Moravský markrabě Jan Jindřich: Život ve stínu čtyř žen

Moravský markrabě, tyrolský vévoda. Syn krále Jan Lucemburského a Elišky Přemyslovny.

S postavou mladého Jana Jindřicha je spojena pikantní historka, která ve své době bavila celou střední Evropu.

Český král Jan Lucemburský poslal svého teprve pětiletého syna Jana Jindřicha s početným doprovodem do Tyrol. Spolu s množstvím darů se nechal slyšet, že by se rád stal tchánem jedné z dcer korutanského vévody a tyrolského hraběte. Jindřich Korutanský byl návrhem svého bývalého švagra polichocen. Malý Jan Jindřich měl být v Meranu vychováván a hlavně si měl na budoucí nevěstu zvykat. Vévoda Jindřich měl dcery dvě, starší pohlednou, ale slabomyslnou Adlétu, a nehezkou Markétu. Těžká volba pro malého prince, který navíc vypadal mladší, než ve skutečnosti byl. Jinošský vzhled zdědil zřejmě po otci, který vedle své ženy Elišky působil také jako dítě. Nakonec bylo rozhodnuto, aniž by se dětí někdo ptal, že manželkou se stane Markéta.

Obě děti si ale byly od prvního momentu nesympatické a nezměnilo se to ani v budoucnu. Po třech letech – to bylo nevěstě dvanáct a ženichovi osm – se konala na nátlak ženichova otce oficiální svatba. Lucemburkové toužili po bohatém Tyrolsku. A toto byl zas další krůček ke splnění Janových plánů! Svatba byla okázalá, otec jediné dědičky Tyrolska a Korutan se musel ukázat, i když jeho pokladna byla prázdná. Oba otcové byli spokojeni. Naštěstí bylo upuštěno od veřejné konzumace sňatku, jak bývávalo zvykem. Bylo rozhodnuto, že se vše uskuteční později – už bez svědků.

Markéta byla tělesně velmi vyspělá a záhy se projevila jako sexuálně neobyčejně náruživá a mimořádně náročná. Proti takto vybavené mladé ženě stál slaboučký, opožděně se vyvíjející chlapec. Markétina agresivní až výbušná povaha u mladého manžela vzbuzovala spíše strach než nějaké citové opojení. Tento nepoměr vedl k vzájemnému odcizení obou manželů, jež ze strany Markéty přešlo od pohrdání dětským manželem až k nenávisti. Prakticky spolu vůbec sexuálně nežili, třebaže i Janův otec nabádal svého syna, aby už konečně začal plnit manželské povinnosti. Jan Jindřich se nestaral o politiku ani vládu, pouze se bavil a rozhazoval tyrolské bohatství.

2. listopadu roku 1341 si mladý Jan Jindřich vyjel s družinou na lov a při návratu našel bránu hradu Tirol zavřenou. Prosby ani výhružky nebyly nic platné, navíc pršelo a foukal ledový vítr. Markéta ho zkrátka vyhnala. Oporu nenašel ani u tyrolských šlechticů, se kterými byla Markéta již předem domluvena, a tak mladému tyrolskému vévodovi nezbývalo, než se potupně vrátit do Čech jako vyhnanec. Zde našel jedinou oporu ve svém bratrovi Karlovi, který se snažil zvrátit běh událostí. Ovšem marně. Na nezdaru tyrolské mise se určitou měrou podílel i král Jan Lucemburský, když potvrdil smlouvu o neplatnosti dědictví po korutanském vévodovi, jež zbavovala jeho dceru Markétu nástupnictví.

Manželství bylo rozvedeno až po osmi letech tahanic. Přitom Markéta se už dříve znovu vdala a rozhlašovala o Janu Jindřichovi, že je impotentní. Pravdu o své plodnosti však Jan Jindřich dokázal už v následujících letech, když se svou druhou manželkou zplodil šest dětí.

Beneš Krabice z Weitmile s nádechem pýchy o tom píše: „I byla smazána pohana na něm tkvící a lhali ti, kteří tvrdili, že není schopen plodit děti, když tenkrát byl kníže chlapcem a úplně mlád. Byl tedy připraven o manželku a zemi bez příčiny…“

Brzy po definitivním krachu prvního manželství byl Jan Jindřich ustanoven svým bratrem Karlem IV. moravským markrabětem, jímž zůstal až do své smrti. Šestadvacetileté působení na Moravě se plně kryje s mocenským vzestupem Karla IV. Za celou dobu se Jan Jindřich nepokusil o samostatnou politiku a byl zcela ve stínu svého bratra, jemuž sloužil jako oddaný diplomat. V těsném kontaktu byli oba bratři zvláště po roce 1355, kdy měl Jan Jindřich svěřenu celou správu království v době časté Karlovy nepřítomnosti. Až do roku 1361 byl také případným dědicem českého království. Figuroval na významných Karlových listinách jako svědek, čímž zaručoval trvalost zpečetěného obsahu v případě dědictví.

Zpočátku moravského panování Janu Jindřichovi na popularitě nepřidaly pověsti, které se šířily z Tyrol, ale brzy vyšlo najevo, že šlo o pomluvy než o skutečné nezdary. Jako moravský markrabě se Jan Jindřich osvědčil jak po stránce hospodaření, tak po stránce diplomatické. Výjimku tvořilo město Brno, které po jeho smrti zůstalo silně zadlužené. Ovšem dluhy to byly spíše krále Karla IV. než Jana Jindřicha.

Jan Jindřich také předsedal několikrát zemskému soudu, nevyhnul se tak sporům se svými poddanými z řad vysoké šlechty, ale byly to spíše výjimečné případy a vždy byl jištěn autoritou svého staršího bratra. Obecně lze říci, že vztahy se šlechtou udržoval na dobré úrovni, které ještě posiloval poskytováním vysokých dvorních funkcí svým věrným a vytváření lenních systémů. Pozoruhodné jsou i jeho snahy o rozšiřování markraběcích majetků a vykupování původně šlechtických statků.

Jan Jindřich miloval umění, podporoval vzdělávání, kláštery a hudbu. Měl hluboký vztah k české národnosti, který projevoval i pojmenováním svých dětí po českých světcích. Starší literatura Jana Jindřicha hodnotí jako nepříliš silného panovníka. Tyto názory byly vesměs ovlivněny jeho korutansko-tyrolskou pověstí a tím, že působil ve stínu svého bratra. Novější badatelské práce ovšem jeho nepříznivé světlo rozptylují a jeho úlohu přehodnocují. Podle nich svou markraběcí úlohu splnil s očividnými výsledky a zodpovědně doplňoval lucemburskou dynastickou politiku svého bratra. Dalo by se říci, že své zemi zajistil klidný vývoj a Morava si zachovávala podobně vysokou životní a politickou úroveň jako sousední Čechy právě díky Janu Jindřichovi.

Ve své závěti se Jan Jindřich snažil rozdělit markraběcí majetek mezi své syny, ale marně. Sotva 12. listopadu 1375 zemřel, rozpoutaly se mezi jeho syny spory, jež životní dílo Jana Jindřicha doslova rozmetaly.

Podle písemných pramenů byl Jan Jindřich pohřben v kostele sv. Tomáše v Brně vedle svých dvou manželek. Archeologický průzkum v presbytáři však z markraběcích hrobů odkryl pouze hrobku jeho syna Jošta.

Tyrolská hraběnka, první manželka českého prince Jana Jindřicha Lucemburského, dcera bývalého českého krále Jindřicha Koruntanského a jeho druhé manželky Adléty Brunšvické.

Markéta se narodila v roce 1318 v Meranu, tamtéž patrně prožila i své dětství, své zásnuby s prvním manželem a konala se tam i honosná svatba s českým princem Janem Jindřichem Lucemburským.

Vztahy v manželství Jana Jindřicha a Markéty jsou popsány v hesle jejího manžela, nebudu se tedy opakovat. Výsledkem bylo, že Markéta svého prvního manžela v listopadu roku 1341 vyhnala z Tyrol a zapudila kvůli impotenci. Měla jistě vše předem domluvené s místní šlechtou i s bavorskými Wittelsbachy, protože už 10. února 1342 se provdala za bavorského vévodu Ludvíka V. Demonstrativně si při svatebním obřadu oblékla šat panen i s věnečkem, aby tak veřejně dala najevo, že i přes 11 let trvající manželství zůstává pro manželovu impotenci pannou. Nepožádala však církev o rozluku manželství, neboť se svým znalcem práva usoudila, že ono zapuzení je dostačující. Za tento první civilní sňatek v dějinách středověku byli oba manželé papežem exkomunikováni. Byl z toho nejen skandál, ale hlavně velká politická prohra Lucemburků. O sňatku Ludvíka a Markéty byly sepsány církevně-politické spisky kupodivu v jejich prospěch za novátorský přístup. Oficiálně bylo první manželství Markéty rozvedeno až po osmi letech od zapuzení v roce 1348.

Markéta a Ludvík spolu měli čtyři děti, ale pouze dva synové se dožili dospělosti. Menhard a Heřman. A právě následníka Menharda se Markétě podařilo oženit do habsburského rodu. Habsburkové pak zajistili, aby v době konání sňatku v roce 1359 byla zrušena exkomunikace Markéty a Ludvíka. Markéta tím popudila nejen církevní kruhy, ale i římského císaře Karla IV. Hlavně proto, že její sňatková politika zbavila Lucemburky jistého vlivu. A tak se jí všichni pomstili tou Markétou Pyskatou. A říkali jí tak až do její smrti v roce 1369, protože tak hříšná žena přece nemůže být krásná. Ono přízvisko jí navíc zůstalo navždy. Jak vidno, historie se pomluv chytá moc ráda. Je s podivem, že přízvisko Maultasch se objevuje i v opisu pečetě Markéty - tyrolské hraběnky.

Historie Markétu líčí většinou jako šerednou zrůdu. A jak vidno, i malíři se na ní vyřádili, ovšem v reálu prý nebyla zase tak ošklivá, ale nebyla ani krásná. Měla velká ústa s odulými rty (odtud předzdívka Maultasch – pusa jako taška) a velká ňadra, která nebylo možno přehlédnout ani v asexuálním středověkém šatu. Dnes bychom v tom problém neviděli, ovšem středověk měl zřejmě jiná měřítka ženské krásy.

Na historkách o sexuální náruživosti až nenasytnosti tělesně velmi vyspělé Markéty bude asi něco pravdy, ale musíme vzít v úvahu, že je šířil hlavně Jan Jindřich Lucemburský, který se její společnosti vyhýbal, jak jen mohl. Snad se jí i bál. Markéta byla odmala vážná, stále zadumaná, ale také nevyrovnaná až hysterická. V dospělosti se z ní stala velice rázná žena s vlastním úsudkem a zřejmě také velice ambiciózní.

Po smrti svého manžela 18. září 1361 vládla Markéta Tyrolsku spolu se svým synem. Ten však po dvou letech zemřel a to ji přimělo k přenechání Tyrolska Habsburkům. Sama přesídlila do Vídně, kde také 3. října 1369 zemřela. Pochována byla v minoritském kostele.

Téměř po 600 letech se Markéta Tyrolská stala ústřední postavou románu Liona Feuchtwangera - Ošklivá vévodkyně.

Moravská markraběnka, druhá manželka Jana Jindřicha Lucemburského, dcera opavského vévody Mikuláše II. a jeho první manželky Anny Ratibořské.

Markéta se narodila někdy kolem roku 1330. Přesné datum ani místo narození není známo, první zmínku o ní nám zanechal až kronikář Beneš Krabice z Weitmile a to v souvislosti s jejím sňatkem s markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským. Na přelomu let 1349/50 se tak v manželství setkali dva pravnuci Přemysla Otakara II. Ženich po matce a nevěsta po otci. Ke sňatku byl tedy nutný papežský dispenc, ale Jan Jindřich o něj asi nepožádal, a proto svatba proběhla vcelku v tichosti v Brně bez okázalostí, aby nebudila zbytečný rozruch a ve všeobecnou známost vešla až později, a to je také důvod, proč je i přesné datum sňatku v různých kronikách uváděno různě. Pikantní na věci je to, že na říšském sněmu v Norimberku počátkem roku 1350 byla tato novinka přetřásána jako skandál. Na naléhání krále Karla IV. byl papežský dispenc udělen až dodatečně s datací 19. 8. 1350. Do této doby manželé spolu nesměli tělesné žít, jinak by byla na ně uvalena klatba.

Zrekonstruovat 13 let trvající manželství je nemožné. Kromě listin s výčtem darů od měšťanů k různým příležitostem a Markétiným listinám měšťanům Brna není o ní nikde zmínka. Manželství bylo asi bezproblémové a z toho důvodu pro kronikáře nezajímavé. Už tenkrát lidé prahli hlavně po senzacích. Jisté je, že vedla svůj vlastní dvůr a během manželství porodila v rychlém sledu šest dětí, kromě jiných i Jošta a Prokopa pozdější moravská markrabata. Po narození posledního syna, Prokopa, v roce 1356 asi už děti mít nemohla. Existuje domněnka, že po posledním porodu byla tak poraněná, že to vylučovalo další pohlavní styk. Domněnku podporuje i náznak nemanželského dítěte moravského markraběte narozeného roku 1359, kdy Janovi bylo darováno 20 zlatých za narození syna. Ale není nikde ani náznak, že jeho matka je Markéta.

Manželé sídlili v Brně na Špilberku, s oblibou vyjížděli i na lovecký hrádek Veveří, který rozšířili a významně opevnili, až se z hrádku stala pevnost, kterou využívali jako rodovou pokladnici. Markéta nezůstávala ve stínu svého manžela, ale aktivně se zúčastňovala veřejného dění, jak o tom svědčí samotnou markraběnkou vydané listiny a vlastní pečeť.

O konci Markétina života nevíme nic. Tápeme i v příčině a datu její smrti. Pouze s odkazem na soustrastný dopis krále Karla IV. se všeobecně usuzuje, že Markéta zemřela počátkem roku 1363. Podle kroniky byla pochována v kostele sv. Tomáše v Brně stejně jako později její manžel, ovšem při otevření hrobky v roce 1772 zde byly nalezeny pouze ostatky markraběte Jošta, ne však Jana Jindřicha a jeho manželky.

Hornobavorská vévodkyně, tyrolská hraběnka, moravská markraběnka, třetí manželka Jana Jindřicha Lucemburského, dcera vévody Albrechta II. zvaného Moudrý nebo Chromý z habsburského rodu a jeho ženy Jany z Pfirtu.

Markéta se narodila roku 1346 v Korunatech, které její otec získal po anulování dědictví po Jindřichu Korutanském. Už jako malé dítě byla zaslíbena synovi tyrolské hraběnky Markéty Pyskaté (Maultasch), která měla původně vládnout i v Korutanech.

Ve třinácti letech 4. záři roku 1359 si svého snoubence Menharda vzala. Habsburkové se postarali o sejmutí papežské klatby z rodičů ženicha a všichni byli spokojeni. Roku 1361 se Menhard stal tyrolským hrabětem a hornobavorským vévodou a Markéta hraběnkou a vévodkyní. Ovšem jejich společnému štěstí osud dlouho nepřál. 13. června 1363 Menhard náhle na hradě Tirol zemřel. Po krátkém bezdětném manželství se Markéta tak stala v 17 letech vdovou.

Dlouho však netruchlila. Již 26. února roku 1364 ji provdali znovu za ovdovělého moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského, bývalého manžela své tchýně Markéty Pyskaté. Jan Jindřich tento svůj třetí sňatek pojal jako malou pomstu své první ženě za příkoří, kterého se mu od ní dostalo. Habsburkové zase chtěli sňatkem odčinit svou věrolomnost při panování Jana Jindřicha v Tyrolích.

Ani z tohoto druhého Markétina manželství nevzešli žádní potomci. Necelé tři roky po svatbě Markéta 14. listopadu 1366 v Brně náhle zemřela. Pochována byla v kostele sv. Tomáše vedle Markéty Opavské.

Moravská markraběnka, čtvrtá manželka Jana Jindřicha Lucemburského, dcera hraběte Albrechta Oettingenského.

Datum ani místo Markétina narození se mi nepodařilo vypátrat, neznámý je také důvod, proč potřetí ovdovělý markrabě uzavřel sňatek právě s Alžbětou. Sňatek Jana Jindřicha a Alžběty proběhl nedlouho po smrti třetí Jindřichovy ženy koncem léta roku 1367. Manželé byli pokrevní příbuzní čtvrtého stupně, proto jim musel papež udělit dispens. Stalo se tak 15. srpna 1367. Získání dispensu nebyl pro Lucemburky žádný problém, vždyť Jindřich měl za bratra císaře Říše římské.

Manželé žili v sídle moravských markrabat v Brně zřejmě poklidným životem. Kronikáři nezaznamenali žádný rodinný skandál. Z manželství nevzešli žádní potomci, nepodařilo se mi zjistit příčinu bezdětného manželství. Jindřich svoji plodnost již prokázal, takže zřejmě byla chyba na straně Alžběty.

Alžbětě věnoval dvě svá díla raně humanistický vzdělanec a velký milovník umění Jan IX. ze Středy, kancléř císaře Karla IV. a olomoucký biskup. Alžběta byla s biskupem v písemném kontaktu dlouhou dobu až do jeho smrti v roce 1380. Svědčí to o dobrém vzdělání Alžběty, což v té době nebylo běžné.

Alžběta se podílela roku 1375 na založení kartuziánského kláštera v Králově Poli, jehož pozůstatky se dochovaly dodnes. Brzy potom Alžbětin manžel umírá. Třebaže se snažil o poklidné předání vlády nad Moravou, došlo záhy k bojům mezi jeho syny.

Aby nemusela být přítomna vleklým sporům mezi Jindřichovými syny, uchýlila se Alžběta do Vídně, kde žila až do své smrti 3. května roku 1409.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017