Karel IV., král s lidskými chybami – odhalení slabostí velikána

Český král jako Karel I., císař římský jako Karel IV., italský král, burgundský král, lucemburský hrabě. Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské. Po korunovaci burgundským (arelatským) králem se stal osobním vládcem všech království Svaté říše římské. Byl nejstarším synem krále Jana Lucemburského a jeho první manželky Elišky Přemyslovny.

O největším z českých panovníků Karlu IV. bylo napsáno mnoho knih, není v mých silách všechno přečíst a vybrat všechny zajímavé věci, které dělaly krále také člověkem. Jaký to byl manžel a otec, se čtenář dočte v heslech jeho manželek a potomků. Je sice pravda, že historie je jenom jedna, ale vždy se mohou věci podat z různých úhlů pohledu, některé věci mohli oficiální kronikáři zatajit, ať už ze své horlivosti nebo na příkaz, jiní kronikáři mohli vědomě svým líčením vyloženě škodit. U osobnosti tak velkého formátu, jako je Karel IV. Lucemburský, je možné vše. Proto mi musí čtenář odpustit, jestliže moje následující řádky budou nepřesné či podle čtenářových znalostí nedostatečné.

Budoucí císař již jako malý Václav neměl život jednoduchý. Ve svých třech letech byl náhle, násilně a zřejmě přes fyzický odpor Elišky od své matky odtržen, kterou patrně spatřil už jen jedinkrát. Otec vůči němu projevil nevídanou tvrdost, když jej asi dva měsíce držel s chůvami ve studeném a temném sklepení hradu Loket. Snad se přes syna mstil své manželce, která měla vůči němu osnovat spiknutí. Tento drastický zážitek natrvalo ovlivnil vztahy otce a syna. Ti dva se už pak nikdy neměli rádi.

Po čtyřech letech opustil mladý princ Václav v dubnu 1323 křivoklátské vězení a už 15. května 1323, den po svých sedmých narozeninách, byl oženěn se stejně starou Markétou z Valois, zvanou také Blanche. A protože byl zrovna svatodušní Hod Boží, kdy se podle tradice udělovala svátost biřmování, podrobil se Václav také tomuto rituálu. Kmotrem mu byl sám francouzský král, po němž přijal biřmovací jméno Karel, které od té doby používal. Po těchto hektických událostech, z nichž šla mladému princi jistě hlava kolem, se jeho život od základů změnil. Manželku mu zase odebrali, aniž si stačili pohrát, a Karel zůstal při královském dvoře na výchovu.

Francouzský král, třebaže byl sám negramotný, dopřál mladému princi to nejlepší vzdělání, jaké bylo v té době možné. Za šest let se zde Karel naučil číst a psát francouzsky a latinsky, zvládl počítání i základy filosofické scholastiky, diplomacie a politiky. Karlovým učitelem a přítelem se v té době stal Pierre de Rosieres, pozdější papež Klement VI. Díky svému intelektu a své píli se později naučil ještě německy a italsky. Jen rodnou češtinu zapomněl a musel se ji po návratu učit znova.

Aby byl sňatek Karla a Markéty (Blanky) plně uznán, muselo dojít k jeho naplnění. Nemůžeme předpokládat, že k tomu účelu postačilo jen symbolické ulehnutí dvou sedmiletých dětí do společného lože. Kdy k tomu opravdu došlo, nevíme, ale jisté je, že v době přesídlení manželů do Lucemburku v sobě našli veliké zalíbení. Karlův strýc Balduin ovšem přísně dbal na to, aby se vše odehrálo přesně podle pravidel, a tak oba mladé lidi opět rozdělil. Karel žil v Lucemburku a Markéta bydlela v arcibiskupském paláci v Trevíru. Touha mladých lidí ale překonala strýcovy překážky a Karel svou mladou ženu unesl na lucemburský hrad Durbuy a tam pravděpodobně došlo k naplnění manželství. K hradu dodnes vede alej vzrostlých stromů, která nese název Slavičí alej, neboť podle pověsti právě sem nechal mladý Karel umístit pochytané slavíky, aby mladým milencům zpívali při jejich hrách.

Na jaře 1331 skočil ani ne patnáctiletý Karel rovnýma nohama do války. Otec jej totiž povolal do Itálie, aby tam bránil lucemburské državy před ligou italských měst. Hned třetí den svého italského pobytu mohl být princ mrtev. Z příkazu milánského vévody Azza Viscontiho bylo Karlově družině k snídani podáno otrávené jídlo. Karel však nejedl, hodlal při ranní mši přistoupit k přijímání, a tak se postil. Zázrakem se vyhnul smrti.

