Článek
Vždyť jak jinak než pomocí čar a kouzel by mohl svést Kunhutu královnu-vdovu, která měla žít v ústraní nanejvýše ctnostným životem. O rozšíření této pověsti svědčí i skutečnost, že když královna Guta dostala od Záviše darem krásný závoj, aniž by se ho dotkla, nechala ho vhodit do ohně v obavách, že by jí Záviš skrze dar mohl očarovat.
Záviš byl i hodně mazaný a ctižádostivý. Žil velkorysými plány a za vidinou moci šel cestou dobrodruha. Měl o sobě vysoké mínění a tak si byl jistý svým postavením, že když byl na vrcholu moci (neformální regent království), nezískal pro sebe žádný vysoký úřad ani žádné panství. Zůstal pouze Falkenštejnem. Ke cti je mu nutné přiznat, že jako jeden z mála šlechticů se nesmířil s vládou regenta Oty Braniborského, nebyl přítomen na sněmu, který Otu přijal, nesložil mu přísahu věrnosti, naopak podnítil proti němu povstání na jihu Čech, které vrcholilo vypálením Budějovic, královského města. Ota jej prohlásil za psance a Záviš musel z jeho území prchnout. Uchýlil se na sídlo královny-vdovy do Hradce nad Moravicí, kam pravomoc Oty Braniborského nesahala. S Kunhutou musel být ve styku již dříve, neboť není pravděpodobné, že by naslepo hledal útočiště u manželky svého bývalého nepřítele, aniž by měl záruku, že jej nevydá Braniborům.
Nejprve bylo soužití Kunhuty a Záviše ryze pragmatické, mladá vdova získala ochránce a ten zas střechu nad hlavou. Pětatřicetiletá Kunhuta však brzy podlehla touze své vášnivé uherské krve. A předmětem jejího zájmu se tedy stal o pět let mladší, krásný a statečný ochránce. Záviš rozhodně nebyl proti. Milenecký vztah dlouho utajen nezůstal, a tak aby Kunhuta legalizovala Závišovu přítomnost, učinila z něj svého purkrabího. Žili by tak v Hradci i nadále, kdyby se nevrátil z uherského zajetí právoplatný pán Hradce, vévoda Mikuláš, levoboček Přemysla Otakara II. Ten rozhodně nebyl nakloněn vztahu Záviše a macechy, kteří pro jeho propuštění ze zajetí nehnuli ani prstem, navíc si přisvojili jeho majetek a odmítali ho dobrovolně vydat. Mikuláš si musel své panství dobýt silou a zde je právě počátek nepřátelství na život a na smrt mezi Mikulášem Opavským a Závišem z Falkenštejna.
Milenci byli nuceni přesídlit z Hradce nad Moravicí na Hrádek u Svojanova, kde se jim narodil syn Jan. Aby se dítě nenarodilo jako nemanželské, údajně se Záviš s Kunhutou tajně vzali. Ale protože to bylo tajné, nikde o tom není zmínka, jde tedy spíše o pověst než skutečnost. Podle stejné pověsti nechtěl žádný kněz narozeného syna pokřtít, protože byl plodem hříchu. Když se konečně našel jeden odvážlivec, dostal odměnou od královny Kunhuty ves, která se od té doby až dosud jmenuje Kněževes.
Když se král Václav II. vrátil z braniborského zajetí do Prahy, odpustil matce Kunhutě i Závišovi a pozval je na královský dvůr. Záviš tady nahradil mladému králi otce i přítele a de facto vládl království. Znepřátelil si však vysokou šlechtu, která byla postupně odstavena od příjmů z vysokých státních úřadů, co na Závišovu radu král přiděloval členům rodu Vítkovců. Největším Závišovým nepřítelem však byla královna Guta. Jednak měla na Pražském hradě hájit zájmy Habsburků, kterým Záviš překážel, a za druhé ho jako zbožná žena nenáviděla jako svůdníka. Intrikovala proti němu, jak jen mohla, a spojila se s kýmkoliv, jen aby Záviše dostala ode dvora a svého Václava z jeho vlivu. Po smrti Kunhuty měl Záviš na královském dvoře kolem sebe jen nepřátele, kteří čekali na každou vhodnou příležitost, aby mohli Záviše v očích krále očernit. A král jim začal podléhat.
Záviš však jako by obrat situace nevnímal, požádal krále o svolení k novému sňatku a pro nevěstu si do Budína dojel nejen s mnoha dary, kterými ho obdařil král, ale i jistými odznaky královské moci. Zda mu byly pouze zapůjčeny, nebo si je vzal sám o své vůli, není známo. Král Václav II. tento sňatek vnímal jako potvrzení mírové smlouvy mezi českým a uherským královstvím, proto asi souhlasil se Závišovou „královskou“ výpravou. Možná král touto dobou už jen čekal na vhodnou příležitost jak se Záviše zbavit.
V době pobytu v Uhrách se k Závišovi jistě donesly zprávy o změně královy přízně. Proto se s novomanželkou neodvážil zajet hned do Prahy, ale usadil se s ní na hradě Svojanově, kde se zakrátko narodil jejich syn. Záviš pozval na chystané křtiny jak krále Václava II., tak i uherského krále a svého švagra Ladislava IV. Kumána. To činil snad v dobré víře, že se situace na oslavě uklidní. Král Václav však připravil Závišovi lest. Požádal ho, aby přijel za ním do Prahy a na Svojanov ho doprovodil. Záviš tuto léčku neprohlédl a naivně se tak vydal do rukou svým nepřátelům. V Praze byl ihned po příjezdu přepaden, a třebaže se statečně bránil, přesile podlehl, byl zajat a uvržen do žaláře v Bílé věži Pražského hradu. Pak byl obviněn ze zrady a pokusu o vraždu krále. O soudu se Závišem se píše ve Zbraslavské kronice: Nevíme, kdo Záviše soudil a jaké vedeny žaloby proti němu; jen tolik jest známo, že mu poručeno vrátiti hrady a poklady královské, v jichž držení byl. On ale odpíral tomu stále, tvrdě, že to je zástava za 50 000 hřiven stříbra, které král Přemysl Otakar zapsal kdysi manželce své Kunhutě a tato pak je odkázala synu svému (Janovi). Jen když tato částka složena bude, sliboval splniti, co se žádalo. Proto byl odsouzen ke ztrátě všech svých statků a co nějaký zločinec uvržen do Bílé věže nad branou hradu pražského, kde ho drželi asi půl druha léta, do roku 1290.
Poprava Záviše z Falkenštejna před Hlubokou nad Vltavou
Žalářování Záviše z Falkenštejna vzbudilo mezi šlechtou jen malý ohlas. Většina mu to přála za domnělá i skutečná příkoří, kterých se měl dopouštět v době svého regentství. Vzpourou protestovali jen Vítkovci, kteří tak dali podnět králi Václavovi II., aby se s nimi vypořádal jednou provždy za jejich nepřímý podíl na smrti svého otce. Král povolal Mikuláše I. Opavského, tehdejšího královského hejtmana, aby rebelii na jihu Čech potlačil. Mikuláš měl se Závišem své nevyřízené účty, proto se úkolu rád ujal.
Zbraslavská kronika nám sděluje: Záviš byl vyvlečen z kobky. Přemyslův levoboček Mikuláš, starý odpůrce, smýkal jím v strašném ponížení od hradu k hradu. Všude tam, kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel bránil, rozbil jednoho dne kat svůj stánek z hrubých koz a z potřísněných prken. Potom zatkne do země delší rameno jakési zvoničky a na rameno krátké upevní umíráček. Když zazní hluchý zvon, pozvedne kat sekeru a nějaká stvůra, zestárlá v potupě, se dává do řeči a houká: Vítkovci, zrádci, vydejte svůj hrad! Otevřte bránu, jinak padne Závišova hlava! V srpnu, dne dvacátého čtvrtého, dorazil kat před Hlubokou…
Mikulášovi taktika zastrašování vycházela až do obležení hradu Hluboká nad Vltavou, kde sídlil Závišův bratr. Ten nevěřil, že by se někdo odvážil takhle potupně popravit šlechtice a hrad Mikulášovi odmítl vydat. Tím byl Závišův osud zpečetěn.
Záviš byl jako šlechtic popraven mečem, i když pověsti hovoří o přiostřeném prkně. Původně šlo o „plkno“, což bylo popravčí zařízení na způsob gilotiny, kterým byli popravováni prznitelé žen. Snad se autor pověsti chtěl Závišovi pomstít za zneuctění královny Kunhuty. Se svolením krále byl Záviš pohřben v kapitulní síni rodového kláštera Vítkovců ve Vyšším Brodě.
RODINA
1.manželka: žena neznámého jména a původu. Sňatek pravděpodobně proběhl roku 1269
dcera: neznáme jméno ani datum jejího narození. Později se provdala za Hynka Krušinu z Lichtenburka, purkrabího na Tetíně a Lokti, pána Smilova Brodu a hradu Ronovec.
2.manželka: Kunhuta Uherská (1245 – 9. 9. 1285) česká královna-vdova, její životní příběh je popsán při přemyslovském rodě.
syn: Jan z Falkenštejna (1282 – po 1337) komtur řádu německých rytířů
Malý Ješek, jak Janovi říkali, žil se svými rodiči na Svojanově a později na královském dvoře v Praze. Po smrti matky v roce 1285 obdržel od krále Václava II. spolu se svým otcem královské město Poličku, hrad Landšperk, město Lanškroun a další zboží.
Ješek byl přes matku spřízněn s Přemyslovci, Arpádovci, Rurikovci, a dokonce i s Habsburky. Jím se tak tyto vládnoucí dynastie nepřípustně sbližovaly s pouhými vazaly z česko-rakouského pomezí, s Vítkovci. Proto po Závišově popravě v roce 1290 král Václav II. svěřil osiřelého Jana do péče Řádu německých rytířů, v jejichž řadách Ješek zůstal až do své smrti.
