Méně významní potomci velmi plodného krále Přemysla I. Otakara

Nejstarší syn českého knížete a krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské.

Vratislav se narodil v letech 1178/9 v Míšni nebo v Olomouci kde je v letech jeho narození Přemysl uváděn jako údělný kníže. Vratislavův život je vesměs zahalen tajemstvím, kronikáře tehdejší doby nezajímal.

Když jeho otec v roce 1197 usedl již definitivně na český trůn, svou první manželku s dětmi již do Čech nepustil a požádal o prohlášení o neplatnosti sňatku z důvodu blízkého příbuzenského vztahu. Tímto činem se stal Vratislav nemanželským synem zavrženým vlastním otcem. Zatímco jeho matka a tři sestry zůstaly na míšeňském dvoře, Vratislav se stal námezdním bojovníkem, nejprve v Německu a později v Itálii. V době bojů dvou korunovaných císařů mezi sebou si tímto způsobem zajistil vcelku dobré živobytí.

V roce 1212 udělil Ota IV. Brunšvický Vratislavovi české země v léno. Bylo to však jen prázdné gesto a msta za přeběhnutí Přemysla Otakara I. do nepřátelského tábora. Vratislav neměl žádné reálné šance skutečnou vládu získat. Možná měl kolem sebe pár exulantů, ale v Čechách jej nikdo neznal a bez podpory domácí šlechty a pouze jedním z pretendentů císařského trůnu dosazený vladař, neměl žádnou šanci.

Bylo možné uvažovat, že syn Přemysla, Wettin po matce, se může stát dědicem nebo alespoň regentem Míšeňska, protože v průběhu první čtvrtiny 13. století zemřelo několik členů dynastie bez mužského potomka, ale ani to se nestalo. Byl vždy jiný nástupce než syn Adléty. Vratislav nezískal ani žádné z uprázdněných hrabství v Míšeňsku. Byl tedy na míšeňském dvoře jen živoucím důkazem dávného pokoření sousedním mocnějším panovníkem.

O osobním životě Vratislava nejsou vůbec žádné zprávy, kronikáři je zmiňován občas pouze jako svědek listin vydávaných německými velmoži a objevuje se ve výčtu urozených účastníků některých bojů. Stejným tajemstvím je obestřena i Vratislavova smrt. Poslední zmínka o něm je na listině Ludvíka IV. Durynského, ve které vyjímá některé německé rytíře z povinnosti platit mýto z roku 1225. Pak už o Vratislavovi není ani zmínka.

Jako nejpravděpodobnější se jeví Vratislavova smrt mezi lety 1225-1227 a to na cestě do Svaté země v důsledku nějaké epidemie, která nakonec uskutečnění 6. křížové výpravy zmařila. Smrt tohoto vyděděnce je ukryta neprostupnou mlhou neznámé minulosti. Můžeme se jen domnívat, co způsobilo skon nejstaršího Přemyslova syna. V každém případě nebyla jeho smrt ani slavnou, ani smysluplnou. Nevyvolala velký smutek, naopak přinesla pro jeho ještě žijící příbuzné jen pocit uvolnění. Je možné s opatrností předpokládat, že i sám považoval vlastní život za zbavený smyslu, a právě proto se zúčastnil křížové výpravy. Chtěl zemřít za víru, ale ani to se mu nepodařilo.

česká princezna, sňatkem hraběnka z Ortenburku, dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské.

Božislava se narodila kolem roku 1190, dětství prožila v míšeňském exilu spolu se svou matkou a dvěma sestrami. Podle některých pramenů byla v roce 1198/99 zasnoubena s rakouským vévodou Leopoldem VI., pravděpodobně však šlo o její starší sestru Markétu. Zasnoubení bylo posléze zrušeno.

Blíže neznámého roku se Božislava provdala za hraběte Jindřicha I. z Ortenburgu v dolním Bavorsku. Novomanžel byl o dvacet let starší, ale jako vlastním otcem zavržená dcera neměla moc na výběr. O jejích osudech není nic bližšího známo, jen že měla čtyři děti. Dcery: Alžbětu pozdější lankraběnku z Leuchtenbergu , Annu pozdější hraběnku z Truhendingenu a Ossanu a syna Jindřicha pozdějšího hraběte Heinricha II. z Ortenburgu.

Božislava umírá v květnu roku 1238, pochována byla neznámo kde.

česká princezna, sňatkem korutanská vévodkyně, dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.

Judita se narodila v roce 1201 v Praze. Ve dvanácti letech byla provdána za 33letého korutanského vévodu Bernarda III. Sponheimského. Ke sňatku se pojí romantický příběh o lásce na první pohled.

Kronikář Jan z Viktringu o tom píše:“ na jeden z velkých svátků pozvala králova dcera Judita cizince a kleriky, chudé i bohaté, aby jim pro očistu lila na ruce vodu, opatřila je jídlem a pitím a aby jim poté rozdělila dary. I stalo se, že se této slavnosti účastnil také Bernard se svým doprovodem. Když k němu pro omývání rukou mladá žena přistoupila, stáhl pro ni ze svého prstu zlatý, malým kamenem ozdobený prsten“

Pravda bude asi trochu prozaičtější, zřejmě šlo o další politický tah jejího otce. Těžko předpokládat lásku na první pohled od třiatřicetiletého muže ke dvanáctileté dívence.

Judita v manželství porodila tři syny a dceru Markétu. Nejstarší syn Oldřich se narodil až 7 let po svatbě, pak následoval syn Filip, dcera Markéta a narození posledního syna Bernarda zaplatila 29letá Judita životem. Zemřela 2. června 1230. Pro svůj krátký život se nijak významně do historie nezapsala. Spíše její synové zasáhli do dějin Moravy.

Judita i maličký Bernard jsou pochováni v klášteře Mariabrunn ve slovinském městě Kostanjevica na Krki.

Anna se narodila asi v roce 1204 v Praze. Snad už v deseti letech byla zasnoubena se stejně starým slezským knížetem a faktickým vládcem Polska Jindřichem II. Pobožným. O čtyři roky později roku 1218 snoubenci uzavřeli sňatek. Přemysl Otakar I. chtěl patrně tímto sňatkem neutralizovat vliv Děpolticů na dvoře Jindřicha I. Bradatého, jehož sestra byla manželkou Děpolta III.

Knížecí pár měl spolu celkem deset dětí, z nichž tři synové Boleslav, Jindřich a Vladislav se stali slezskými či Lehnickými knížaty a tři dcery manželkami dalších polských knížat. Annin manžel Jindřich zahynul 9. dubna roku 1241 v bitvě a Mongoly u Lehnice. Některé z pramenů uvádějí, že Anna se pak stala regentkou za své nedospělé syny, nezdá se to ale pravděpodobné, protože přinejmenším dva synové už byli v té době plnoletí: Boleslav Rogatka a Měšek Lubušský. Jistě však byla regentkou za svého asi dvanáctiletého syna Jindřicha zvaného Bílý, a to pouze v lehnickém knížectví. Důkazem toho je pečeť kněžny Anny z roku 1242 ANNA DEI GRACIA ZLESIE DVCISSA IVNIOR, jako regentky.

Anna se zapsala do historie především jako zakladatelka a zastánkyně práva a zákonů. Spolu s manželem založila františkánský klášter ve Vratislavi, který byl poničen během mongolských nájezdů. Čtrnáct let trvajících oprav se ujala právě kněžna Anna. V roce 1242 založila benediktinský klášter v Krzeszowě, v roce 1253 přenesla z Prahy do Vratislavi řád Křižovníků s červenou hvězdou, který v Praze založila Annina sestra Anežka, a rovněž z Prahy v roce 1257 přišly do Vratislavi klarisky, kterým také založila klášter. Tento klášter se poté stal Anniným posledním místem pobytu, když svůj palác odkázala jako špitál.

V klášteře klarisek Anna 23. června 1265 ze-mřela a je pochována v klášterním kostele, který se poté stal pohřebištěm slezských knížat a kněžen.

Narodil se v roce 1207 a dětství prožil jako opečovávaný princ na pražském královském dvoře. Od svých 15 let se zúčastňoval častých inspekčních cest svého otce na Moravu, kterou po smrti Vladislava Jindřicha sám spravoval. Bylo tak přirozené, že někdy v červenci roku 1224 Vladislava král ustanovil markrabětem moravským. Starší Václav už byl královým spoluvladařem.

Vladislav však Moravě dlouho nevládl, zemřel mladý 18. února 1227 ve věku 20 let. Příčina smrti tak mladého muže je pro nás neznámá. Pochován byl v klášteře v Opatovicích nad Labem.

Vladislav se nestihl ani oženit, a tak žádné legitimní potomky nezanechal.

Narodil se roku 1209 v Praze, první zmínka o něm je až z roku 1228 kdy se po smrti svého bratra s určitým zpožděním způsobeným spory s Rakouskem, stává moravským markrabětem.

Markrabě Přemysl se v roce 1233 vzbouřil proti svému bratrovi, českému králi Václavovi I. Příčinou sporu bylo předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi Přemyslovy nejstarší sestry Judity. Spor gradoval roku 1237, kdy král Václav přitáhl na Moravu s početným vojskem a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Přičiněním uherského krále a matky královny vdovy Konstancie se bratři opět smířili a Přemysl se mohl v roce 1238 vrátit na Moravu. Jeho vláda však byla omezena na Olomoucko a Opavsko, zbytek Moravy si ponechal král pod svou přímou správou.

Stejně jako bratr měl i Přemysl silnou vazbu na matku Konstancii, které pomáhal se založením tišnovského kláštera Porta Coeli. Ani Přemyslovi nebylo dopřáno dlouhého života, pro nás z neznámých příčin umírá ve svých 30 letech 16. října 1239. Po-chován je v tišnovském klášteře Porta Coeli.

italská heretička, s velkou pravděpodobností dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Dodnes se však mezi historiky vedou spory o jejím přemyslovském původu.

Pokud přijmeme teorii o jejím přemyslovském původu, tak můžeme předpokládat, že se narodila kolem roku 1210 v Praze. Na svět měla přijít o Letnicích, v den Seslání Ducha svatého, slavený 50 dnů po Velikonocích. O jejím životě do příchodu do Itálie nevíme vůbec nic. V Itálii je známa jako Gul-gielma Boema, někdy je nazývána také Felix, odtud pak český překlad Blažena.

Kolem r. 1260 se i se synem (neznámého jména) ocitá v Miláně. Proslavila se skromným životem, léčitelskými schopnosti, pomocí chudým a nemocným. Oblékala se do hnědého hábitu, stejně jako její věrní. Na těle měla mít podobně jako Ježíš Kristus pět ran. Byla proto pokládána za inkarnaci Ducha svatého, jeho ženskou podobu. Pro tyto vlastnosti se dostává do zájmu inkvizice, která ji už za života nařkne z kacířství. Vilemína se však obhájí a obvinění je staženo.

Vilemína zemřela někdy kolem r. 1281 ve farnosti kostela svatého Petra u milánského Dómu. Pohřbili ji do drahé hrobky v Chiaravalle, k níž chodili lidé věřící v její vzkříšení. Procesí připomínala v mnohém pohanské rituály a lidé věřili v její léčitelské schopnosti i po smrti. K uzdravení prý postačilo prosté dotýkání se hrobu nebo roztok vody a vína, kterým se omývalo tělo zemřelé.

Stoupenci Vilemíny věřili v zánik tehdejšího modelu katolictví, společenství mělo své vlastní mše vedené kněžkou Manfrérou. Inkvizice však vilemínity roku 1300 rozprášila jako kacířskou sektu a kněžka Manfréda s hlavním vykladačem víry Ondřejem Saramitou skončila na hranici. Za původce hereze byla označena Vilemína, jejíž ostatky byly exhumovány a také spáleny na hranici. Právě ze zápisu tohoto inkvizičního procesu máme veškeré informace o existenci Vilemíny české. Kacířství Vilemíny bylo dlouho dobu překážkou ve svatořečení Anežky České.

česká princezna a světice, nejmladší dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Anežka patří k nejvýznamnějším představitelům přemyslovské dynastie.

Anežka se narodila 20. ledna 1211 v Praze na svátek sv. Anežky Římské a podle data narození dostala i své jméno. Ve třech letech byla Anežka se svou sestrou Annou poslána na vychování do ženského kláštera ve slezské Trebnici. V této době byla pravděpodobně zasnoubena se synem Jindřicha Bradatého Konrádem. Konrád však zemřel a obě sestry se vrátily domů. Poté byla Anežka poslána na dva roky do kláštera v Doksanech, kde získala na tehdejší dobu rozsáhlé vzdělání.

V roce 1220 byla Anežka zaslíbena prvorozenému synovi a spoluvladaři císaře Fridricha II. Jindřichovi. Místem výchovy a dalšího vzdělání budoucí císařovny (jak si plánoval její otec) se na šest let stal rakouský dvůr Leopolda VI. a rodový klášter Babenberků. Anežka měla být nejen vzdělanou a vychovanou nevěstou, ale i nevěstou bohatou. Věnem měl obdržet třicet tisíc hřiven stříbra, tj. asi 7,5 t drahého kovu.

Její vychovatel Leopold však začal intrikovat a docílil toho, že čtrnáctiletý Jindřich řekl, že si Anežku nikdy nevezme a s radostí skončil v náruči o šest let starší Leopoldově dceři Markéty. V roce 1225 se tedy odvržená nevěsta Anežka vrátila do Prahy. Následujícího roku přijelo do Prahy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta a Anežka byla opět zasnoubena. V roce 1229 však Jindřich zasnoubení zrušil.

Téhož roku projevil o českou bohatou krasavici opět zájem vyhlášený svůdce žen Jindřich VII. a vůbec mu nevadilo, že byl ženat s Markétou. Aby zabránil skandálu, vstoupil do hry jeho otec císař Fridrich II. a sám požádal tehdy už krále Václava I. o Anežčinu ruku. To bylo poprvé v dějinách, kdy se císař říše římské ucházel o ruku Přemyslovny. Král Václav I. nechal vše na rozhodnutí své milované sestry Anežky. Ta císaře odmítla. Kdyby žil v té době její otec Přemysl Otakar I. něco takového by bylo nemyslitelné.

Anežka se ve svých dvaceti letech oprostila od nepříjemné až potupné role věčně čekající nevěsty, o jejíž budoucnosti rozhodovali jiní a vzala svůj další osud do svých rukou. Vzorem jí byla její právě zemřelá sestřenice Alžběta Durynská, která se po smrti svého manžela zcela věnovala zakladatelské činnosti a pouhé čtyři roky po své smrti byla prohlášena za svatou. To byl také cíl veškeré činnosti Anežky České po celý zbytek dlouhého života. Stala se zakladatelkou několika kostelů a klášterů, založila Špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, jediný mužský řeholní řád na světě, který založila žena. Přivedla do Prahy řád klarisek a stala se jejich první představenou, působila i v kulturním a společenském životě.

Vynikala i v diplomacii, když výrazně přispěla k usmíření svého bratra krále Václava s jeho synem Přemyslem. V pozdějším sporu Přemysla Otakara II. s Rudolfem I. Habsburským obhajovala zájmy svého rodu před papežskou kurií. Ačkoliv byl Přemysl Otakar II. v roce 1277 v říšské klatbě, přijala jeho dceru do kláštera a před bitvou na Moravském poli na svého synovce nechala sloužit mše. V době středověku to byla vážná porušení říšské klatby a Anežka musela mít u papeže velmi silnou pozici, aby z toho vyvázla bez trestu.

Veškeré aktivity Anežka dělala s plným nasazením, dnes by byla označena za workoholičku, a přesto se dožila na svou dobu vysokého věku 71 let a zemřela 2. března 1282. Pochována byla v kapli Panny Marie v klášteře sv. Anežky České v Praze. Legendy o jejím životě, vzdělanosti, dobročinnosti, milosrdenství i reprezentaci královské dynastie se začaly tradovat vzápětí po její smrti. Svého životního cíle však dosáhla až po 707 letech, její svatořečení se událo až v roce 1989.

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců