Jindřich IV. Lucemburský - kouzelný dědeček, který s těžkými následky prchl hrobníkovi z lopaty

Lucemburský hrabě byl synem Ermensidy Lucemburské a Godfrieda Namurského. První zástupce Lucembursko-amurské linie.

RODINA

1. manželka: Laureta Flanderská (?? – 1175), dcera Dietricha Alsaského, flanderského hraběte a jeho manželky Sybilly z Anjou.

Není známo, na které straně byla chyba, ale po šesti letech soužití bylo manželství stále bezdětné.

Jindřich dědice potřeboval, nechal se tedy pro údajnou manželčinu neplodnost rozvést.

2. manželka: Anežka z Geldern (Agnes) (? – 1196), dcera Jindřicha, hraběte z Geldern a jeho manželky Anežky z Arnsteinu.

Nevíme přesně, kdy se Anežka narodila, ale když si brala 56letého Jindřicha, nemohla být starší 20 let. To vyplývá ze skutečnosti, že Jindřich nehledal ani tak ženu, ale hlavně matku svých dětí. Čtyři roky po svatbě bylo ale manželství stále bezdětné a Anežka se na 12 let vrátila zpět ke svým rodičům do Flander. Jindřich ji k sobě povolal zpět až po prodělané těžké nemoci v roce 1185. A pak se stal malý zázrak, Anežka otěhotněla a porodila dceru Ermesindu. Následujících 10 let prožila se svojí dcerou a manželem v Lucemburku. Anežka zemřela ve stejném roce jako její manžel, v roce 1196. Nevíme, zda před ním či po něm, a rovněž není jasné, kde byla pochována.

dcera: Ermesinda (1186 – 1247), lucemburská hraběnka

ZAJÍMAVOSTI

Jindřich IV. se jako jediný zástupce rodu stal dědicem všeho, co jeho rod v té době vlastnil. I přes nějaké ztráty měl tedy dost prostředků na to, aby se do té doby chudá hraběcí domácnost rozrostla na skutečný dvůr s dvorskými úřady a úředníky. Město Lucemburk coby hraběcí sídlo tak získalo na lesku.

Jindřich IV. nebyl prvním a ani posledním příslušníkem lucemburského rodu, který měl problémy zplodit potomky. Zajímavé ovšem je, že ve svých 73 letech po prodělané těžké nemoci s následným oslepnutím se vzmohl na dceru. Nezatajili nám letopisci něco? Nebo spíš někoho, kdo se o otěhotnění stále ještě poměrně mladé Anežky postaral? Pokud by tomu tak bylo, museli bychom přepisovat dějiny.

Lucemburská hraběnka, pramáti lucemburského rodu králů, byla jedinou dcerou a dědičkou Jindřicha IV. Slepého a jeho druhé ženy Anežky z Geldern.

Jindřichova dcera a dědička Ermesinda, jedna z největších osobností hraběcího Lucemburska, se narodila roku 1186. Jejímu otci bylo v té době již 73 let a naděje na dalšího potomka byla mizivá. Dědictví v ženské linii však římští králové považovali za problematické. Z tohoto důvodu Jindřich zasnoubil svou dceru již ve dvou letech s hrabětem ze Champagne, aby měla nějakého ochránce, pokud by on sám zemřel. Ovšem dvaadvacetiletý snoubenec se vydal bojovat do Svaté země, a tak z ochrany malé Ermesindy a následného sňatku sešlo.

Brzy se však objevil druhý snoubenec, již dvakrát ovdovělý Theobald I. z Baru, se kterým byla Ermesinda zasnoubena v roce 1189. Přes všechny snahy byl v září roku 1190 ještě za života hraběte Jindřicha IV. částí jeho území římským králem obleněn Balduin V. Henegavský, kterému kdysi Jindřich IV. slíbil dědictví. O tato území svedli Theobald a Balduin v roce 1195 bitvu u Noville sur Mehaigne, kterou Theobald prohrál.

Po smrti Jindřicha IV. v roce 1196 byla Ermesindina dědická práva zcela pominuta. Na Jindřichovo léno byl dosazen říšský správce Filip Švábský, který Lucemburk, La Roche a Durbuy postoupil svému bratru Otovi Burgundskému. Namur zůstal v rukou hennegavského hraběte Balduina. Zcela osiřelá desetiletá Ermesinda tak zůstala bez prostředků a závislá na dobrosrdečnosti svého o mnoho let staršího snoubence.

Roku 1197 se devětatřicetiletý barský hrabě Theobald I. s jedenáctiletou Ermesindou oženil a za podpory protištauské opozice obnovil zápas o dědictví. Takže nejen dobré srdce, ale i vidina značného územního zisku vedla Theobalda k ujmutí se osiřelé dívenky. Do dvou let získal část majetku zpět. Ota Burgundský přistoupil na prodej svých práv na Lucemburk, La Roche a Durbuy a v červnu roku 1199 uzavřel Theobald mír s Balduinem VI. Henegavským, který lucemburskobarskému páru postoupil namurské oblasti na pravém břehu Mázy. Theobald I. zemřel v únoru 1214 a osmadvacetiletá Ermesinda se kvůli obavám z možné intervence císaře Fridricha II. Štaufského obratem provdala za Warlama, syna limburského hraběte, s nímž založila lucemburskolimburský rod.

Warlam Ermesindě věnoval markrabství Arlon, jež spojilo ardenská hrabství La Roche a Durbuy s Lucemburkem. Ermesinda tak scelila lucemburské území, které v této podobě přetrvalo až do roku 1839. Pro další upevnění svazku s limburským rodem provdala Ermesinda svou dceru z prvního manželství za Walramova syna z prvního manželství.

Když roku 1226 ve svých 40 letech Ermesinda podruhé ovdověla, už se cítila natolik silnou a schopnou vládkyní, že další manželství neuzavřela, i když nápadníků byla celá řada. Stala se regentkou svého desetiletého syna Jindřicha, který posléze vládl lucemburskému hrabství jako Jindřich V. Plavý. Na počátku regentství měla Ermesinda zástupce a poradce pro vojenské záležitosti, jímž byl její nevlastní syn a zároveň zeť Walram.

Ermesindina vláda byla založena na promyšlené dynastické politice a snaze srovnat veškeré spory a neshody mírovou cestou. Dopřála svým zemím tak dlouhé období klidu a neobyčejné prosperity. Osvícená hraběnka zřídila u svého dvora radu šlechtických zástupců jako svůj poradní sbor a také rytířský soud. Po vzoru francouzského dvora a jeho správní reformy nahradila dědičné úřady sesaditelnými hraběcími úředníky. Záměrně podporovala spojenectví šlechty a měst a také provázání ctižádostivé šlechty s lucemburskou dynastií. Díky sporu s papežem byl císař Fridrich II. vstřícný k podstatným ústupkům vůči říšským vazalům, díky nimž se tito dva stali prakticky suverénními vládci na svém území. To platí i pro Lucembursko.

Ermesinda zemřela přirozenou smrtí 13. února 1247 a byla pohřbena v kryptě v cisterciáckém opatství Clairefontaine, které sama založila jako rodový klášter lucemburských hrabat. Svou životní dráhou potvrdila skutečnost, že starší rodiče (otci bylo 73 a matce kolem 40 let) mají buď děti postižené, nebo velmi chytré. Tedy pokud nebudeme pochybovat o otcovství Jindřicha IV. Slepého. U Ermesindy platila druhá varianta a oba její manželé byli dobrými učiteli v oboru zvaném vládnutí.

U této neobyčejné ženy musím opět udělat výjimku a vést rodokmen po přeslici, neboť nebýt jí, nebylo by ani lucemburské dynastie na českém trůně.

Arlonský markrabě a limburský vévoda, sňatkem s Ermesindou Lucemburskou se stal lucemburským hrabětem. Byl druhorozeným synem limburského vévody Jindřicha III. a jeho manželky Sofie ze Saarbrückenu.

Přesný rok, kdy se Warlam (Waléran) narodil, neznáme. Různé prameny uvádí různá data, a tak mohu jen napsat, že to bylo někdy mezi roky 1160 až 1175. Při neznalosti data narození se jen těžko pátrá po místu narození, proto i tento údaj pro nás zůstane zahalen tajemstvím. Jisté je pouze to, že jako druhorozený dostal k obživě pouze zbraň a zbroj. Nástupcem limburského vévody byl Warlamův bratr Jindřich.

První zmínka o Warlamovi je z roku 1192, kdy je spolu s otcem zmiňován mezi navrátilci z třetí křížové výpravy do Svaté země. Neputovali však s hlavním vojskem císaře Fridricha Barbarossi, jemuž byli jako leníci vojenskou účastí povinováni, ale odděleně, patrně s francouzsko-anglickým vojskem, protože v Palestině bojovali ve vojsku anglického krále Richarda Lví Srdce.

V roce 1194 Walram bojoval po boku svého otce 1. srpna v bitvě u Noville proti hraběti Balduinovi Hennegavskému, kde byla limburská vojska poražena. V témže roce se pravděpodobně Warlam také poprvé oženil, a to s Kunhutou (Konigundou) Lotrinskou. Z tohoto svazku pak vzešly čtyři děti, mezi jinými i syn Warlam, který si později vzal za manželku Alžbětu, dceru své nevlastní matky z jejího prvního manželství.

Další zmínka o Warlamovi je z roku 1197, kdy se nějakým způsobem spolu s otcem zapletl do rebelie proti císaři Jindřichovi VI. Jistě nepatřili mezi vůdce, protože ti byli po potlačení hrůzným způsobem popraveni. Warlam a jeho stárnoucí otec zřejmě vedli dobrodružný život rytířů své doby, kdy bylo důležitější bojovat podle rytířských pravidel než výsledek boje samotný. Ten byl v rukou božích. V tomto duchu se jistě rádi zúčastnili roku 1214 i proslulé rytířské bitvy u Bouvines, kde na straně římského krále Oty Brunšvického bojovali proti francouzskému králi. Opět byli na straně poražených.

Rok 1214 byl pro Warlama důležitý i z jiných hledisek. Po smrti svého staršího bratra se stal dědicem limburského vévodství a v témže roce uzavírá ovdovělý Warlam svůj druhý sňatek s Ermesindou Lucemburskou a stává se lucemburským hrabětem.

Dobrodružná povaha nedovolila Warlamovi zanevřít na válečnické řemeslo a věnovat se správě hrabství. V letech 1217 a 1218 se účastnil páté křížové výpravy a bojoval spolu s francouzským vojskem u egyptského přístavu Damienta. Z jakéhosi důvodu se vrátil zpět do Lucemburku ještě před koncem bojů. V roce 1221 po smrti svého otce Warlam zdědil limburské vévodství a arlonské hrabství a stal se z něj jeden z nejmocnějších feudálů v oblasti, proto mohl přenechat dědictví po své první manželce svému nejstaršímu synovi Jindřichovi.

Warlam umírá 2. července 1226 v italské Cremoně při doprovodu císaře Fridricha II. do Svaté země, kde se měl zapojit do další křížové výpravy. Příčina smrti není známa. Existují pouze dohady, že byl úkladně zavražděn pro domnělou účast limburského rodu na smrti kolínského arcibiskupa Engelberta. Pochován byl v klášteře Rolduc. Po Warlamovi Lucemburkové zdědili sklon k oční chorobě.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017