V listopadu roku 1332 složil šestnáctiletý Karel svou první těžkou zkoušku na poli válečném, když se pokusil o dobytí hradu San Felice, před nímž byl pasován na rytíře. Opět při něm stálo štěstí. Sám o tom píše: „…byli jsme skoro přemoženi a oř, na kterém jsme seděli, byl také zabit… a hle, v tu hodinu nepřátelé počali utíkati se svými praporci. A tak milostí Boží jsme obdrželi vítězství nad svými nepřáteli…“

Za svého italského pobytu nebyl Karel jen rytířem, bojovníkem či politikem (mimo jiné založil pevnost Monte Carlo v toskánské provincii Lucca), byl také mladým mužem. Horká italská půda, dlouhodobé odloučení od manželky i rodové sklony ho zřejmě svedly k nezřízenému sexuálnímu životu. Při některých avantýrách mu šlo doslova o život, když například prchal pronásledován strážemi zhrzeného manžela. Zdá se to až neskutečné, ale Karel ve vlastním životopise promítl tyto své poklesky do vylíčení proslulého snu, v němž se stal svědkem strašlivé smrti následníka francouzského trůnu, jemuž anděl uťal mečem pohlavní úd, protože často hřešil. A byl to právě tento trestající anděl, který se na Karla obrátil se slovy: ,,Nyní se tedy měj na pozoru a otci svému můžeš říci, aby se varoval podobných hříchů, nebo vás postihnou ještě horší věci.“ Vidina hrůzného snu na mladičkého Lucemburka mocně zapůsobila, umravnil se, proto o mnoho let později mohla zaznít nad jeho rakví slova: ,,Manželství dodržoval tak čistě a pevně, že ho nikdo nemohl přemoci.“

Do rodného českého království se Karel vrátil v roce 1333 a nenašel zde nikoho ze svých blízkých. Matka Eliška už byla po smrti, sestry byly povdávány a bratr Jindřich žil v Tyrolsku. Karel našel zemi v rozkladu zapříčiněném nepřítomností krále Jana, který zanechal její správu hrabivé české šlechtě. Otcem byl Karel jmenován sice jen moravským markrabětem, ale dlouhou dobu pobýval v Praze a podle svých možností dával zanedbané zemi jistý řád. Takovéto vměšování do svých záležitostí král Jan nelibě nesl, což vedlo k častým konfliktním situacím mezi otcem a synem. Konflikt vygradoval v době přítomnosti druhé Janovy manželky Beatrix Bourbonské v Praze. Pražané a Češi obecně ji jako královnu nepřijali, neboť už považovali za svou královnu Blanku, manželku markraběte Karla, který se v království choval, jakoby mu už patřilo. Král Jan situaci vyřešil vypovězením markraběcího páru z Prahy. Čtyři roky pak trvalo, než k sobě otec se synem znovu našli cestu a alespoň v oficiální rovině spolu vycházeli.

Karel se zúčastnil i osudové bitvy u Kresčaku, jednak byl k účasti vázán smlouvou s Francií, a za druhé se nacházel zrovna nedaleko, protože den před anglickou invazí do Francie byl Karel na levém břehu Rýna u města Rhens zvolen římským králem. Vlastní Karlovo zapojení do bitvy popsal kronikář stoleté války Jean Forissart, ovšem originál se nedochoval a jeho opisy a překlady uvádějí úlohu Karla různě. Snad byl spolu s otcem jedním z velitelů třetího batalionu francouzské armády, možná se bil daleko od družiny svého otce, možná na bojiště spořádaně dorazil, ale když viděl, že se boj vyvíjí špatně, opustil bojiště. Karlovu účast v bitvě popisuje jeho dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile takto: „Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo.“ S jistotou mohu pouze konstatovat, že se bitvy zúčastnil a vyvázl z ní se zraněním od anglického šípu.

Karel převzal české země po otci značně zadlužené, proto si musel finance doplňovat formou daní, až si kazatel a spisovatel Tomáš Štítný stěžuje, že příliš často berni béře . Královská města mu přizvukují: ,,Král cizák nás občas přijel vyždímat, ale pak odtáhl a my jsme měli klid. Ale za jeho syna Karla pořád něco platíme." O finance krále se starali nižší feudálové v rámci jakéhosi zárodku dvorského aparátu a samozřejmě část vybraných daní jim jak se říká, uvízla za nehty. Občas římský panovník přesídlil do nějakého říšského města, které za tu poctu hradilo veškeré výdaje dvora. Oplátkou město získává příslib nějakých výhod, který se však nemusí nikdy naplnit. I tak získával náš velký panovník finanční zdroje.

Velkým finančním zdrojem panovníka bylo židovské obyvatelstvo, které požívalo ochrany císaře, za což mu platilo nemalé částky. Ovšem někdy se stalo, že nebyly dostatečné, a měšťané je přeplatili. Pak s tichým souhlasem panovníka docházelo k židovským pogromům, protože zálusk na majetky židů měli všichni. Stalo se tomu tak třeba v Norimberku 5. prosince 1349. Přes pět set židů tehdy zahynulo a zbylí museli opustit bez majetku město, jejich obydlí byla zbourána a na jejich místě vznikla dvě tržiště. Snad pro utišení svého svědomí Karel na místě dřívějšího židovského města nechal vystavět chrám zasvěcený Panně Marii. V případě pogromu v Chebu si zase za zmasakrování židů nechal Karel vyplatit tučné odškodné, ale viníky nepotrestal.

Z předcházejících odstavců je zřejmé, že Karel IV. byl sice mimořádný člověk, ale nijak se nepodobal zidealizovaným představám Otce vlasti. Byl dítětem drsného a bezohledného středověku, proto i on při svém ctižádostivém usilování používal všech prostředků, včetně nečistých. Uměl být lstivý, úskočný, věrolomný a tvrdý až brutální, když šlo o vyšší zájem, dynastickou moc nebo osobní slávu. Od jiných vysoce postavených feudálů se nelišil podstatou, ale spíše kvalitou. Dělal to, co jiní, jen obratněji a chytřeji. Karel byl pyšný člověk. Vědomě pěstoval něco na způsob kultu osobnosti. S pýchou až přemrštěnou se hlásil ke svým činům a k dílu, které vykonal. Vše, co nechal postavit, zřídit, napsat, neslo jeho jméno. Takže dnes máme Karlštejn, Karlovy Vary, Karlovu Studánku, Karlovu universitu, Karolinum, Karlův most, Karlův majestát, Karlovu Zlatou bulu, Karlsberk – Kašperk, a jiné.

Karel byl také člověkem marnivým. Asi to zdědil po otci, který byl vyhlášeným marnotratníkem. Oblékal se podle vzoru francouzského dvora a s ním francouzská móda vtrhla do Čech. Kronikář Beneš Krabice o tom píše: „… i kázali sobě dělati sukničky krátké a velmi ohyzdné, neb se v ní nižádný nikterak nemohl poctivě sehnúti. Byly tak těsné, že ledva mohl, když se do ní utáhl, dýchati……Střevíce kázali sobě dělati s dlouhými špici jako čapí nosy, takže ledva mohli pro ně choditi. A tak jest na ten čas země česká těmi cizími kroji a obyčeji se porušila a pajcha, o kteréž prve slyšeti nebylo, více a více se rozmáhala.“

Karlovi byl hejskovský oděv vytýkán i samotným papežem, který Karlovi v listě psal, že svým oděvem znevažuje důstojnost postavení druhého muže v křesťanském světě. Radil mu, aby se odíval do volných dlouhých plášťů, které značí důstojnost a moudrost. Rovněž mu byla vytýkána i mnohá účast na rytířských turnajích, které byly v očích papeže hříšným počínáním. Třebaže byl avignonský papež Karlovým přítelem a učitelem, uvedené výtky byly míněny naprosto vážně. Karel však na ně nedbal.

Stejně jako jeho otec byl i Karel velkým příznivcem turnajů. Zbroj však na sebe oblékal většinou potají a zápasil pod pseudonymem, což, jak vidno z předešlého, papežovi neuniklo. I přes výtky církve se tohoto rytířského sportu účastní až do osudného turnaje v roce 1350. Tehdy Karel utrpěl vážný úraz, jenž ho málem připravil o život. Těžký úder do brady způsobený dřevcem nebo nárazem při pádu z koně, mu vyrazil šest zubů, na čtyřikrát přelomil čelist, zlomil krční obratle a poškodil míchu. Karel ochrnul na všechny čtyři končetiny a se zadrátovaným obličejem zůstal po několik měsíců upoután na lůžku. Mezi lidem neznalým pravé příčiny se rozšířila fáma, že byl král otráven svou manželkou Annou Falckou.

Po měsících krutých bolestí, kdy krále krmili jen tekutou stravou, nevěděl, zda bude ještě vůbec schopen chodit, složil slib, že už nikdy nebude zápasit, neboť zranění bral jako boží trest za své přezíravé chování vůči dobře míněným radám. Nakonec se Karel zázračně uzdravil. Jako památka na těžkou zkoušku mu ovšem zůstaly trvalé následky – shrbená, kulatá záda a hlava nakloněná na levou stranu. Když se chce ohlédnout, musí se otočit celým tělem. Zlomená čelist jej ještě obdařila pořádným předkusem.

Karel nebyl žádný krasavec a trvalé postižení mu na kráse nepřidalo. Své obrazy však nechal ve své marnivosti zkrášlovat. Na rozdíl od svého otce, jenž byl považován za krásného muže, měl 173 cm vysoký Karel velký obličej s vysokým čelem a poměrně brzy začal plešatět. Měl silný nos, navíc zdeformovaný zraněním, které utrpěl za svých italských dobrodružství. Jizva po ráně mečem sahala od levého obočí přes nos až na pravou polovinu tváře. Sečteme-li všechno dohromady, není divu, že když se počtvrté ženil a bral si ve svých 47 letech šestnáctiletou dívku, posmívala se té svatbě celá Evropa jako svatbě krásky a zvířete.

Jak už bylo napsáno výše, Karel bral svůj těžký úraz jako boží trest a po uzdravení se opravdu začal svědomitě řídit radami papeže. Přestal se účastnit turnajů, oblékal se jako vážený muž a více dbal na svou pověst. Příkladem může být to, že jako velký milovník dobrého vína nechtěl svou opilostí budit pohoršení v Praze uprostřed všech dvořanů, ale jezdil do Velvar, kde ve společnosti měšťanů a dobrého moku odpočíval od vladařských starostí. Často prý se relaxace protáhla až do rána a ctihodného císaře museli od stolu doslova odnést. Oficiální kroniky o takovýchto věcech mlčí, ale jeden vzdělaný měšťan si prý vedl deníček.

Ještě pár drobností, které dosvědčují nesmírnou Karlovu činorodost a pracovitost. Je známo, že byl velkým sběratelem ostatků svatých a jiných věcí spojených s mystikou. Sbíral však také umělecká díla a jeho sbírka se mohla směle srovnávat se sbírkou proslulého císaře Rudolfa II. Karel byl i literárně činný, napsal svůj životopis, napsal Řád korunování českého krále, napsal i legendu o sv. Václavovi, sestavil soubor citací a filosofických úvah pod názvem Moralites. Karel si psal s Franceskem Petrarkou, kterého osobně poznal za svého pobytu v Itálii.

Karel IV. nechal osázet slunné svahy u Prahy vinou révou a zavedl také pěstování nové odrůdy švestek, dodnes zvaných jako Karlata. Založil rybník dnes známý jako Máchovo jezero, nechal budovat silnice pro rozvoj obchodu, vložil obrovské prostředky do vybudování jezů a propustí na Vltavě a v závěru života se zabýval myšlenkou vybudování plavebního kanálu Labe – Dunaj. Myšlenka tedy už žije 550 let, a přesto ji někteří současníci považují za svou.

Karel IV. ke stáru trpěl dnou, což mohlo být příčinou jeho pádu z koně či ze schodů, při kterém si zlomil krček levé stehenní kosti a definitivně znehybněl. Za tři týdny se patrně dostavily poúrazové komplikace včetně zápalu plic, jemuž Karel 29. listopadu 1378 podlehl. Zemřel v rodinném kruhu před zraky císařovny Elišky a svých dospělých dětí. Po smrti byl nabalzamován a oděn do šedého mnišského hábitu. Po 11 dní pak byl vystaven v síni královského paláce na Pražském hradě. Po té době byl oděn do skvostného císařského roucha a po 4 dny trvajícího smutečního obřadu vystaven na různých místech Prahy. 16. den smutku pak arcibiskup sloužil zádušní mši a 17. den byl císař Karel IV. – opět v rouchu žebrajícího mnicha - pochován do katedrální hrobky českých králů vedle svých tří manželek.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017