Lucemburské princezny: Zapomenuté osudy sester Otce vlasti

Česká princezna, sňatkem bavorská vévodkyně, nejstarší dcera krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.

Markéta se narodila 8. července 1313 v Praze v královském paláci na Starém Městě jako první dítě královského páru Jana a Elišky. Jméno dostala po své babičce z otcovy strany, Markétě Brabantské, kterou Jan velmi miloval. Už jako roční batole ji otec chtěl provdat za osiřelého dolnobavorského vévodu Jindřicha, kterému bylo asi 9 let. Z plánu však sešlo pro nízký věk snoubenců. Zásadně proti sňatku své malé dcery byla královna Eliška, která ještě v té době svého mladšího muže ovládala.

Jiná situace nastala po událostech na hradě Loket v roce 1319, kdy byli Markéta, její sestra Jitka a bratr Václav odloučeni od matky pro její podezření z účasti na připravovaném spiknutí proti králi Janovi. Hned, jak měl král Jan volnou ruku v rozhodování o osudu své nejstarší dcery, začal znovu vyjednávat o již zmiňovaném sňatku Markéty a dolnobavorského vévody. K dohodě došlo za přispění římského krále Ludvíka Bavora a dne 12. srpna 1322 byla v Praze sepsána svatební smlouva. Na domluvené Markétino věno šest set hřiven stříbra otec samozřejmě neměl prostředky, a tak neváhal vypsat mimořádnou daň. Poté byla Markéta převezena na ženichův dvůr v Landshutu, aby si přivykla na nové prostředí a naučila se řeči. Brzy za ní přicestovala i těhotná matka Eliška, která se nadobro rozešla se svým manželem.

Markéta se svojí matkou žily v Landshutu vlastně z milosti nastávajícího manžela a z prodeje cenností, které si Eliška přivezla s sebou. Neznám přímé důvody, ale v roce 1325 se Markéta s matkou a dvěma malými sestrami objevuje v Praze, kde žije až do 12. února 1328. V tento den Markéta odjela zpátky ke snoubenci do Bavorska. Sňatek patnáctileté Markéty s o devět let starším Jindřichem se uskutečnil 12. srpna 1328 ve Straubingu.

Markétin manžel Jindřich II. Dolnobavorský byl dlouhodobě stižen malomocenstvím, přesto bylo manželství údajně šťastné. Příznaky choroby se začaly projevovat po narození druhého syna a Jindřich jimi trpěl devět let až do 1. září 1339, kdy na malomocenství zemřel. Brzy ho následoval jeho jedenáctiletý syn Jan, který se v devíti letech oženil s dcerou císaře Ludvíka Bavora a v jedenácti náhle zemřel. Pravděpodobně byl otráven svým tchánem, který pak lépe mohl spojit dolní a horní Bavorsko pod svou vládu. Mladší syn Jindřich zemřel ještě jako malé dítě.

Po smrti manžela a syna se Markéta musela složitě dohadovat o svá vdovská práva s římským císařem Ludvíkem Bavorem, který již nyní vládl celému Bavorsku. Markétě se nakonec práva zachovat podařilo, ale Bavor za to požadoval od českého krále navrátit Chebsko, které bylo jako říšská zástava přičleněno k českému království. To bylo ovšem nepřijatelné. Markéta tedy opustila vdovské sídlo v Berghausenu a 20. května 1341 se vrátila do Čech.

Ludvík Bavor se snažil oslabit pozici Lucemburků ve střední Evropě přetažením polského krále Kazimíra III. do svého tábora. Hrozícímu spojenectví se rozhodl zabránit moravský markrabě Karel dojednáním sňatku ovdovělého Kazimíra a navrátivší se Markéty. Markéta se novému sňatku zprvu vzpírala, později však ustoupila nátlaku a Karel mohl dojednat datum svatby. Než ke svatbě došlo, Markéta těžce onemocněla neznámou chorobou, a když polský král se skvostnou družinou přijel do Prahy, našel svou nastávající na smrtelném loži. Za pár dní se místo svatby konal Markétin pohřeb.

Beneš Krabice z Weitmile Markétin skon okomentoval takto: „Téhož roku se Markéta, dcera krále Jana, vdova po zesnulém Jindřichovi Bavorském, vrátila po smrti svého prvorozeného syna do Čech a ačkoli nerada a vzpírajíc se byla zasnoubena polskému králi Kazimírovi. A protože, jak praví písmo: Vynucené sňatky obvykle mají špatné konce – tato Markéta, postižena dlouhou a těžkou nemocí, dříve, než se sešli, v úterý před svátkem svaté Markéty zemřela v městě pražském a byla pochována na Zbraslavi. I obrátila se slavnost svatební ve smutek a nářek.“

Zemřela 11. července 1341 a pochována byla vedle své matky ve Zbraslavském klášteře. Hrob bohužel zničili husité.

Rodem česká princezna, sňatkem normandská vévodkyně, vévodkyně z Anjou a Maine, byla druhou dcerou českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.

Jitka se narodila 21. května 1315 v Praze na Starém Městě. Okolí královského páru očekávalo syna- následníka, proto Jitku nepřijalo s nadšením. Jméno dostala po své babičce z matčiny strany, kterou měla Eliška velmi ráda.

Zbraslavská kronika o tom píše:

Léta Páně 1315 dne 21. května v prvou hodinu se narodila panu Janovi, králi českému, hraběti lucemburskému, druhá dcera, Jitka, a při jejím narození se lid znepokojil proto, že se čekalo narození syna. Uvažujíc to matka této dívky, paní královna Eliška, takto přede mnou pravila: „protože takřka nikdo nemá rád toto dítě, proto je musím já mít ráda tím vřeleji…“

Podobně jako její sestra Markéta se stala Jitka prostředkem diplomatických zájmů svého otce. Už jako šestiletá byla zasnoubena v roce 1321 s budoucím míšeňským markrabětem Fridrichem z rodu Wettinů a s doprovodem odcestovala na sídlo svého snoubence. O dva roky později přešli Wettinové k protivníkům krále Jana a Jitka byla potupně vrácena z Wartburgu zpět do Prahy.

V té době se král Jan již orientoval více na Francii, kde našel dalšího vhodného ženicha pro svou dceru. Tím byl normanský vévoda, francouzský princ Jan, nejstarší syn francouzského krále Filipa VI. Jakmile bylo dojednáno věno, jež činilo z francouzské strany 120 tisíc zlatých a z české strany slib vojenské pomoci o síle 500 mužů v případě války, vydala se Jitka do Francie. Svatba se uskutečnila 28. července 1332 v Melunu. Jitce, kterou v nové vlasti jmenovali Bona, bylo v té době 17 let a ženichovi 13 let.

Sňatek Jitky a Jana byl recipročním sňatkem českého následníka Václava/Karla IV. s Blankou z Valois. Přátelství a spojenectví tak bylo ztvrzeno dvakrát. Po velkolepé svatbě následovaly dva měsíce slavností, turnajů a hostin, při nichž byl Jitčin manžel Jan pasován na rytíře samotným českým králem Janem Lucemburským.

Jitčino manželství bylo spokojené, neboť měrou vrchovatou plnila svou úlohu rodičky. Za 17 let trvání manželství porodila jedenáct dětí. Pro doplnění toho, jak se česká princezna svými potomky zapsala do dějin Francie, uvádím celou její rodinu, třebaže patří do rodokmenu rodu Valois. Přes tuto českou princeznu se dostala přemyslovská krev do většiny evropských vládnoucích rodů.

manžel: Jan z Valois (1319-1364) normandský vévoda, vévoda z Anjou a Maine,

pozdější král Francie známý jako Jan II. Dobrý. Byl synem francouzského krále Filipa VI. a jeho manželky Jany Burgundské

dcera: Blanka (1336-1336)

syn: Karel (1337-1380) pozdější král Francie Karel V.

dcera: Kateřina (1338-1338)

syn: Ludvík (1339-1384) pozdější vévoda z Anjou a Maine, vévoda z Tourane

syn: Jan (1340-1416) pozdější vévoda z Bery, významný sběratel a mecenáš umění

syn: Filip (1342-1404) pozdější burgundský vévoda známý jako Filip II. Smělý, francouzsky Philipe de Hardi, zakladatel burgundské dynastie jako vedlejší větve rodu Valois.

dcera: Johana (1343-1373) manželka navarského krále Karla II. Zlého

dcera: Marie (1344-1404) manželka vévody Roberta I. z Baru

dcera: Agnes (1345-1349) zemřela v době morové epidemie

dcera: Margarita (1347-1352) zemřela v době morové epidemie

dcera: Isabela (1348-1372) manželka milánského vévody Giana Galeazza Viscontiho.

Z uvedeného výčtu potomků je patrné, že Jitka byla prakticky neustále těhotná, nebo těsně po porodu. Není proto divu, že oslabený organismus podlehl epidemii moru.

Jitka si ve Francii získala mnoho přátel a příznivců, jednak svojí krásou, ale také vzdělaností. Její rukopis v iluminovaném žaltáři se dochoval do dnešní doby jako nádherná ukázka gotické knižní tvorby. Jitčiným sekretářem byl učenec a již tehdy slavný a vážený básník a skladatel, poradce jejího otce Jana, Guillaume de Machaut.

Jitka zemřela na mor 11. září 1349 a byla pochována v klášteře Maubuisson, který fungoval jako královské pohřebiště. Pohřbena byla jako královna, i když její manžel byl korunován až rok po její smrti.

Česká princezna, sňatkem vévodkyně rakouská, štýrská a korutanská. Dcera krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, druhá manželka Oty Habsburského.

Anna se narodila 27. března roku 1323 v bavorském Chamu, jenž je v Čechách známý pod názvem Kouba, během matčina exilu v Bavorsku jako jedno ze dvou posledních dětí královského páru. Annino dvojče Eliška zemřelo v sedmi letech. Na níže uvedeném portrétu autor Annu zobrazil jako ctihodnou matrónu. Ve skutečnosti šlo o 12-15letou dívku.

Již ve čtyřech letech se Anna stala objektem otcovy sňatkové politiky. V únoru roku 1327 dojednal Jan Lucemburský Annino zasnoubení s Ladislavem, nejstarším synem uherského krále Karla Roberta z Anjou. Zasnoubení však skončilo již na jaře roku 1329 nečekanou smrtí pětiletého snoubence. Brzy po této události se našel další snoubenec. Měl jím být braniborský markrabě Ludvík zvaný Říman, syn císaře Ludvíka Bavora z druhého manželství. Případnému sňatku však bránil papežský interdikt nad územím Ludvíka Bavora.

Ze zásnub opět sešlo. Nakonec otec Anně vybral ženicha mezi rakouskými Habsburky a roku 1330 byla nabídnuta vévodovi Otovi Habsburskému, zvanému Udatný. Někdy v tomto období odjela Anna do Francie, kde byla hostem královského dvora v Paříži a dělala tam společnici své starší sestře Boně. Do Čech se Anna vrátila až těsně před svou svatbou roku 1335.

Ke sňatku Anny s Otou Habsburským byl nutný papežský dispens pro blízké příbuzenství. Ten však byl vydán až 9. ledna roku 1335 a teprve poté mohla být slavena svatba, která se uskutečnila 16. února roku 1335 zároveň se svatbou Anny Opavské, dcery Mikuláše Opavského a dolnorakouského hraběte Burcharda z Hardeggu. Dojitá svatba neušla pozornosti kronikářů. František Pražský (kronikář doby Karla IV.) o této události píše: “ Nastala všem radost a veliké veselí a tanec a tato bohatá hostina trvala tři dny.“

Habsburkové kromě nevěsty obdrželi také dolnorakouská města Vitoraz, Lávu nad Dyjí a Rabensburk, která Anna dostala věnem.

Bezdětné manželství mladičké Anny a o dvacet let staršího Oty nemělo dlouhého trvání. Anna zemřela nenadále ve svých 15 letech 13. září roku 1338 ve štýrském Neuberg an der Murz. O příčině smrti tak mladé ženy mohu pouze spekulovat, v žádném historickém zdroji jsem se nic hodnověrného nedočetl. Snad to byla rodová dispozice pro onemocnění tuberkulózou, která postihla skoro všechny poslední zástupce Přemyslovců. Pochována byla ve zdejším cisterciáckém klášteře vedle první Otovy manželky. Ota Habsburský svou druhou ženu přežil pouze o půl roku. Pochován byl také v uvedeném klášteře vedle svých manželek.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017