Karel V.: Císař říše, nad níž slunce nezapadalo

Karel V. byl slabé tělesné konstituce a měl chorobný zevnějšek. Nebyl vysoký, po otci však zdědil rovné štíhlé nohy, které se mu nezkřivily ani po letech strávených v sedle. Měl dobře tvarované paže a bledou, mírně načervenalou pleť. Jak je patrné z jeho portrétů, nebyl žádným oslnivým krasavcem, a to se mu dvorní malíři jistě snažili lichotit. Měl výrazný habsburský ret, který ho nutil držet ústa stále pootevřená, což mu dávalo trvale udivený výraz. Velkou bradu později zakrýval plnovousem, přesto působila téměř groteskně. Na portrétu šestnáctiletého Karla je patrná dlouhá úzká tvář, dlouhý nos, protáhlé oči a vystouplá dolní čelist. Karlovi současníci uváděli, že měl krátký, tlustý jazyk, obtížně mluvil a potravu žvýkal pomalu. Celkově působil chladně a uzavřeně, pod tímto zevnějškem se však skrývala popudlivost a mstivost. Nikdy nezapomínal na urážky a často se nechával strhnout hněvem.

Dětství strávil spolu se třemi sestrami na dvoře své tety Markéty Habsburské, tehdejší nizozemské místodržící. Získal zde výborné vzdělání, zejména jazykové a diplomatické. Mezi jeho vychovateli a učiteli byl také Adriaan Florensz z Utrechtu, pozdější papež Hadrián VI. Karel brzy zvládl vlámštinu a francouzštinu, později se učil španělsky, německy a italsky. Císaři se připisuje výrok: „Španělsky rozmlouvám s Bohem, italsky se ženami, francouzsky s muži a německy se svým koněm.“

Panovníkem rozsáhlé říše se stal jako nehotový šestnáctiletý mladík, jehož povaha se teprve ustalovala. Do Španělska si musel vzít své učitele jako rádce, bez nichž by se neobešel. To vzbudilo velkou nevoli domácí šlechty. Do vládní rutiny se vpravoval pozvolna, už od počátku však bedlivě dbal na plnění povinností. Také díky vysokým částkám rozdaným kurfiřtům byl Karel zvolen novým vládcem Svaté říše římské. Hned po zvolení se nechal titulovat jako císař, přestože císařskou korunovaci absolvoval až o jedenáct let později v Boloni. Byla to poslední císařská korunovace provedená papežem.

Své plány v říši sledoval vytrvale a houževnatě. Jakmile si zvolil cíl, postupoval k němu pomalu a opatrně, ale nenechal se odradit překážkami ani nezdary. Měl nadání státníka a nebyly mu cizí politické úskoky. Přes všechnu snahu se však jeho představa obnovení císařství v duchu středověké svrchovanosti nad křesťanským světem do renesanční Evropy nehodila. Nerozuměl zájmům a potřebám jednotlivých národů ani částí rozsáhlého panství. Aby poznal alespoň evropské državy, strávil život na koni, v kočáře, nosítkách, na lodi nebo ve voze s volským potahem. Připočteme-li také vojenská tažení, vyjde nám ohromující číslo: podle často citovaného odhadu byl Karel V. každý čtvrtý den života na cestě a spal ve 3 200 různých postelích. V době, kdy panovníci neustále putovali mezi svými državami, překonal Karel V. snad všechny rekordy.

Na rozsáhlou Karlovu říši v Evropě navazovaly neméně velké zámořské državy v Americe. Sečteme-li rozlohu místokrálovství Nové Španělsko ve Střední Americe, místokrálovství Peru v Jižní Americe a habsburské državy v Evropě, dostaneme se k více než čtyřem milionům kilometrů čtverečních. O Karlově říši se tak mohlo říkat, že nad ní slunce nezapadá. Americká území zásobovala Španělsko zlatem a stříbrem v množství, které přispělo k evropské cenové revoluci. Karel však příjmy utrácel za vojska v dlouhých válkách s Francií, Osmanskou říší a protestantskými knížaty. Svému nástupci předal silně zadluženou monarchii.

Karlovo manželství s Isabelou Portugalskou bylo šťastné a Karel si své ženy velmi vážil. Během časté nepřítomnosti ji pověřoval regentstvím ve Španělsku, kterého se vždy zhostila se ctí.

Ač je to u renesančního panovníka neobvyklé, Karel byl své manželce podle dochovaných zpráv věrný. Milenky měl před svatbou a po Isabelině smrti. Vždy byl horlivým katolíkem a po smrti manželky se víře oddával stále více. Na několik dní se uchýlil do kláštera, aby mohl o samotě truchlit. Přísahal, že se již neožení, ani kdyby to mělo ohrozit jeho postavení císaře, a slib dodržel. Černý smuteční šat už neodložil. Podle některých vyprávění se navíc každý pátek v průvodu mnichů bičoval důtkami jako kajícník.

Karel si liboval v krajně nezdravém způsobu života a ke konci života propadl obžerství. Už ke snídani vypil značné množství piva. Protože měl zkažené zuby a nemohl dobře kousat, jedl hodně hovězí polévky s kousky tučného masa. Při jídle si přidržoval talíř pod bradou, protože mu nedovřenými ústy vypadávala potrava nebo stékala po vousaté bradě zpět do talíře. Kvůli zkaženému chrupu dlouze přežvykoval, nebo kus masa spolkl najednou a zapil jej dlouhým douškem piva, které mu přitom vytékalo z úst. Od roku 1528 trpěl zažívacími potížemi, bércovými vředy, ledvinovými kameny, hemoroidy a dnou; některé prameny mu připisují také kapavku a cukrovku. Když už nemohl jezdit na koni, nechal se vozit v kočáře nebo nosit v nosítkách. Požitkářský Karel nedbal lékařských rad a dále bezuzdně hodoval.

Nezříkal se žádného potěšení. Miloval ženy, ještě více však ústřice, langusty, ryby a paštiky. Při hostinách udivoval spolustolovníky množstvím jídla a pití. Druhý den po probuzení si dopřál džbánek studeného piva, poté vydatnou snídani a teprve pak odešel na ranní mši, po níž znovu spěchal ke stolu. Za takový životní styl platil krutou daň. Od třiceti let trpěl dnou, která mu později zkroutila klouby natolik, že sotva pozvedl k ústům pohár s vínem. Nevhodná strava mu přivodila časté nevolnosti, zvracení a průjmy. Trápily ho také hemoroidy, kvůli nimž nakonec nemohl usednout na koně. Nemocný a unavený Karel se vzdal vlády. Říšské záležitosti přenechal bratru Ferdinandovi a španělské državy synovi Filipovi II. Tím definitivně rozdělil habsburský rod na španělskou a rakouskou větev.

Po abdikaci se Karel, sužovaný chorobami, odebral v doprovodu přibližně šedesáti sloužících ke klášteru Yuste v kraji Extremadura na západě Španělska. Nedostatkem ani askezí zde rozhodně netrpěl. Jeho roční rozpočet činil dvacet tisíc dukátů. S jeho příchodem začala řada stavebních úprav: bylo třeba přistavět pokoje pro služebnictvo a vybudovat speciální rampu, která usnadňovala dnou sužovanému Karlovi pohyb. Do dvoupatrového domu si nechal přestěhovat sbírku hodin a dbal na to, aby všechny tikaly ve stejném rytmu a ukazovaly stejný čas. Sloužící měli nesnadný úkol jeho přání splnit. Karel trávil mnoho času v modlitbách. S blížícím se koncem života se u něj projevila neobvyklá vášeň pro pohřební obřady. Jakmile se dozvěděl, že někdo z jeho známých zemřel, uspořádal za něj smuteční slavnost. Podle rozšířené legendy nakonec zinscenoval také vlastní zádušní mši, při níž se členové domácnosti shromáždili kolem velkého katafalku a Karel se obřadu zúčastnil jako anonymní divák. O několik týdnů později zemřel. Výzkum jeho ostatků podpořil domněnku, že příčinou smrti byla malárie. Pravděpodobně se nakazil v okolí stojaté vody u Yuste. Pohřben je v královské hrobce kláštera San Lorenzo de El Escorial.

portugalská princezna, sňatkem španělská královna a císařovna Svaté říše římské

Dcera portugalského krále Manuela I. a španělské princezny Marie Aragonské, manželka svého bratrance císaře Karla V. Habsburského

Isabela se narodila královskému páru 24. října 1503 v Lisabonu. Jméno dostala po babičce z matčiny strany, Isabele Kastilské. V dětství a během dospívání se jí dostalo vynikající výchovy a vzdělání. Byla považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby. Přičteme-li k tomu vynikající původ, není divu, že byla velmi žádanou nevěstou. Dochované portréty však vznikly až v dospělosti; Tizian ji zachytil posmrtně podle starších podobizen.

Isabele bylo osmnáct let, když jí zemřel otec. Mladý král Jan III., Isabelin bratr, se začal ohlížet po vhodném ženichovi pro svou krásnou sestru. Netrvalo dlouho a bylo jasno. Nejvhodnějším ženichem se jevil Karel Habsburský a mezi královskými rody začalo čilé vyjednávání. Zároveň s Isabelou se totiž hodlal oženit i její bratr král.

Jan III., a to s Karlovou sestrou Kateřinou. Jednání o dvojitém dynastickém sňatku se protáhla na několik let. Isabela a Karel uzavřeli sňatek 10. března 1526 v Seville. Isabela přinesla věno ve výši 900 tisíc portugalských cruzados, které její manžel rychle využil k financování válečných tažení v Itálii.

Přestože sňatek Isabely a Karla představoval politickou dohodu s výrazným finančním motivem, při prvním setkání mezi nimi zřejmě přeskočila jiskra. Jejich líbánky se protáhly na několik měsíců a jeden druhého se nemohli nasytit. Členové státní rady kvůli tomu Karla dokonce kárali. Manželé se milovali, což dokládají jejich dopisy, a Isabela prožila šťastné manželství. Karel projevoval své choti úctu přesahující tehdy obvyklou míru. Protože jako císař často cestoval, stala se Isabela několikrát regentkou španělských království. Odloučení od manžela nesla těžce, povinnostem vládnoucí královny však vždy dostála. Bez Karla se cítila osamělá, přestože ji obklopovalo portugalské služebnictvo a dvorní dámy.

V manželství Isabela porodila šest dětí, dospělosti se však dožily pouze tři. Smrt malých dětí ji pokaždé hluboce zasáhla a dlouho se z neštěstí vzpamatovávala. Poslední porod se jí stal osudným. Dne 25. dubna 1539 předčasně porodila syna, kterého ani nestačili před smrtí pokřtít. Sama byla porodem vyčerpaná a psychicky zdrcená ztrátou dalšího dítěte. Oslabený organismus mladé ženy podlehl 1. května 1539 pravděpodobně infekci. Isabela byla nejprve pohřbena v Granadě; její ostatky byly později přeneseny do El Escorialu.

milenka císaře Karla V., dcera řezenského měšťana Jeronýma Blomberga

Barbara se narodila roku 1527 v Řezně a vyrostla v plavovlasou, modrookou a červenolící krasavici kyprých tvarů, která dokázala poplést hlavu kdejakému muži. V létě 1546 se v jejím rodném městě konal říšský sněm. Když se na takové rokování sjela šlechtická elita, vládla ve městě uvolněná atmosféra. Bohaté hostiny a hojné pití patřily k nejčastějším činnostem účastníků. Takové časy přály i milostným dobrodružstvím a řezenská děvčata byla přístupná avantýrám, tím spíše, že se jim dvořili nejmocnější muži tehdejšího světa.

Jeden z pozdějších autorů popsal setkání Karla a Barbary takto: „Ti dva, jakmile proti sobě stáli, objevili vzájemnou neviditelnou spřízněnost a navázali spojení duší a srdcí.“ Zřejmě na tom měla podíl i Barbařina matka, která na dceru naléhala, aby byla k císaři povolná. Mladá žena s chutí do života se nenechala dlouho pobízet. Nejprve melancholického Karla rozptylovala příjemným zpěvem, a když v jeho srdci zažehla milostný cit, rozvinula se mezi nimi krátká, ale bouřlivá romance.

Barbara zřejmě stárnoucího a nemocného Karla milovala. On však až do konce života truchlil po Isabele, dokázal k Barbaře pociťovat pouze náklonnost a hledal především rozptýlení. Scházeli se údajně v bývalém hostinci U Zlatého kříže a v loveckém zámečku Prebrunn. Na místě středověkého hostince dnes stojí hotel Goldenes Kreuz. Jeho nápis připomíná, že v tomto domě císař Karel V. políbil rty jedné dívky.

Když Karel odjel, vydala se Barbara podle legendy za ním, protože ho nechtěla nechat jen tak odejít. Císař cestou onemocněl a nechal postavit tábor, kde si chtěl odpočinout. Barbaru do něj nechtěli vpustit, a tak se převlékla za panoše a na koni dojela až k císařovu stanu. Poté se slabému a unavenému muži vrhla do náruče. Na Karla zapůsobila dívčina neústupnost a dovolil jí, aby u něj zůstala. Vztah tak měl ještě nějakou dobu pokračovat. Tolik praví legenda. Kolik je na ní pravdy, nevíme, ale zní romanticky skoro jako Noc na Karlštejně.

Milenka, kterou si Karel pořídil ve zralém věku a kterou později hanlivě označovali za „císařskou děvku“, mu v Řezně porodila syna. Přesné místo ani datum narození nebyly spolehlivě doloženy. Barbara chlapce pojmenovala Jeroným a jako datum narození uvedla 24. únor 1547, den Karlových narozenin. Neprovdaným matkám tehdy hrozilo tvrdé společenské odsouzení, Barbaru však nechali na pokoji. Později jí na císařův tajný rozkaz syna odebrali a pod falešným jménem jej převezli na výchovu do Španělska.

Od té doby vedla Barbara v Řezně velmi volný život. Měla četné milence a jako Madame de Blomberg se nechávala vydržovat. Kavalíři byli k bývalé císařově milence štědří, takže mohla žít poměrně dobře. Někteří badatelé její chování vykládají jako vzdorovitou reakci na to, že ji císař zapudil. Karel V. byl už v té době těžce nemocný a zřejmě chtěl mít klid.

Barbařin divoký život se nelíbil Karlovu synovi Filipovi II., zvláště když kdekomu vyprávěla o vztahu s císařem. Aby se uklidnila, bylo třeba ji provdat. Brzy se našel vhodný manžel. Byl jím císařský důstojník Jeroným Kegel, který si nedovolil odporovat. Barbara dostala za sňatek věno ve výši pěti tisíc zlatých a doživotní roční rentu 400 tolarů. To byla pro manžela dostatečná útěcha za Barbařino ztracené panenství. S novým manželem měla tři děti. Od roku 1551 žila rodina v Bruselu, kde se komisař Kegel staral o výstroj královské žoldnéřské armády.

Když manžel roku 1569 zemřel, zanechal rodinu v nejistých finančních poměrech.

Barbařin syn, nyní známý jako Juan de Austria, se roku 1576 stal místodržícím španělského Nizozemí. Postaral se, aby matce vrátil náležité společenské postavení. Na oplátku se měla z Bruselu přestěhovat do španělského dominikánského kláštera asi sedmdesát kilometrů jižně od Valladolidu. Barbara se nechtěla vzdát svobodného života, z mateřské lásky se však synovu přání podvolila. Po Juanově nečekané smrti jí král Filip II. dovolil přestěhovat se z kláštera do nedaleké vesnice Ambrosero, kde se svými dětmi hospodařila až do smrti 18. prosince 1597.

Tak vstoupila kupecká dcera do dějin. Její životní příběh inspiroval řadu umělců, například Carla Zuckmayera k divadelní hře nebo Georga Eberse k historickému románu. Dne 8. října 2011 měl premiéru muzikál Barbara Blomberg. V její pozůstalosti byl nalezen erbovní prsten Karla V., který si uchovávala po celý život. Nejspíš ne proto, že byl cennější než všechen ostatní majetek, ale protože jí připomínal velkou, nedosažitelnou lásku. Za svého dědice určila španělského krále Filipa II., čímž se kruh uzavřel.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY