Král cizinec, ale i skvělý rytíř, bojovník a diplomat - Jan Lucemburský

Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře. Průvodcem po Paříži mu byl jeho prostopášný strýc Balduin. Z tohoto zcela odlišného prostředí, kde navíc byl obletovaným miláčkem své matky, se dostal do poměrně drsného prostředí českého království. Zpočátku neuměl ani slovo česky a musel se dorozumívat německy nebo latinsky –odtud vzniklo jeho označení král Cizinec. Než se tedy mladý král, jemuž ještě ani nerostly vousy, rozkoukal, byla dominující osobností královského páru dospělá, cílevědomá a panovačná Eliška.

Jan musel své království vojensky získat. Nejdříve se mu nedařilo dobýt ani jedno z opevněných měst a s blížící se zimou hrozilo, že se mladičký král s ostudou vrátí ke své matince. Pomohla mu až královna-vdova Eliška Rejčka, která souhlasila, aby se král se svým vojskem ubytoval v jejích věnných městech. Zadarmo to ovšem nebylo, král musel na sebe převzít dluhy sesazeného Jindřicha Korutanského. Nakonec se Janovi podařilo obsadit Prahu, která mu 3. prosince 1310 otevřela své brány. Koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia v první volební kapitulaci v českých dějinách: inaugurační diplomy (v prosinci 1310 pro Čechy a v červnu 1311 pro Moravu), které domácí šlechtě zaručovaly, že nebude povinna vojensky podporovat krále v zahraničí a že úřady v obou zemích budou zastávány pouze rodáky (což Jan takřka vzápětí porušil).

Korunovace měla být kvůli neúčasti Jindřicha VII., otce nového krále, nejprve odložena, ale na nátlak šlechty se nakonec odehrála v neděli 7. února 1311 v bazilice sv.Víta, kdy byl Petrem z Aspeltu Jan Lucemburský korunován českým králem. Prvotní nadšení Čechů z nového krále vyzařuje i z popisu jeho osoby ve zbraslavské kronice: Neboť byl tehdy a je dodnes mladík překrásný, zjevem spanilý, v tváři bílý a červený, vybraný z tisíců, sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těch dobách zrodila spanilá ztepilost vybrané přirozené krásy Čechů…

Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní. Vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid jako v době posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání – ovšem i on se zklamal. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu brzy dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

Po smrti svého otce chtěl Jan kandidovat na římského krále, ovšem kromě nejisté podpory kurfiřtů měl ještě jeden nedostatek, nedosáhl požadovaných 18 let. A také papež a francouzský král po zkušenostech s Jindřichem VII. neměli žádnou motivaci Janovu kandidaturu podpořit. Nakonec tedy český král podpořil svým kurfiřtským hlasem Ludvíka I. Bavora, jemuž zůstal vždy věrný. Přesněji, věrným zůstal až do volby svého syna Karla římským králem.

Rozbroje mezi králem a šlechtou trvající přes tři roky částečně ukončily tzv. Domažlické úmluvy, které stanovily, za jakých podmínek byla domácí šlechta ochotna respektovat Jana Lucemburského jako svého krále, jenž je první mezi rovnými. Tomuto vzájemnému respektu stála v cestě královna Eliška, která chtěla obnovit suverénní vládu posledních Přemyslovců. Tuto potupnou porážku nemohla Janovi odpustit. Tady je třeba hledat počátek rozpadu jejich manželství. Nedobrý stav království v té době byl vnímán i za hranicemi. V roce 1319 nechal král Jan postavit kolbiště v dnešním Bubenči podle francouzského vzoru a pozval řadu slavných rytířů na turnaj. Ovšem žádný se do drsných, revoltou šlechty rozvrácených Čech nedostavil. Aktivní diplomacie, kterou král Jan od 20. let provozoval, byla jednou z cest jak napravit reputaci českého království a začlenit jej do evropské politiky. Též díky Janově diplomacii bylo české království rozšířeno o další země. Tímto způsobem připravoval Jan půdu pro triumf, který znamenal vládu jeho syna Karla.

Tradiční česká historiografie nám předkládá obraz Jana Lucemburského jako lehkomyslného muže, nedbajícího příliš na dodržování slibů, muže, který bezostyšně utrácí příjmy z českých zemí pro své zábavy a zbytečné bitvy kdesi v cizině, úspěšného, leč bezkoncepčního politika a prohnaného diplomata, neukázněného dobrodruha, těkavého vládce bez politických cílů a strategie. To, že utrácel královské jmění vrchovatou měrou, patřilo k dobrým mravům rytíře té doby, ovšem Čechy štvalo, že je utrácí s jinými a jinde než v Čechách.

V zahraničí byl král Jan chápán dosti odlišně. Tradice ho prezentuje jako rytířského panovníka a vyhlášeného válečníka, obratného politika a diplomata, ale též milovníka života a všech radostí, kterým se nikdy nevyhýbal. Náročného muže navyklého na luxus, ale i výborného jezdce cestujícího Evropou křížem krážem za téměř polních podmínek. O jeho pověsti svědčí i to, že před bitvou u Kresčaku francouzský král svěřil Janovi obranu Paříže před Angličany. Ten se úkolu zhostil se ctí a ještě přispěchal na bitevní pole. Slavná je též věta: ,,Bez boha a českého krále žádný svou při nevyhraje“. Janova osobnost vždy vzbuzovala emoce, kladné či záporné, málokomu byl lhostejný. Jan je těžko zařaditelný, tento rytířský král jakoby nám stále unikal, tak jako kdysi svým současníkům. Zůstává nám jen obraz plavovlasého rytíře cválajícího napříč celou Evropou.

V Janovi se nezapřela dobrodružná povaha typická pro mnohé Lucemburky. Miloval turnaje, přitahovala ho bitevní vřava a to vše bez ohledu na možná smrtelná zranění. Však také při jednom z turnajů na Staroměstském náměstí spadl z koně a těžce zraněného ho odnesli v bezvědomí. Totéž se opakovalo za pár let na turnaji v Paříži. Jan byl také neuvěřitelně marnivý, dokázal rozházet velké množství prostředků během krátké doby, třebaže to znamenalo, že příští dny bude o suchém chlebu. Nebývale si zakládal na svém zevnějšku. Před každým turnajem nebo bitvou musel být nejen bezchybně oblečen, ale i učesán. Proto velmi těžce nesl svou slepotu, i když navenek se choval velmi zmužile.

O slepotě krále Jana toho moc nevíme. Pravděpodobná dědičná dispozice k šedému zákalu vedla k pozvolnému zhoršování zraku. Tenkrát to byla neléčitelná nemoc vedoucí k slepotě. Jan byl od mládí krátkozraký, ale vážné starosti o zrak jej přepadly až v roce 1337 za nevyvedené výpravy do Litvy. Na zpáteční cestě Jana ošetřoval jakýsi Francouz, který mu nejen nepomohl, ale v bezradnosti snad králi ještě přitížil. Rozezlený Jan dal ošetřovatele ve Vratislavi zašít do pytle a hodit do Odry. Po návratu do Prahy se léčení ujal arabský specialista, který dílo dokonal. Připravil krále o pravé oko a zmizel. Levé oko zůstalo patrně trvale oslabeno, stav se horšil, třebaže marnivý Jan doposledka předstíral, že je vše v pořádku a nesnášel, když mu někdo hendikep připomněl.

Když Jan oslepl úplně, změnil se. Začal konat zbožné skutky, pořídil závěť a vládu předal synovi. Vše nasvědčuje tomu, že na pohled pošetilé vyjížďky nevidomého krále do bitev nebyly už odvahou fanatika, ale mlčenlivým hledáním rány z milosti, které se mu nakonec dostalo u Kresčaku.

Pro naši zemi je zajímavostí, že městským znakem Tridentu je planoucí svatováclavská orlice. Dne 9. srpna 1339 totiž vydal český král Jan Lucemburský souhlas, aby biskupství tridentské mělo ve svém znaku planoucí orlici svatého Václava, a to na žádost tehdejšího biskupa tridentského Mikuláše z Brna. Původně český znak symbolizoval rod Přemyslovců.

Po celou vládu v českém království Jan bojoval s nedostatkem financí. Na jeho dobrodružný život a vydržování vojska království ekonomicky nemělo. Vždy, když se král Jan objevil v Čechách, všichni se třásli obavou, že bude vybírat opět mimořádné berně. A když berně nestačily, půjčoval si král od české šlechty za zástavu královského majetku, který se ani nenamáhal později vyplatit. To udělal až jeho syn Karel.

Jan sháněl prostředky, jak se dalo. Jednou chtěl dokonce roztavit svatovítský poklad, polskou korunu. Jan přenechal titul král polský polskému Kazimírovi III. za 20 tisíc kop českých grošů a k tomu musel Kazimír českému království předat ještě celé Slezsko. V roce 1342, když za králem přišel mladý Karel, tehdy ještě pouhý moravský markrabí, s prosbou, aby se více věnoval stavu české země, uzavřel král Jan se svým synem obchodní dohodu tohoto obsahu: „Odevzdám ti správu celého království pod podmínkou, že mi vyplatíš 5 tisíc hřiven v hotovosti. Já se další dva roky do království nevrátím, ani nebudu požadovat žádné peníze“.

Karel sumu, která představovala tehdy hodnotu 10 tisíc krav, sehnal, předal otci a ten rychle zmizel ve Francii. Všechny tyto obchody byly stejně málo a po Janovi zůstalo ještě hodně dluhů.

Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, v bitvách a turnajích získal četná zranění. Smrtelná zranění byla do hlavy a hrudníku, která utrpěl v bitvě u Kresčaku. V této poslední bitvě asi vědomě spáchal sebevraždu, když svým rytířům přikázal, aby jeho slepého vedli do největší řeže.

Svázali tedy koně k sobě, krále vysunuli trochu vpřed a rozjeli se vstříc takřka jisté smrti. Takto je prý po bitvě našli, všechny mrtvé. Dle Janova soudu byla bitva u Kresčaku poslední možností zemřít jako rytíř.

Druhý den na bitevním poli u Kresčaku byl král Jan nalezen se smrtelnou ranou od anglického šípu v levém oku a pak ještě zrádnou ranou zezadu, která pronikla lopatkou do levé poloviny hrudníku. Kromě toho měl mrtvý panovník sečné rány i na rukou. Ty ale nebyly z boje. Krále někdo sprostě okradl o drahocenný meč a prsteny! Jeho ruka v posmrtné křeči zřejmě svírala zbraň tak pevně, že mu ji museli zloději useknout a prsteny vzali i s prsty.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017