Jindřich VII. Lucemburský byl prvním císařem rodu

Lucemburský hrabě, císař říše římské. Syn Jindřicha VI. a jeho manželky Beatrix z Avesnes.

V dětství byl Jindřich vychováván na francouzském dvoře Filipa IV. Sličného, kde se mu dostalo i slušného vzdělání. V Paříži jej také zastihla zpráva o smrti jeho otce v bitvě u Woringenu. Jindřichovi bylo pouhých devět let, když převzal jako nejstarší syn lucemburské hrabství pod svou vládu. Samozřejmě takové děcko nemohlo vykonávat vládu osobně, proto malého Jindřicha VII. zastupovala matka Beatrix jako regentka a to až do 1294, kdy byl uznán plnoletým. Ještě před koncem svého pobytu v Paříži byl Jindřich roku 1292 oženěn s Markétou Brabantskou, dcerou vítěze od Woringenu, který tímto sňatkem podmiňoval ukončení letitého nepřátelství s rodem Lucemburků. Sňatek zprostředkovala Markétina teta, francouzská královna Marie Brabantská.

Jindřichovou mateřskou řečí byla francouzština. Jednak lucemburský dvůr byl od doby Jindřicha V. Plavého silně frankofonní a dlouhodobý pobyt na francouzském dvoře rozvoj znalostí jiné řeči také nepřispěl. Německy se začal učit až po návratu do Lucemburku, snad aby byl schopen rozumět svým poddaným, ale pořádně německy nikdy nemluvil. Jeho prvním státnickým činem, ještě za regentství své matky, bylo složení holdu novému římskému králi Adolfu Nasavskému, od kterého přijal Lucembursko v léno. To se však nezamlouvalo francouzskému králi, který chtěl mít Jindřicha pod svou kontrolou. A tak se stalo, že Jindřich roku 1294 přijal od francouzského krále léno ve formě renty a ochotně pak podporoval jeho politiku proti papeži Bonifáci VIII., spojenou s přesunem papežství do Avignonu. Jindřich VII. byl proto považován za francouzského černého koně ve Svaté říši římské.

Když byl roku 1308 zavražděn římský král Albrecht Habsburský, usiloval francouzský král Filip IV. o obsazení říšského trůnu svým kandidátem a počítal i s podporou svého leníka Jindřicha VII. Lucemburského. Králův bratr Karel z Valois byl však pro kurfiřty nepřijatelný a při hledání optimálního kandidáta (nepříliš silného knížete z nepříliš slavného rodu) padla volba právě na lucemburského Jindřicha VII. Toho podporovali zvláště duchovní kurfiřti, jeho bratr, trevírský arcibiskup Balduin a mohučský arcibiskup Petr z lucemburského Aspeltu což bylo pochopitelné. Jindřicha volba stála mnoho ústupků a příslibů vysokých odškodnění všem dalším kurfiřtům a také slib, že se jeho mladší bratr Walram ožení s neteří kolínského arcibiskupa. Zvolení římským králem vyneslo Jindřicha VII. do čela říšské politiky, ale také zpřetrhalo přátelské vazby s francouzským králem.

Pro realizaci své představy o říšské politice však Jindřich VII. potřeboval větší příjmy, než mu mohlo poskytnout samotné Lucembursko. Bez nich se mohl snadno propadnout do bezvýznamnosti, jak se to stalo mnoha jeho předchůdcům. Proto nabídka princezny bohatého českého království jako nevěsty pro jeho syna Jana byla ze strany Jindřicha vítána. V roce 1309 uzavřel Jindřich VII. ve Špýru smlouvu s Habsburky o podpoře nástupu Lucemburků na český trůn, potvrdil jim přitom dluh Jindřicha Korutanského (toho času českého krále) a zároveň si od nich půjčil 20 tisíc hřiven na výpravu do Čech. Slíbil jim dát do zástavy celou Moravu, dokud dluh nesplatí. To se to dává z cizího, že.

Jak už jsem psal, Jindřich ve své sňatkové politice počítal se svým bratrem Walramem, a na svého mladého syna převedl lucemburské hrabství. Walram byl však českým poselstvem odmítnut. České panstvo totiž doufalo, že mladičký Jan bude tvárnou figurkou v jejich rukou. Přesto Lucemburkové doufali, že si Walrama prosadí a poslali jej naproti přijíždějící Elišce Přemyslovně. Doufali, že sama princezna bude spíše okouzlena krásným zralým mužem, než čtrnáctiletým mladíčkem. Malá pastička na princeznu nevyšla a tak do Čech jel nakonec Jan.

Po synově nákladné svatbě s českou dědičkou v září 1310 odcestoval král společně s manželkou Markétou, oběma bratry a říšskou šlechtou na cestu za císařskou korunou. Datum korunovace bylo papežem určeno na Hromnice roku 1312. Výprava čítající 5 tisíc mužů putovala přes Švýcarsko a Mont Cenis do Turína. Itálie rozpolcena vnitřními spory jej zpočátku vítala radostnými ovacemi a manifesty, ale později nepříliš majetný římský král, pln ideálů o své nestrannosti, zabředl do konfliktů soupeřících guelfských a ghibellinských měst.

Dante Alighieri o tom píše: Raduj se, Itálie! Celý svět ti bude brzy závidět. Rozmnožitel slávy tvého lidu a spasitel světa, zázračný Jindřich z rodu římských císařů, tvůj snoubenec, přichází k svatebnímu obřadu. Osuš hned své slzy, osvoboditel je nablízku… .

Florentský kronikář Dino Campagni navazuje: O straně guelfské nebo ghibellinské nechtěl císař slyšet. Byly proti němu proto šířeny křivé pověsti. Ghibellini říkali: „Nechce vidět než guelfy.“ Guelfové zase prohlašovali: „Nepřijímá než ghibelliny.“ A tak se báli jeden druhého.

Během římské jízdy však došly Jindřichovi finance a tak musel požadovat finanční příspěvky a pomocné sbory od měst, která ho vítala jako osvoboditele a mírotvůrce. Koho by to nenaštvalo, když se od něj za osvobození požadují peníze. Jindřich přestal být nestranný, přátelil se s tím, kdo mu pomáhal a tím proti sobě poštval téměř všechny.

Král rušil městská privilegia, bořil hradby a vymáhal vysoké pokuty, jimiž by naplnil prázdnou pokladnu. Popravoval vzbouřence a přeběhlíky. U Brescie zemřel Jindřichův bratr Walram a v Janově podlehla nemoci královna Markéta. Po celou dobu tažení opouštěly Jindřicha říšské sbory a on musel za pokusy o jejich udržení na italské půdě slibovat léna a finanční úplatu. Byl nucen prodávat vikariáty. Po Markétině smrti byl odkázán na pomoc lombardských měst a chabého počtu svých rytířů. Tažení komplikoval postoj francouzského krále, který Jindřicha přestal podporovat a také nepřátelství neapolského krále Roberta, který zrušil plánované zasnoubení dětí obou králů. Papež Jindřichovi pohrozil odejmutím své přízně a korunovaci podmínil manželským spojením s Anjouovci. 6. května vjel Jindřich na území Říma, které bylo pod kontrolou spojenecké rodiny Colonnů. Plánovanou korunovaci v bazilice sv. Petra se však nepodařilo zrealizovat pro potyčky s vojáky nepřátelských rodů. Improvizovaná císařská korunovace se odehrála až o dva měsíce později, po předchozím vyjednávání, boji a mnoha ztrátách v řadách králových přívrženců v lateránské bazilice.

Krátce po své císařské korunovaci Jindřich vydal listinu, která svým obsahem podnítila ještě větší nevraživost krále Filipa IV. a také papeže. Opustila jej další část říšských vojáků a císaři zbyla víra v příchod posil vedených generálním vikářem předalpských zemí, jímž nebyl nikdo jiný než syn Jan.

Posil se však nedočkal. Uprostřed bojů při své cestě do Apulie císař Jindřich VII. v Buoconventu zemřel. K nečekané smrti došlo pravděpodobně díky malárii, ale současníci hovořili i o jedu. Byla rozšířena pověst, že císař zesnul po požití otrávené hostie, kterou mu podal jeho dominikánský zpovědník. Jindřich jako císař ničeho v Itálii nedosáhl a vládla tam i nadále anarchie.

Vnitřnosti zesnulého byly pohřbeny přímo v Buoconventu a Jindřichovo tělo bylo převezeno do Pisy, kde pro císaře nechali věrní obyvatelé města v místní katedrále postavit v chóru za hlavním oltářem působivý náhrobek. Dílo bylo dokončeno v roce 1315 a je považováno za první předzvěst renesance.

Při otevření hrobu v roce 2014 byly nalezeny Jindřichovy kosterní pozůstatky, jež potvrzují úmrtí ve věku okolo 40 let a výšku cca 178 cm. U nohou byla koruna, jablko a žezlo a také třímetrový kus hedvábí s motivem lvů.

Lucemburská hraběnka, římská královna, manželka římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Dcera brabantského vévody Jana I. a jeho ženy Markéty z Dampiere.

Markéta se narodila 4. října 1276 v Bruselu, hlavním městě vévodství. V šestnácti letech roku 1292 byla provdána za Jindřicha VII. Lucemburského. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem, který měl konečně zavládnout po bitvě u Worringenu.

V české Zbraslavské kronice se o tom píše : …aby se pak obrátila příčina starého sporu ve svazek jednoty a míru, usmyslili si starší lidu jak vévodství, tak hrabství uzavříti mezi dědici posvátné spojení řádného manželství… .

I přesto, že důvody k uzavření sňatku dvou mladých lidí měly politické pozadí, bylo manželství prostoupeno vzájemnou náklonností a důvěrou. Nová lucemburská hraběnka byla podle současníků menší postavy, plavovlasá, dívčího vzhledu a dobrotivé povahy, byla také velmi zbožná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla velký vliv.

6. ledna 1309 byli Jindřich a Markéta v Cáchách korunován římským králem a královnou a o rok později manželé společně vyjeli na římskou jízdu. Těsně před tím se rozloučili se svým jediným synem Janem, pojmenovaným po Markétině otci, který se vydal získat své nové české království. Královna se se synem a dcerami již nikdy neshledala.

Při italském tažení Markéta vždy věrně následovala svého manžela a byla mu jistě oporou při jeho ne vždy jednoduchém rozhodování. Při obléhání Brescie v létě roku 1311 vypukla ve vojsku epidemie a Markéta těžce onemocněla. Její mladý organismus sice chorobě vzdoroval a dostalo se jí veškeré dostupné léčby, přesto Markéta po čtyřech měsících v Janově umírá.

Ve Zbraslavské kronice je zmíněno následující: …blažená královna Markéta začala z nákazy zkaženého vzduchu a zápachu, kterou si přivodila při obléhání města Brescie, v městě Janově stonati obtížnou těžkou nemocí a tam, zmořena tíhou choroby, splácejíc dluh Adamův, skončila poslední den svého života léta Páně 1311 v měsíci prosinci.

Původně byla Markéta pouze dočasně pohřbena v Janově v minoritském kostele San Francesco di Castelleto, tělo mělo být odvezeno k pohřbu do Německa. Král později změnil názor, a  Markétu ponechal v Janově natrvalo. Věhlasnému sochaři Giovanimu Pisanovi při setkání zadal vytvoření Markétina mramorového náhrobku v právě uvedeném janovském kostele. Kostel byl zbořen v letech 1798–1807 a z působivého náhrobku považovaného za ukázku umění rané italské renesance zbyly pouze fragmenty dnes uložené v Musea di Sant'Agostino v Janově. Jindřich Markétu opravdu miloval, před svou smrtí vydal příkaz, aby jeho srdce bylo pohřbeno v sarkofágu jeho manželky. Díky pověsti o zázračných uzdraveních a hlavně snaze ovdovělého Jindřicha byla Markéta v srpnu 1313 blahořečena.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017