Ferdinand I.: Král ve stínu Karla V., který změnil české dějiny

Ferdinand prožil většinu života ve stínu svého staršího bratra, císaře Karla V. Přesto o něm pobělohorský exulant, spisovatel a právník Pavel Stránský ze Záp napsal, že to byl „panovník opatrný, důvtipný, bedlivý, vynikal silou nadání a ducha, proti všem příhodám lidským se opevnil.“ Jeho heslem bylo: „Staň se spravedlnost, i kdyby svět měl zaniknout.“

Už ve dvanácti letech byl na základě jagellonsko-habsburských dohod zaslíben Anně Jagellonské. Jako její budoucí manžel byl definitivně určen roku 1516, ale poprvé se setkali až v prosinci 1520. Následujícího roku se v Linci konala skutečná svatba. Ženich byl o něco menší než nevěsta a nijak zvláštní krasavec. Měl nápadný spodní ret, kvůli němuž mu obyvatelé Čech s humorem sobě vlastním přezdívali Hubáček. Jinak to byl příjemný, dvorný a inteligentní mladý muž. Mluvil a psal španělsky, francouzsky a latinsky, němčinu, češtinu a maďarštinu se však musel teprve naučit. S bratrem Karlem si dopisovali francouzsky.

Cestu na český a uherský trůn otevřela Ferdinandovi I. tragická smrt Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče roku 1526. České i uherské stavy však trvaly na svobodné volbě krále a neuznávaly automatický nárok Anny jako dědičky obou korun. Čeští stavové po dlouhé a bouřlivé debatě Ferdinanda zvolili českým králem, a zahájili tak téměř čtyřsetletou vládu Habsburků v českých zemích. Cesta k uherské koruně byla složitější. Část stavů zvolila Jana Zápolského, zatímco jiná část podpořila Ferdinanda. Po vojenském tažení byl Ferdinand roku 1527 korunován, soupeření o Uhry však pokračovalo ještě řadu let.

Ferdinand I. byl přesvědčeným katolíkem. Po dvaceti letech jeho vlády vypukl první vážný konflikt s převážně nekatolickými českými stavy. Ty odmítly finančně i vojensky podpořit Habsburky v boji proti protestantským knížatům v Německu během šmalkaldské války a navázaly kontakt s vůdcem protestantského tábora. Po porážce protestantského vojska u Mühlberka se český stavovský odboj prakticky rozpadl. Ferdinand potrestal především královská města: omezil jejich samosprávu, ukládal pokuty a zabavoval majetek. Dva měšťané a dva rytíři byli na Hradčanském náměstí popraveni. Po abdikaci Karla V. převzal Ferdinand císařskou hodnost, kterou roku 1558 potvrdili říšští kurfiřti. V té době už věděl, že stabilita říše vyžaduje alespoň částečný náboženský kompromis.

Francouzský historik Ernest Denis označil Ferdinanda I. za skutečného zakladatele rakouské monarchie.

Ferdinand byl dobře tělesně stavěný a zdá se, že o své zdraví také dbal. Byl střídmý v jídle i pití a odpočíval při oblíbeném lovu, který můžeme přirovnat k dnešním sportovním aktivitám. Až do počátku šedesátých let 16. století se těšil pevnému zdraví. Poté se u něj začaly pravidelně objevovat horečky, noční zimnice, deprese a dlouhotrvající kašel. Také výrazně zhubl.

Na Zelený čtvrtek roku 1564 chtěl jednašedesátiletý Ferdinand podle katolického zvyku umývat nohy vybraným chudým, ale náhle omdlel a musel ulehnout. Z lůžka už téměř nevstal. Dochované zprávy popisují vysoké horečky, zimnici, dušnost, silný kašel a vykašlávání krve. Novodobí životopisci proto uvažují o pokročilé tuberkulóze nebo jiném těžkém plicním onemocnění.

Dne 25. července 1564 v sedm hodin večer Ferdinand ve Vídni zemřel. Bylo mu 61 let. Pochován byl v katedrále sv. Víta v Praze vedle své manželky Anny a později také syna Maxmiliána II.

česká, uherská a chorvatská královna, manželka Ferdinanda I. Habsburského, dcera krále Vladislava II. Jagellonského a Anny z Foix.

Anna se narodila v Budíně 23. července 1503 jako první toužebně očekávaný potomek královského páru. Ještě jí nebyl ani rok, když o její ruku požádal římský král Maxmilián I. pro jednoho ze svých vnuků. Po několikaletém vyjednávání uzavřeli Jagellonci a Habsburkové dohodu o dvojím dynastickém sňatku. Kromě Anny a budoucího habsburského ženicha měli uzavřít manželství také jejich sourozenci Ludvík a Marie. Při vídeňských svatebních slavnostech roku 1515 zastoupil dosud neurčeného vnuka sám císař Maxmilián. Teprve roku 1516 byl jako Annin manžel definitivně určen Ferdinand.

Na svatební slavnosti, které ve Vídni probíhaly od 22. do 29. července 1515, se sjelo několik korunovaných hlav. Přítomni byli císař Maxmilián I., český a uherský král Vladislav II., polský král Zikmund I., říšská knížata, vyslanci předních evropských států i významná šlechta z říše, českých zemí, Polska a Uher. Vedle sňatků, hostin a slavností probíhala složitá politická jednání, a proto se o události někdy mluví jako o prvním vídeňském kongresu.

Po vídeňských slavnostech se Anna už do rodného Budína nevrátila. Po krátkém pobytu ve Vídni odjela do Innsbrucku, kde se připravovala na budoucí roli manželky a královny. Léta dospívání tam s ní trávila její budoucí švagrová Marie. Obě mladé ženy si však držely odstup. Co bylo jeho příčinou, se mi nepodařilo vypátrat.

Anna v Tyrolsku s napětím čekala, kdo se stane jejím skutečným manželem. Ve skrytu duše snad doufala, že to bude Karel, který měl jako prvorozený lepší vyhlídky. Když se však roku 1516 stal španělským králem a později získal císařský titul, sňatek s Annou pro něj ztratil politickou přitažlivost. Rodinná rada Habsburků rozhodla, že Anniným manželem bude Ferdinand. Budoucnost ukázala, že z osobního hlediska nemusela litovat. Na rozdíl od uzavřenějšího a přísnějšího Karla byl Ferdinand šarmantní, veselý a vzdělaný. Stal se milujícím manželem a starostlivým otcem. Skutečná svatba Anny a Ferdinanda proběhla 26. května 1521 v Linci.

Anna byla stejně jako Ferdinand menší postavy. Její současníci se předháněli ve chvále její krásy. Uvěříme-li jejich popisu, měla oválný obličej, malá ústa, plné rty, velké modré oči a rudozlaté vlasy. Proslula skromností ve výběru šatů i zručností při jejich vyšívání. Výchova a vzdělání v Budíně a později v Innsbrucku jí poskytly dobrý politický rozhled, s nímž se pojila obratnost a takt v jednání s lidmi. Manžel si jí velmi vážil, naslouchal jejím radám a občas ji pověřoval politickými úkoly. Velmi nerad se s ní loučil, když jej panovnické povinnosti nutily cestovat po říši.

Anna proto Ferdinanda často doprovázela na nebezpečných a namáhavých cestách, dokonce i v pokročilém těhotenství. O jejich těsné blízkosti svědčí patnáct potomků, které během pětadvacetiletého manželství porodila.

Královští manželé pravidelně pobývali v Praze, která si tak uchovávala charakter královské rezidence.

Rozvinuli zde rozsáhlou stavební činnost, kterou dodnes připomíná Královský letohrádek, často nazývaný Letohrádek královny Anny nebo Belveder. Anna se také zasloužila o opravu svatovítského chrámu po velkém požáru roku 1541.

Anna svou mírností vyvažovala Ferdinandovu tvrdost a neústupnost. U manžela se přimlouvala za provinilce a podle tradice také za některé účastníky stavovského odboje roku 1547. Přispěla tak k příznivějšímu obrazu Habsburků v českých zemích. Zemřela 27. ledna 1547 po porodu svého patnáctého dítěte, dcery Johany. Ferdinand ji přežil o sedmnáct let. Anna Jagellonská je pohřbena vedle Ferdinanda I. a jejich syna Maxmiliána II. v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Její vnuk Rudolf II. nechal později na mramorovém náhrobku vytvořit postavy Ferdinanda, Anny a Maxmiliána II. v životní velikosti.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY