Václav I.: Neurotický král, který nesnášel zvonění a v jeho ložnici nesmělo být nic zlatého

Vysoká politika jej unavovala a často ji zanedbával. Jeho nervózní povaha a zvláštní labilita se promítaly do sklonu předčasně rezignovat, prchat před konflikty a odpovědností do světa romantiky a zálib. Svou laxností k vladařským povinnostem přivodil povstání vedené vlastním synem. Václav I. byl však i velkorysý, štědrý a statečný. Za jeho vlády dosáhla v Čechách vrcholu dvorská rytířská kultura. Král rád poslouchal minesengry, pořádal turnaje, kopíroval módní vzory a přejímal cizí zvyky. Za jeho vlády, vlivem jeho německé manželky, přišlo do Čech hodně Němců. Negativem bylo přílišné poněmčení dvora a vysoké šlechty. Pánové z Růže se začali nazývat Rosenbergy, panské hrady nesly jména jako Lichtemburk, Šternberk, Rožmberk … atd. Byl i ješitný na svou velkomyslnost, rád poslouchal chválu v písních minesengrů, kterým pak byl štědrým mecenášem.

Po svém narození byl Václav neduživé dítě, nepil, vytrvale odmítal mateřské mléko od své pohublé matky Konstancie, špatně dýchal a tělíčko měl proto vychrtlé a celé promodralé. Život mu zachránila až kojná Nětka (manželka pražského kováře), jejíž mateřské mléko (zdravá česká strava) ho rychle vyléčilo ze všech neduhů. Nětka byla prý za to odměna vesnicí, která se napříště nazývala Mlíkojedy, dnešní Mlékojedy u Litoměřic.

Následky špatného zdraví v útlém dětství byly psychické potíže v dospělosti. Václav byl neurotický podivín, prý se mu protivily i některé zvuky, zejména zvonění. Kamkoliv pak přijel, tam po čas jeho pobytu musely všechny kostelní zvony umlknout. Tam, kde spal, se nesmělo vyskytovat nic zlatého.

Václav zbožňoval lov, přírodu, toulky hlubokými lesy, pobyty vzdálené světu a vladařským povinnostem. Miloval zábavy a radovánky v úzkém kruhu oblíbenců. Rád pobýval především na Křivoklátě uprostřed lesů nebo na Zvíkově nad soutokem Vltavy a Otavy. Na Zvíkově nechal vybudovat luxusní palác už zámeckého charakteru. Své vášni – lovu obětoval ve svých 28 letech oko. Při noční štvanici se mu do oka zapíchla malá větvička a jeho chirurgové mu ji vyňali tím, že oko jednoduše rozřízli. Od této události je v kronikách český král uváděn také jako Václav I. Jednooký.

Zajímavé jsou i vztahy Václava I. k rakouským vévodstvím. V roce 1236 císař Fridrich II. Štaufský uvalil na rakouského vévodu říšský acht (klatbu). De facto jej zbavil vlády. Vykonavatelem tohoto achtu byl pověřen český král Václav I. Ten se toho s radostí ujal, protože měl s rakouským vévodou, Fridrichem II. Babenberským zvaným Bojovný, také neustále rozepře. S dalšími spojenci Václav na podzim 1236 vpadl do Rakous. O tom, jaká nenávist vůči vévodovi mezi lidem panovala v jeho vlastní zemi, svědčí i skutečnost, že Vídeň českému králi otevřela brány a přímo se slávou a radostí jej vítala jako osvoboditele od brutálního, bezcharakterního a věrolomného vévody. Václav tak splnil, co se od něj očekávalo. Nyní měl plnit sliby císař tím, že by měl český král získat nějaká území. Jenže na to císař jaksi zapomněl a prohlásil dobyté území za své. Po tomto podrazu Václav opustil císařův tábor.

V roce 1239 se karta obrátila, císař byl papežem prohlášen za prokletého a exkomunikací byl ohrožen každý, kdo by mu chtěl pomáhat. A opět k tomu byl dobrý český král. Měl se z papežovy vůle usmířit s rakouským vévodou a pomoci mu získat zpět území, které mu před lety vzal. K podřízení se papeži Václava jistě nevedlo náhle probuzené přátelství k muži tak bezectnému, jakým byl rakouský vévoda, ale vyhlídky na vlastní prospěch. Fridrich Bojovný musel slíbit, že za poskytnutou pomoc Václavovi postoupí území na levém břehu Dunaje. A Václav si vynutil pojistku: zásnuby vévodovy dcery Gertrudy se svým synem Vladislavem. Byl to oboustranně drsný obchod uzavřený bez iluzí a drsně také skončil. Sotva Václav rakouskému vévodovi pomohl, ten změnil barvu a přeběhl do císařova tábora.

Václav I. takřka jako jediný středoevropský panovník přijal výzvu ke společné obraně proti mongolské invazi. Do bitvy u Lehnice však nezasáhl, k dosažení místa střetu mu scházel jen den pochodu. Mongolové si byli vědomi síly českého krále, a tak náhlým nečekaným přepadem porazili Václavova spojence a švagra Jindřicha Lehnického, který se nechal k předčasné bitvě vyprovokovat. Václav se pak s vojskem otočil a vrátil se zpět do Čech, kde se dalo očekávat pokračování mongolského tažení. Došlo však pouze k několika šarvátkám, z nichž největší bylo krátkodobé obléhání Olomouce a Václavovo vítězství nad zbloudilým mongolským oddílem u Žitavy. Mongolové projeli Moravou, kterou zpustošili do Uher a pak se stáhli na území Zlaté Hordy. Obavy z mongolských kořistnických nájezdů vedly v tomto období k obehnání Prahy pevnými hradbami, jejich výstavbou byl pověřen německý stavitel Eberhard. Z celkových 3,8 km dlouhých hradeb se dodneška zachovaly dvě goticky přebudované věže a název ulice Na Příkopech, která nese jméno podle 25 m širokého a 6 m hlubokého příkopu před hradební zdí, který v těchto místech vedl.

Po bojích s Mongoly král Václav I. jakoby ztratil veškerou energii. Stáhl se do ústraní, obklopil se svými oblíbenci a vše pozoroval jen z dálky. Vládnutí, které jej vždy unavovalo, jej nyní přestalo nadobro bavit. Z letargie ho nevytrhla ani volba jeho syna, čtrnáctiletého Přemysla, za mladšího krále a přechod většiny šlechty na jeho stranu. Rebelanti toho dovedli využít a v dalších střetnutích se královské vojenské jednotky úplně rozpadly a Václav I. musel uprchnout do Míšně. Jen pár šlechtických rodů zachovalo královi věrnost. Těm se pak podařilo porazit Přemysla u Mostu. Na stranu krále Václava se pomalu začali vracet další šlechtici, kteří už poznali, jak neuvážené jejich jednání bylo. Za necelý rok Václav dobyl zpět Prahu a syn vzbouřenec kapituloval. Jestliže se Václav po krátkém Přemyslově věznění se synem smířil, šlechtě zradu neodpustil. Většina vůdců vzpoury byla uvězněna a označení iniciátoři byli popraveni. Dvorní sudí Ctibor Moudrá Hlava byl sťat a jeho syn Jaroš rozlámán v kole.

Václav měl až chorobnou závislost na matce a její smrt velmi těžce nesl. Možná to byl první impulz pro jeho neurotickou povahu k propadnutí do letargie. Ta se dalšími ranami osudu jen prohlubovala. Nejdříve zemřel jeho nejstarší syn – následník Vladislav, poté se proti němu vzbouřil druhý syn Přemysl, aby toho nebylo dost, zemřela mu manželka Kunhuta. Zármutkem zlomený a unavený král ještě dohodl svatbu Přemysla s dědičkou rakouských zemí, předal mu faktickou vládu nad státem a sám se stáhl do svých oblíbených míst na Křivoklátsko. Zde také v Počaplech 23. září 1253 náhle umírá. Jeho smrt byla několik dní utajována, aby se stihl do Prahy vrátit následník Přemysl, který tou dobou vyháněl z Moravy uherská vojska. Václav byl pochován v Anežském klášteře na Starém Městě Pražském.

manželka: Kunhuta Štaufská(1200-1248) dcera římsko-německého krále Filipa Štaufského

syn: Vladislav (1227-1247) pozdější moravský markrabě

syn: Přemysl (1233-1278) pozdější česká král Přemysl Otakar II.

dcera: Božena (1227/30-1290) sňatkem braniborská markraběnka

dcera: Anežka ( ? -1268) sňatkem míšeňská markraběnka

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců