prosinci roku 1350 uzavřel Karel IV. s Anniným strýcem Boleslavem smlouvu o budoucí svatbě tehdy jedenáctileté Anny a ani ne ročního Václava. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že v budoucnu převezme vládu nad svídnickým knížectvím mladý pár. Jenže když po Vánocích roku 1351 maličký český kralevic zemřel, celý plán na získání Svídnicka byl pro Karla IV. ztracen.

Karlova touha po zisku Svídnicka však byla tak velká, že po smrti své druhé manželky se sám začal ucházet o ruku krásné dědičky Anny. Vše bylo domluveno 10. března roku 1353 na dvoře rakouského vévody, kde se sešly všechny vznešené hlavy zemí sousedících se Svídnickem. Poté arcibiskup Arnošt z Pardubic okamžitě vyrazil do Avignonu, aby získal od papeže dispens, jelikož Karel a Anna byli vzdáleně příbuzní. Všechno klaplo, a tak mohl Karel IV. koncem května vyrazit do Budína na svatbu. Bylo mu 37 a nevěstě Anně 14. Té se však nikdo na nic neptal. Stala se prostě zbožím na sňatkovém trhu.

Svatba se uskutečnila 27. května 1353 v Budíně, s velkou pravděpodobností došlo hned i k naplnění sňatku, protože čtrnáctileté dívky se tehdy považovaly již za dospělé. Novomanželé však spolu do

Prahy neodjeli. Anna ještě více než rok zůstává na budínském dvoře. Odtud odjíždí měsíc po svatbě do Svídnice, kde jsou sepsány všechny listiny potřebné k připojení Svídnicka k českému království. Anně je zde přiznán důchod ve výši 15 tisíc hřiven pražských grošů ročně a jsou jí přiznána tři věnná města, Hradec Králové, Polička a Vysoké Mýto. Anna pak pokračuje do Prahy na svou korunovaci českou královnou, která se konala 28. července 1353. Půl roku poté opět z Budína Anna odjíždí do Cách, kde je 9. února 1354 korunována na římskou královnu. V roce 1355 se však již Karel a Anna společně vydávají na římskou jízdu a v dubnu je pak Anna korunována ve Svatopetrské bazilice na římskou císařovnu.

Při zpáteční cestě císařský pár navštívil město Pisu, kde několik dní pobýval. Podle dobových svědectví došlo v této době k lidovým bouřím a v rámci pouličních bojů byl podpálen palác, kde Karel s Annou nocovali. Jelikož se oheň rychle šířil, stačili si císařští manželé zachránit život jen v jakémsi nočním úboru. Město pak muselo vyplatit odškodné za zničené oděvy a klenoty. Údajně to dělalo sedm tisíc zlatých. Karel navíc nechal vůdce rebelie popravit.

Manželství Karla a Anny bylo zřejmě naplněno oboustrannou náklonností. Manželé hodně cestovali, pobývali spolu každou volnou chvíli a samozřejmě se snažili o zplození dědice. V roce 1358 Anna porodila první dítě, dceru Alžbětu. Byla z toho zoufalá, a dokonce vlastnoručně napsala o svém zklamání Petrarcovi. Karlovi to nevadilo, svou ženu miloval a svou dcerou se všude chlubil. Nakonec se manželé dočkali. 26. února roku 1361 Anna porodila v Norimberku syna Václava, budoucího krále Václava IV. Manželé byli štěstím bez sebe. V euforii Karel osvobodil norimberské měšťany na rok od říšských daní a vyhlásil všeobecnou amnestii.

Právě tehdy začal Karel IV. o Anně mluvit a psát jako o nejdražší choti. Jenže štěstí nemělo dlouhého trvání. Anna velice brzy znovu otěhotněla a její organismus nevydržel takovou zátěž. Oslabená Anna zemřela při porodu i s novorozeným synem 11. července roku 1362. Tentokrát Karel opravdu truchlil.

Císařovna Anna Svídnická je se svým synkem pochována v kryptě Chrámu sv. Víta.

Česká královna, římská císařovna, čtvrtá manželka Karla IV. Lucemburského. Byla dcerou pomořanského vévody Bogislava V. a jeho první ženy polské princezny Alžběty.

O dětství Alžběty kroniky mlčí, nevíme ani přesnější datum jejího narození, stalo se tak prý v letech 1346/47. Pokud přijmeme neoficiální zdroje, můžeme konstatovat, že Alžběta nebyla ani v dětství žádnou křehulkou. Nebavilo ji vyšívání ani řeči o módě, spíše jezdila na hony, kde byla výtečnou společnicí svému otci. Ovládala střelbu z luku, uměla zacházet s mečem i dýkou jako leckterý rytíř a přeprala kdejakého mužského vrstevníka. Pravděpodobně ve čtrnácti letech přesídlila z Pomořanska do Krakova na dvůr svého dědečka Kazimíra III. Velikého.

Pro kroniky zajímavou se Alžběta stává v 17 letech, kdy se stala čtvrtou manželkou římského císaře Karla IV. Sňatek opět poznamenala Karlova politická kalkulace. Jednak jím rozšířil svazek zemí patřící ke Koruně české, a kromě toho se mu podařilo rozbít protilucemburskou koalici Rudolfa IV. Habsburského, polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka. Honosná svatba Karla a Alžběty se konala 21. května 1363 v Krakově, nevěstě bylo 16-17 let, ženich byl o třicet let starší. Jak už jsem uvedl dříve, celá střední Evropa se tomuto sňatku posmívala narážejíc na Karlův vzhled starce, že prý si kráska vzala za muže zvíře. Jako kdyby to v tehdejší době bylo něco mimořádného.

Necelý měsíc po svatbě, 18. června 1363, byla Alžběta v Praze slavnostně korunována českou královnou. Stalo se tak ovšem až tři dny poté, co byl českým králem korunován dvouletý syn Karla a Anny Svídnické, Václav. Karel tak zajistil právní nezpochybnitelnost Václavova nástupnictví a vyloučil tak případné nároky na trůn ze strany potomků nové královny. 1. listopadu 1369 byla královna Alžběta v Římě z rukou papeže Urbana V. korunována římskou císařovnou.

Mladá Alžběta se od předcházejících tří manželek Karla IV. velmi odlišovala. Byla to urostlá žena kypící zdravím a po svém otci byla rázná, sebevědomá a cílevědomá. O Alžbětiných mimořádných tělesných dispozicích píše očitý svědek Beneš Krabice z Weitmile: „Tato paní císařovna měla v rukou takovou sílu, že zlomila podkovu, lámala tlusté nože vojáků, trhala brnění rytířům …… předčila svou silou i muže, pokud šlo o lámání železných věcí.“ Není důvodu tomuto popisu nevěřit, Václav Beneš byl hodnověrný a spolehlivý kronikář.

Alžběta byla skutečně zdatnou ženou, mezi lety 1366-1377 porodila šest dětí, což je více než předcházející tři Karlovy manželky dohromady. Dospělosti se dožili čtyři potomci, Anna, budoucí anglická královna, Zikmund, pozdější uherský a český král, Jan – vévoda zhořelecký a Markéta. Karel však nadevše miloval svého prvorozeného syna Václava a všemožně ho protěžoval. Alžběta těžce nesla, že její prvorozený syn Zikmund není středem zájmu svého otce a s jeho druhořadým postavením se nikdy nesmířila. Mezi Václavem a Zikmundem se nepochybně i vlivem Alžběty vytvořil vztah žárlivosti, který se později vystupňoval až k nepřátelství a k zápasu o trůn. Navzdory nesouladu ve favorizování potomků měli Karel a Alžběta harmonické manželství a Alžbětin vztah k manželovi se stal námětem mnoha uměleckých děl.

Pikantností v životě královny Alžběty je její lesbický vztah s Kateřinou, Karlovou dcerou z prvního manželství. Kateřina neměla štěstí v manželství, a navíc vždy záhy ovdověla. Prakticky stále pobývala na Pražském hradě v blízkosti Alžběty. Karel prý o tomto důvěrném vztahu věděl, a dokonce mu i přál. Inu, byl to starý erotik a věděl, že na mladou ženu už nemá tolik sil.

Po Karlově smrti, kterou velmi těžce nesla, se Alžběta cítila odstrčená a bezmocná. Pár let se snažila vystupovat jako představitelka lucemburské dynastie, avšak na takovou činnost neměla prostředky ani moc. Král Václav IV. ji přehlížel a zcela upustil od praxe svého otce, kdy všichni členové lucemburské dynastie postupovali společně, byť to někdy jen předstírali. Alžběta se tak věnovala výchově svých dětí a zcela přepustila místo první ženy království manželce svého nevlastního syna.

Kdy přesně Alžběta přesídlila z Prahy do svého věnného města Hradce Králové nevím, ale politickou i finanční pomoc v jednání o sňatku svého syna Zikmunda s dědičkou Uherského království prováděla už z Hradce. Poslední skutečností, v níž vystoupila jako plnoprávná členka lucemburské dynastie, bylo dojednání sňatku dcery Anny s anglickým králem Richardem II. Jelikož paralelně o tomto sňatku jednal i Václav IV., je docela možné, že o Alžbětině aktivitě ani nevěděl, protože v té době Václav s Alžbětou už vůbec nekomunikoval.

Pro stoupence různých teorií spiknutí jsou zajímavé jisté indicie, že ve vážném onemocnění krále Václava IV. v roce 1388 měla prsty právě královna vdova Alžběta. Jistě měla motiv, měla i prostředky na zaplacení traviče, ale byla by toho schopná??? Nevím, nezdá se mi to pravděpodobné, proto se do této spekulace pouštět nebudu.

Alžběta zemřela v ústraní svého sídla v Hradci Králové 14. února 1393. O příčině smrti šestačtyřicetileté ženy kroniky mlčí. To už císařovna nikoho nezajímala? Nebo snad její smrt nebyla přirozená?? Nepřátel měla dost i mezi nejbližšími, kteří se kvůli svému prospěchu neštítili ničeho. Jde už o třetí manželku největšího českého panovníka, u které jsou v případě úmrtí nejasnosti. Proč?

Alžbětiny ostatky byly převezeny do Prahy a důstojně pohřbeny v kryptě svatovítské katedrály, vedle těla jejího manžela Karla IV.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017