Ve službách Řádu udělal Ješek skvělou kariéru. V roce 1296 odchází do Pruska, kde je pasován na rytíře a jistě se zapojil i do vojenských tažení proti pohanské Litvě. Vedl si tak obratně, že v roce 1310 je na listině potvrzující svobody města Smilova Brodu vedle pečetí pánů z Lichtenburka i pečeť Jana z Falkenštejna, komtura Řádu německých rytířů v Řepíně poblíž Mělníka.
Za vlády krále Jana Lucemburského se Jan zúčastnil v letech 1328-1329 zimního tažení krále Jana do Litvy, a to už jako zemský komtur pro Čechy a Moravu. Těsně po skončení tažení se stavá komturem v pruském Altshausu. Jan z Falkenštejna je naposled písemně doložen v roce 1337 a to opět v úřadu řepínského komtura.
Kdy přesně Jan z Falkenštejna zemřel, nevíme. Neznáme ani místo kde byl pochován. Dochovala se však jeho pečeť, na které je zobrazen apokalyptický Kristus sedící na duze, z jehož úst vycházejí dva meče.
3. manželka: Alžběta Kumánka (1255 – 1323/26) dcera uherského krále Štěpána V. a jeho kumánské manželky Alžběty.
Alžběta, vlastním jménem Árpád-házi Boldog Erzsébet, se narodila jako první dítě uherského krále Štěpána V. a jeho kumánské manželky Alžběty. Už jako pětiletá byla dána na výchovu k dominikánkám do kláštera na Zaječím ostrově (dnes Markétin ostrov v Budapešti), kde byla abatyší její teta Markéta Uherská, pozdější svatá.
Ostrov dostal později jméno po ní. Když Markéta zemřela na tyfus v roce 1271, převzala úřad abatyše v konventu Alžběta Kumánka a to i přesto, že na řádovou sestru vedla dost nemravný život. Ovšem její bratr byl uherským králem, tak kdo by se odvážil tento stav kritizovat. Alžbětu to v úřadu abatyše moc nebavilo, proto brzy uprchla ke své sestře Kateřině do Srbska. Tam se zapletla s bratrem svého knížecího švagra Milutinem, pozdějším srbským králem Štěpánem Urošem II. Snad se i vzali a měli dceru Zoricu (jde pouze o dohady!) a nějakou dobu spolu žili v poklidu. Jenže královští zvědové brzo jeptišku-hříšnici vyhledali a nutili jí k návratu. Milutin podlehl tlaku a raději se s Alžbětou rozvedl. Načež byla uprchlice navrácena zpět do Budína. Prý bez dcery a zase do kláštera opět do úřadu abatyše! Možná proto, že jejím hlavním úkolem bylo hlídat odstavenou královnu Isabelu z Anjou, kterou tam nechal zavřít její divoký manžel Ladislav Kumán. Tohle všechno se dělo před rokem 1282.
Z konventu Alžbětu Kumánku po nějakém čase vytáhl náš Záviš. Nebyla to žádná charita. Byl jen dobře informován. Možná od své manželky Kunhuty, která zemřela roku 1285. Byla totiž Alžbětina sestřenice. Kolem Ladislava Kumána už tehdy panovala mírně výbušná atmosféra a Záviš věděl, že v případě smrti neoblíbeného uherského krále by měly děti jeho sester nárok na následnictví. A tak mocichtivý Záviš, který se tou dobou cítil jako král, požádal ve vší slušnosti o Alžbětinu ruku a Ladislav Kumán mu svou sestru dal. Vzali se v květnu roku 1288, nějaký čas pobývali v Budíně a už v prosinci téhož roku se jim na Svojanově narodil syn. Zplodili ho jasně před svatbou, nebo byl nedonošený?
Uvedená svatba byla poslední kapkou v nabouraném vztahu krále Václava II. k původně milovanému otčímovi. Když Záviš pozval krále na Svojanov na křtiny, Václav si vymínil, aby nejdřív Záviš přijel do Prahy a na Svojanov ho doprovodil osobně. Pak na pražském dvoře Záviše zajali a uvěznili. Alžběta se synem raději hned utekla ke své královské sestře Marii do Neapole. Její pobyt u tamního dvora je doložen ještě v roce 1300. Pak se stopa ztrácí. Údajně se Alžběta dožila 70 let. O synovi Záviše a Alžběty Kumánky nemáme žádných zpráv.
Podle některých badatelů se Alžběta po Závišově smrti uchýlila nikoliv do Neapole, ale na srbský dvůr, kde se podruhé vdala za srbského krále Uroše.
Zdroje:
Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014
Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007
Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975
Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007
Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008
Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986
Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011
časopis History revue ročník 2011-2014
časopis Akta History ročník 2010-2012
Nevšední průvodce rodem Přemyslovců
